Ben Cristovao: Nebudu sedět doma na zadku a čekat, až umřu. Na to mám život moc rád.

Ben je muž mnoha talentů, a kvůli tomu všemu je pořád na cestách. Za pár dní vydává novou desku, na níž pracoval dva roky na nejrůznějších místech světa. Než rozjel kariéru v hip hopu a R & B, dělal profesionálně snowboarding. Sbírá taky úspěchy v brazilském jiu-jitsu a navíc podniká v gastronomii. Ne náhodou jsme se sešli ve Výčepu Kabelovna v pražských Holešovicích. Podnik je ze třetiny jeho a Ben stojí za jeho konceptem.

Má to být komplet veganská hospoda, přitom tomu nic nenasvědčuje. Vypadá jako běžný výčep. To je dost netradiční.

Je to tak. Vlastně je to navázané na moje cestování. Přišel jsem na to, když jsem byl v Americe, v L.A. za ségrou. Bianca tam žije přes deset let, pracuje na kariéře stand-up comic a screenwriter. Je vegetariánka a ví, že jsem vegan. Vzala mě do jednoho podniku, taková hospoda, hodně krásná, jmenovalo se to Beelman’s. Na menu burgery, úplně všechno, ale nikde ani jeden nápis, že je něco veganskýho. Pak jsem zjistil, že celá hospoda je veganská, a mě bavil ten koncept, že to bylo úplně normální.

Tady v menu taky nemáte žádnou zmínku, takže když jsem venku na ceduli viděla nápis svíčková, je to skutečně veganská svíčková?

Jasně. Většinou, když někam přijdu, musím dát vědět, že chci veganské jídlo. Tam se mi líbilo, že se to nikde neřešilo. A já jsem říkal, až někdy budu dělat hospodu, musí to být něco takovýho, hezky decentního.

Hodně cestujete po světě. Je všude jednoduché najíst se podle vašich představ, nebo musíte víc pátrat?

Na 95 procentech míst, kam jsem cestoval, je to mega jednoduchý. Jsou aplikace, jako třeba Happy Cow, které mi ukážou, co je v okolí. Je v tom úplně celý svět. Kamkoli přijedu, ukazuje to veganské podniky, vegetariánské nebo options (běžné restaurace s možností volby veganských jídel, pozn. red.). Může to být i sranda. Když cestuju do menších měst a vesniček, přijdu na nějaké příjemné místo a vidím, že ta restaurace je víc otevřená a je tam v pohodě personál, jdu se třeba pobavit s kuchaři a zeptat se, jestli by uměli připravit tohleto nebo tamto… Začnu konverzaci a dozvím se toho víc o místních. Spousta kultur má veganská jídla v základu, arabské země hodně, ostrovní a asijské země taky, Indie je vlastně částečně vegetariánská. A tam už stačí jenom malinko – říct třeba, že jsem alergický na mléko, a jsem v pohodě.

Kde mají podle vás top jídlo?

Třeba v severním Thajsku, v Čiang Mai je restaurace Goodsouls Kitchen. Tam si můžete dát cokoli, fakt šíleně dobrá restaurace. Bylo neuvěřitelný, jak pracují s náhražkami, s kořením, s ovocem a zeleninou, to je úplně jiný svět.

Pak mě hodně baví Afrika primárně kvůli ovoci, tam bych dokázal fungovat na ovoci třeba měsíc. Je tam taky spousta super veganských restaurací, konkrétně v Nairobi v Keni. Mají neuvěřitelný suroviny – to mango tam nebo avokádo! Velký avokáda stojí třeba korunu nebo dvě, a ten výběr! Teď mám na to úplně chuť… Ať to byla Keňa, nebo Zanzibar, v Africe jsem se vždycky cítil nejlíp. Moje tělo fungovalo nejlíp, to bylo nebe, ty barvy a chutě! Měl jsem nonstop energii, nikdy jsem nebyl unavený a ta kuchyně mě nikdy nezaplácla. Na Zanzibaru jsem byl v hotelu, kde si všechno pěstovali sami, koření i zeleninu, a dělali saláty, které byly kombinací ovoce a zeleniny. Nic jinýho jsem nepotřeboval.

Pak třeba L.A., to je místo, kde to, řekl bych, rozkvétá asi největší rychlostí a je tam nejvíc restaurací, protože je tam lehké otevřít si podnik a L.A. celkově umí udávat nové směry. Anglie má hodně veganských restaurací a šíleně moc veganských produktů, které si člověk může uvařit doma.

V Torontu je zase firma Just Eggs, která dělá asi nejlepší replacement vajíček z mungo klíčků. Mají takovou pěnu v láhvi, tu nalijete na pánev a chová se to úplně jako vajíčka. Baví mě, že celý svět k tomu přistupuje jinak, a člověk si všude něco najde. Jen musíte udělat ten extra step, ale když už se rozhodnete, že nechcete některý věci dělat nebo některý bytosti jíst, tak už je to dobrý.

