Psycholožka Kristýna Tronečková s partnerem Matoušem Hurtíkem cestuje po světě a zkoumá, co lidi z různých kultur dělá šťastnými. Nedávno vydali knihu Naše cesty za štěstím, která přináší inspirativní tipy, cestovatelské zážitky, ale i zjištění, že ne všechny cesty za štěstím jsou naplněné pouze štěstím.
„Už během studia psychologie jsem většinu semestrů trávila na různých programech po světě a bavilo mě poznávání jiných kultur. A protože jsem byla odjakživa pozitivně naladěná a snažila jsem se rozdávat radost ze života dál, napadlo mě zkoumat štěstí v různých kulturách,“ říká Kristýna Tronečková, studentka doktorského studia psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. S nadšením procestovala Bhútán, Izrael, Island, Norsko, Arménii, Čínu, Kostariku, Japonsko a Turecko, kde prostřednictvím rozhovorů s místními zkoumala jejich přístup ke štěstí. Svá zjištění a postřehy vydala knižně, třetí knihu o Turecku, Kostarice a Japonsku se s Matoušem rozhodli napsat společně.
Co vás dělá šťastnými?
Kristýna Tronečková: Mě dělá šťastnou kde co. Malé i velké věci každého dne. Velkou radost mi dělá třeba velké množství sněhu. Když jsme byli jezdit na snowboardu v Niseku na Hokkaidu v Japonsku, kde za sezonu napadne 16 metrů sněhu, byla to pro mě úplná freeridová nirvana. Hluboké štěstí jsem prožívala například i na Kostarice v džungli, kde jsem cítila srdce matky země a velmi intenzivně jsem vnímala, že jsem součástí něčeho většího. Stejně tak mě dělá šťastnou, když vyrazím na běžky na nekonečných sněžných pláních v Norsku. Miluju i nádherné buddhistické bhútánské chrámy a tamní láskyplnou filozofii života. A radost mi přináší zkrátka každý den, když se probudím.
Matouš Hurtík: Mám to velmi podobně. Mně dělá radost poznávat nové kultury, cestovat, bavit se s lidmi a zjišťovat, co je dělá šťastnými, protože mě to inspiruje třeba k tomu, co bych mohl změnit i u sebe. Šťastným mě dělá také to, že se každé ráno probudím. Každý den je nové dobrodružství.
Kristýna: Na to je mistr náš pes, který oslavuje každý nový den. Myslím, že psi jsou hotovými mistry mindfullness, prožitku tady a teď.
Měli jste schopnost nacházet štěstí v takových okamžicích odjakživa?
Kristýna: Myslím, že jsem to tak měla odjakživa. Táta o mně říkal, že jsem byla vždycky takové slunce a radovala jsem se z mála.
Matouš: Mě v tom hodně inspirovali Bhútánci. To je opravdu národ, který žije tady a teď. Přestože nejsou bohatí, jsou obrovsky moudří, spokojení a šťastní. Žil jsem v Bhútánu tři čtvrtě roku a byla to pro mě velká, život měnící zkušenost.
Na základě čeho si vybíráte země k výzkumu? Řídíte se žebříčkem štěstí, který měří OSN?
Kristýna: World happiness report je jeden úhel pohledu ovlivněný západním nazíráním na štěstí. Vždyť Bhútán v něm celkem propadá. Je tedy nasnadě, že se na předních pozicích budou umisťovat skandinávské země s dobře fungujícím sociálním systémem a ekonomickou prosperitou. Ve své druhé knize jsem se zabývala právě Norskem a v první Islandem, protože mě zajímala pravá podstata tamního štěstí. Do knih si ale nevybíráme jen ty na první pohled krásné a růžové země. Jde nám o pestrost, díky níž esence každé kultury krásně vyplyne na povrch. K oázám štěstí si vybíráme i jiné, náročnější země, ve kterých nás zajímají životní výzvy a způsoby, jakými je místní zvládají a v čem nakonec nacházejí své štěstí.
