Ať už se objeví ve velkofilmu zahraniční produkce, nebo v režijním debutu s nízkým rozpočtem, hraje vždycky naplno. Aňa Geislerová je ale taky spisovatelka. První vážné pokusy, kdy psala fejetony do módního magazínu, ji podnítily k ještě větší akci a vydala knihu P. S. Její osobitý styl a upřímné nadšení pro módu ji zase pomohly k vlastní módní řadě. Je tím nejlepším důkazem toho, že když se dělají věci s vášní a s nadšením, jsou úspěšné.
Nestydíte se říkat svůj názor, nemáte strach dělat věci po svém. Vy se ničeho nebojíte?
Strach je blbost, když pominu chvíle, kdy vám může zachránit život. Neměli bychom být úplní Františkové Nebojsové, ale zároveň jsem přesvědčená, že by se nikdo z nás neměl nechat strachem manipulovat nebo ovlivňovat. Umím cítit všechny škály strachu, ale mám i dost silný arzenál zbraní, jak strachu čelit. Strach je emoce. A ty člověk musí vždycky zkrotit, aby ho neničily. Oheň je dobrý sluha, špatný pán, to stejné platí i o emocích. Stačí, když budou jako ohýnek. Děsí mě, jak někteří lidé tak moc usilují o nadvládu nad druhými, ať už jde o malé či velké věci, a to já nechci. Chci, aby lidé byli přímí a rovní a říkali věci tak, jak jsou. To je odraz mé nekončící naivity, která mě na jednu stranu žene do průšvihů, ale na druhou stranu mi dovoluje se nebát.
Jak jste se to neučila?
Schopnost nebát se jsem nezískala nově, taková jsem už odmalička. Vzpomínám si třeba, jak jsem na dětském táboře svou o rok starší sestru Lelu vždycky bránila. Když byl na ni někdo zlý, okamžitě jsem za ni šla bojovat. I naše dětské přezdívky mluví za vše, Lela byla Kytirváč a já Boxu. Byla jsem taková vzteklá holčička.
Co vám z ní zůstalo?
Vzteklá už nejsem, bojovná ano. Bytostně nesnáším být čehokoliv obětí. Sebe sama, špatných nálad, zlých úmyslů, zlých lidí, situací… Člověk se musí z takových věcí dostat ven. Ale taky si umím postěžovat.
Komu zavoláte, když potřebujete pomoc?
Svému muži. Má zcela specifický pohled na svět a většinou má ve všem pravdu. A je velmi zenový. Což je samozřejmě věc, která mě někdy až vytáčí. Když navíc řekne něco, co zrovna v tu chvíli nechci slyšet, ale musím mu dát za pravdu. To je někdy těžký. A je taková moje životní kotva.
O RODIČÍCH A DĚTECH
Kdy jste zjistila, že jste dospělá?
Začala jsem silně vnímat, že už nejsem dítě, když mi umřel táta. I když některé mé pocity jsou zcela identické dnes, jako když mi bylo deset. Dospělost pro mě znamená zodpovědnost. Za sebe, za své skutky a své děti, a podle toho také jednám, nejen to říkám. S dětmi se zodpovědnost zásadně mění, skokově jí přibývá. Život jsem si užívala opravdu dosytosti, ale až když jsem měla děti, jsem si říkala, že jsem tehdy – jako bezdětná – měla ještě přidat.
Myslíte si, že se v průběhu života měníme?
Neměníme, jen stárneme. Došlo mi to, když jsme byli na pohřbu mého dědy, máminýho táty. Máma tam stála a brečela. Dojímalo mě, když jsem viděla svou velkou silnou mámu, jak se proměnila v malou smutnou holku. Pořád jsme stejní. A pořád budeme děti svých rodičů. Pouto k nim se ani s životem nemění.
I to je dospělost, když najednou vidíme rodiče, jak stárnou.
A zároveň je krásné vnímat přerod svých dětí do dospělosti. Já těm svým neříkám děti, jsou to moji lidi. Třeba Brunovi už bude patnáct. Už nemohu trvat na své pozici rodiče jako ovládajícího prvku, už začíná doba, kdy si děti svůj život přebírají samy a já je mohu jen doprovázet, dozírat a korigovat a když to dopadne dobře, stanou se z nás přátelé. Zajímavé je i to, jak odcházejí malé „dětské“ starosti a přicházejí starosti se světem úplně stejné, jako máme my.
O STÁRNUTÍ A DOKONALOSTI
Jak nahlížíte na stárnutí?
Zatím dobrý! Neděsí mě. Nějak to plyne. Spíš než konkrétně nad sebou přemýšlím nad tím, jak to mají jednotlivé generace. Když na to začnu nahlížet takhle, dochází mi, že každá ta fáze života má svůj smysl a svůj význam a stavět se proti tomu je absurdní. To nejde. Vidíte, jak je to směšné, když to někteří nezvládají, a zároveň, jak je to marné. Fascinuje mě krása lidí, kteří stárnutí čelí s noblesou a kteří umějí vyrovnaně brát život tak, jak je.
Kdo vás v tomhle ohledu nejvíc motivuje?
Máma. Se svým životem zachází ve smyslu: Takhle jsem zvyklá žít a takhle žít budu i nadále, a to je pro mě fascinující. Nezbrzdí ji nic, ani nemoc, ani věk. Myslím, že podobný zdroj energie mám taky.
Co je podle vás lidská dokonalost?
Dokonalost je považovat za dokonalost to, co je. Dokonalost je přijetí, přítomnost a pochopení. Nežít v konfliktu se sebou a se světem. Svět jsme my. Je to propojené. To, jak vidím svět, je do velké míry moje zodpovědnost. Jak ho chci vidět a co mi svět vrací. Na to věřím. I když… teď mám občas pocit, že se to nějak vymyká. Že svět je divnej a že za to nemůžu. Ale úzkosti nemám. Obávám se jen o planetu.
Co pro ni děláte?
Letos jsem na zahradě nesekala trávu. Třídím, snažím se nevytvářet moc odpadu a neplastovat, mám dva zdroje vody, kropím vodou ze studně. Někdy chytnu pytlíkovou paniku, když si uvědomím, že sáček, do kterého mi v obchodě dají zeleninu, bude na světě mnohem déle než já… Přijde mi to šílené v měřítku každodennosti. A nejím maso a nepij u kravské mléko. Ale přiznávám, mám pár kožichů… I v tomhle ohledu tak udržuji balanc.