Kdy jste se vlastně rozhodl být vegan?

Šest let zpátky jsem definitivně přestal jíst maso. Bylo to primárně díky kámošovi, který mě s tím konfrontoval, protože jsem velmi často říkal, že mám rád zvířata, a on říkal, prosím tě, co kecáš, vždyť ty zvířata jíš, to nedává smysl. Ale já je jíst musím, říkal jsem. A on, kámo, já je nejím dva roky a jsem úplně fresh, tady tě vždycky zmlátím – oba děláme jiu-jitsu. A já říkám, ty je nejíš tak dlouho a dostávám takhle na prdel, a to seš ještě lehčí? Vůbec to nezapadlo do té logiky, v kterou jsem věřil. Myslel jsem si, že jím maso, abych byl zdravý a silný. Když zmizel tady ten argument, pak už jediné, co zůstalo, byly moje chuťové buňky a to už mi vůči těm zvířatům nepřišlo fér. Kdyby to bylo kvůli zdraví, tak bych bohužel asi upřednostňoval sebe nad jinou bytostí, ale pokud jsem já v pohodě, není důvod zvířatům ubližovat.

Brzy vydáte dlouho slibovanou desku. Z vašeho Instagramu se dalo vysledovat, že jste ji nahrával na různých místech na světě. Kde všude to bylo?

Nebylo to tak, že bych kvůli desce potřeboval proletět svět. Spíš jsem vždycky někde byl, kde jsme zrovna na něčem pracovali, někdy to byla hudba nebo produkce, ale většinou to nebylo spjaté přímo s deskou. Bylo to v Asii, bylo to v Hamburku, v Londýně, v Paříži, na Zanzibaru, v Torontu… Bylo to v Los Angeles, nebo spíš ve Venice. Všude na světě mám pár oblíbených míst, tak tam jedu natáčet, protože jsou tam třeba krásný výhledy. Ve Venice je hotel, který má tři francouzský okna a ty koukají na dokonalý západy slunce.

Měla ta místa vliv na výslednou podobu desky?

Je super nahrávat na jiných místech. Když má člověk jinou stimulaci, je schopný otevřít úplně nové schránky. Už jenom to, že mysl dostala svobodu a jinou perspektivu, a člověk si uvědomil tu krásu života. Přece jenom při cestování jste trošku víc odpoutaní od věcí, co řešíte tady, a to všechno se do toho promítlo.

Ještě mě napadá, když tolik létáte po světě, nemáte pak černé svědomí kvůli životnímu prostředí? Teď to nemyslím zle, ale řešíte to nějak?

Máte pravdu, určitě. Ale každý let byl spjatý s něčím, co pro mě bylo důležité, a zároveň si s sebou všude vozím mikrofon, abych mohl nahrávat. Když letím do L.A., je to za ségrou, kterou nevidím tak často, jak bych chtěl. Pak Londýn, tam žije moje teta se sestřenicemi, Hamburk byl vlakem… Nikdy tam nejedu jenom tak, neletím se válet. Teď jedu do Toronta dodělat album, na kterém pracuju dva roky. Beru to tak, že je to moje práce, a věřím, že tím dokážu udělat lidem radost, že to má nějaký smysl.

Pokud se vyřeší efektivnější způsob cestování, rozhodně ho budu používat. Teď to dělám tak, že každý let kompenzuju. Když si kupujete let, máte možnost to CO2, které vám vypočítají, investovat třeba do rašelinišť nebo sázení stromů. Jsou to reálně zajímavé projekty, o kterých vím, že fungují, a sleduju je. Je to část řešení, aby se půda uzdravovala. Teď existují nové projekty s myceliem, s houbami, a to už jsou úplně nové levely. Věřím, že když to nějakým způsobem přírodě kompenzuju skrze svoje finance, svoji energii, tak se na to dokážu podívat zpátky.

Nikdy jsem nebyl vyloženě zaměřený na ekologii, i když třeba jezdím hybridem, ale o víkendu zas jezdím na motorce, protože to mám rád. Tyhlety věci by měly řešit hlavně výš postavené orgány a já mám dělat to, co zvládnu. Máme letadla, tak poletím, a pak to vykompenzuju, ale nebudu tady sedět na zadku a čekat, až umřu, jen proto, abych koukal na to, jak ta druhá půlka světa nic nedělá. Na to mám ten život moc rád. A nemyslím, že tady budu mít ještě nějakej život. Budu samozřejmě dělat maximum, ale jen v rámci toho, abych pořád žil kvalitně, abych potom odsud odcházel a věděl, že jsem viděl všechno.