Matouš: Kostarika je například zajímavá tím, že v indexu štěstí vychází vysoko, přestože je to velmi chudá země. A to nás velice lákalo k tomu, abychom tamní poměry důkladně prozkoumali.
Kristýna: Do nejnovější knihy Naše cesty za štěstím jsme také poprvé zahrnuli muslimskou zemi, Turecko. Už jsme zkoumali buddhistické, křesťanské i židovské země, takže přirozeně muselo přijít i něco nového a asi i kontroverzního.
Při výzkumu k poslední knize jste strávili víc než rok na cestách. Jak svoje cesty financujete?
Kristýna: Oba pracujeme na dálku. Kromě psaní knih se také věnuji psychologii. Jako psycholožka a psychoterapeutka pracuji s klienty formou pozitivně orientované psychoterapie a schůzky si domlouváme online. K tomu se účastním i akademického výzkumu.
Matouš: A já pomáhám firmám s marketingem. Přes deset let jsem na volné noze a spolupracuju s firmami v Čechách, v Americe, v Norsku nebo třeba Německu. Pro nás není rozdíl, jestli pracujeme z Bali nebo z Turecka. Pro nás je důležité, jestli je tam internet. (směje se)
Cestujete společně, ale první dvě knihy psala Kristýna sama. Jak jste si rozdělili práci na třetí knize?
Matouš: Jednu kapitolu píše Kristýna ze svého pohledu, další píšu já. Když nastane nějaký zásadní moment, který my nazýváme mezníkem, popisujeme ho z obou pohledů. Takový silný zážitek nás potkal třeba na Kostarice, kde jsme zachraňovali kluka z mořských vln.
Co se tam stalo?
Matouš: Kostarika je hodně divoká země – obrovsky živá džungle, obrovsky divoké oceány, kde se často objeví silné zpětné proudy, které můžou být pro neznalé velmi nebezpečné. Na jedné odlehlé pláži se do něj dva kluci dostali a odnášelo je to do moře. Jeden ještě měl sílu a podařilo se ho vytáhnout. Když surfaři lokalizovali druhého a doplavali pro něj, už se ho nepodařilo oživit.
Kristýna: Nikdy v životě jsem nebyla tak hluboce zúčastněná v záchraně cizího života. Z filmů a seriálů jsme zvyklí, že okamžik smrti se rovná vyhrocená situace, při které všechno pípá a bliká. Ale tam to bylo jiné, vše probíhalo na pozadí tiché pěny.
Matouš: Byl tam naprostý klid, v té chvíli jenom duněly vlny a čas se zastavil. Sledovali jsme vlny, sháněli telefon, nemohli se dovolat na záchranku, surfaři táhli kluka z vln a zdálo se to jako hodiny času. Když jsme si to pak zpětně přehrávali v hlavě, zjistili jsme, že to trvalo šest minut.
Kristýna: Ten klid byl pro mě nepochopitelný. V knize popisuju, že to bylo jako zrnko písku, které mnou letělo a vážilo deset kilo. Kamarádi utonulého kluka byli zhroucení. Přišla jsem za nimi a společně jsme se modlili. V tu chvíli jsem si říkala, že bychom tam potřebovali bhútánské mnichy, kteří jsou v tom nejpovolanější. Uvědomila jsem si ale, že už od nich alespoň nějaké znalosti mám a teď jejich roli musím převzít já.
Matouš: To je příklad toho, že cesty za štěstím nejsou vždycky jenom šťastné. Život s sebou přináší různé události. Zážitek nemusí být vždycky veselý a příjemný, ale to, jak je intenzivní, vás dokáže posunout o kousek dál v tom, jak ten život uchopíte.
Důležitá zpráva pro čtenáře tedy je, aby nečekali, že když přijedou na Kostariku nebo do Japonska, budou najednou všichni šťastní. A taky, že ne všichni tam jsou šťastní. Jim se dějí stejné věci jako nám, jen k tomu přistupují jinak. Je to podstata vašeho zjištění?
Kristýna: Je to tak. Všichni nemají pusu od ucha k uchu, ale vyznávají trochu jinou filozofii, jak nakládat s příběhy, které člověku přicházejí do života. Na Kostarice třeba pěstují velkou pokoru k přírodě a také k velice svižnému koloběhu života a smrti. Kostarika je totiž pro divoká zvířata stejně populární jako pro lidi Manhattan. Tam to cvrčí a chtěl by tam žít skoro každý. Proto holt někteří živočichové mají ten jed a ostré zuby, kterými se to tak nějak vyvažuje a harmonizuje.
Matouš: Kostaričané si nepřipadají jako králové džungle, kteří tomu území vládnou. Cítí se být jeho přirozenou součástí.
O Češích se říká, že je to zamračený národ, který si pořád stěžuje. Můžeme si z filozofií jiných národů něco vzít, nebo je ten náš přístup natolik generačně vžitý a ovlivněný třeba historickými traumaty, že už to přirozeně jinak neumíme?
Matouš: Třeba takoví Japonci určitě taky mají v historii svá traumata, přitom ale umí žít přítomným okamžikem. Když vykvetou sakury, Japonci vystoupí ze svého řádu, kdy mají standardně naplánovaný rozvrh na týdny dopředu, a jdou obdivovat tyto nádherné třešně. Sejdou se s kamarády, udělají si piknik. Ale to, aby se mozek naučil koncentrovat na něco pozitivního, je samozřejmě dlouhodobější proces. Musíte se soustředit na malé radosti a naučit se je povyšovat na větší. Rozhodně si nemyslím, že bychom tu neměli prostředky na to být šťastní.
Kristýna: Například Kostaričané se přirozeně zaměřují na to, co je pro ně důležité, a zbytek tak nějak neřeší. To je podle mě jeden z principů, jak odbourávat stres nebo v něm případně vůbec nebýt. Když deset věcí považujeme za stejně důležité a stejně stresující, máme pocit, že nám z toho praskne hlava. To je typická mentalita našeho světa: všechno je důležité a všechno hoří. Když se ale dokážeme zaměřit jenom na to podstatné, ušetříme si mnoho energie.
Co se týče Japonců – jak říkal Matouš – ti mají své chvíle, kdy jsou přítomní tady a teď: užívají si sakury, dobré jídlo, umění, klasickou hudbu, ale zároveň je u nich vidět silná tendence, aby byl jejich život systematicky spořádaný a předvídatelný. Často nám třeba říkali, že si potřebují být jistí, že jejich svět beze zbytku funguje, aby mohli být šťastní. Několik lidí také uvedlo, že důkazem toho jsou třeba čisté záchody. (směje se) Vysvětlovali nám, že to je vlastně obraz jejich fungující společnosti. Podle nich se totiž můžou považovat na výši, až když i záchody v parku nebo v metru dokážou udržovat krásné a čisté. Umí si zkrátka utvořit společnost tak, aby se jim v ní všem pěkně žilo. Z toho si můžeme vzít trochu toho prosociálního smyšlení. Když například posbírám odpadky ze země, uvidí to soused a může ho to inspirovat, že se příště taky tak zachová.
Matouš: Japonsko je trochu jiný svět. Japonci milují pravidla, což pro nás někdy není úplně pochopitelné, ale jim to dává řád a rytmus, o který se můžou opřít. Všechno funguje jako na drátkách, vlaky jezdí přesně, můžou se na to spolehnout. Svůj svět mají pod kontrolou, a to jim dělá radost.
Když vědí, že vlak přijede včas, redukuje to stres.
Kristýna: To je přesně ono.
To se u nás zrovna moc nedaří.
Matouš: Kdybychom u nás chtěli jejich přístup implementovat příkazem, nefungovalo by to. My v Evropě, ale třeba i Kostaričani, Turci, Bhútánci, jsme více flexibilní a děláme věci spíš tak, jak nám to dává smysl. Kdybychom tady měli tak tvrdý řád, možná nebudeme v pohodě a možná budeme hledat cesty okolo. Japonci, stejně jako třeba Číňani, jsou v pohodě s tím, když jim život diktuje jejich řád. V Japonsku mají mnoho nepsaných pravidel a to i na to, kde třeba sedí šéf v hospodě, když jdou po práci na pivo, nebo jaký je přesný zasedací pořádek v taxíku. Můžou se pak spolehnout na to, že každý přesně ví, jak se má v dané situaci zachovat. Kdyby Japonci nechali svůj řád obcházet, rozpadne se jim. Celé je to trochu nepřenositelná zkušenost.
Našli jste mezi zkoumanými národy nějakou společnou linku, která pro nás může být inspirací?
Kristýna: Myslím, že všechno se sbíhá u užívání si přítomnosti. Když se budete strachovat z toho, co bude, pravděpodobně vás to bude paralyzovat v tom, co právě děláte. Když budete přemýšlet o tom, že jste minulé úterý něco udělali špatně, nemůžete se soustředit na to, co udělat pro to, aby se to v budoucnosti třeba neopakovalo. Jediná situace, která existuje, je to, jak si tady teď spolu povídáme, a co bude za hodinu? Kdo ví? To se prolíná všemi národy, byť se to projevuje různě.
Jak se to můžeme naučit?
Matouš: Důležité je umět se zastavit. Začněte klidně jen pár vteřinami. Jenom se podívejte, co se děje, uvědomujte si, nad čím přemýšlíte nebo třeba kudy jdete. My se totiž odnaučili vnímat třeba i to, kam šlapeme, a teď už to děláme naprosto automaticky. Už jen to, že si budeme všímat, na jaký povrch dáváme nohy a jak u toho zatínáme svaly, je součástí mindfulness, všímání si přítomnosti. Chce to jít krůček po krůčku, doslova, a neleknout se, když to nepůjde najednou.
Člověk si říká, teď tady musím hodinu meditovat, a pak je naštvaný, že nedokáže vypnout mysl.
Kristýna: To je pro člověka, který s tím začíná, obrovský úkol. Není se pak co divit, že to může dopadnout tak, že to vzdá.
Matouš: Je to jako byste seděli na gauči a pak najednou chtěli uběhnout maraton. Víte, jak se začíná trénovat, když chcete začít běhat? Říká se: obujte si boty a zahajte to tím, že se projdete před domem.
Kristýna: Člověk se v naší kultuře často zaměřuje na to, aby byl štíhlý, aby správně jedl, aby trénoval tělo, ale už se tolik nezabývá tím, aby trénoval mysl, aby byla koncentrovaná a během konverzace neodbíhala k tomu, jaká bude večeře a co nestihl včera. V tom jsou mistři buddhističtí bhútánští mniši. Byla jsem fascinovaná tím, že si pamatovali opravdu všechno, co jsem jim kdy řekla. Když jsem se ptala, jak si to všechno pamatují, říkali mi: „Protože tě posloucháme, protože se soustředíme na to, co říkáš.“ To jsou dovednosti, které by se hodily i nám.
Je součástí záchytné sítě, která činí lidi šťastnějšími, i náboženství? V tom má Česká republika také deficit.
Kristýna: Bhútánci nám říkali, že prostor k tomu, že se dvakrát denně modlí a meditují, hodinu ráno a hodinu večer, je největší zdroj jejich vnitřního štěstí. Až na to se nabalují další věci jako vztahy či rodina… Jiné národy nám ale zase tvrdily, že nejdůležitější je rodina. Ale myslím, že Bhútánci jsou v tomto hlavy pomazané. Když totiž nebudu v pohodě sama se sebou, ani ty vztahy nebudou fungovat. Podle mě štěstí opravdu vychází zevnitř. Kdybychom se měli spoléhat jenom na to, co k nám přijde zvnějšku, bude to příliš nestabilní. Kostaričané mají zase místo buddhistické filozofie jako svoje moudro spojení s přírodou. Není to typické náboženství, ale pokora vůči něčemu vyššímu.
Matouš: Za mě je taky důležitý sebepřesah. Nemusí jít o náboženství nebo spiritualismus, ale vědomí, že nejsme na světě sami. Uzavření někde v izolované bublině. Když se lidé zajímají i o to, co se děje dál před jejich domem, a dělají něco pro druhé, celá společnost začíná být šťastnější.
