Lenka Frková a Anežka Jedličková zachraňují nechtěné psy a rozhodly se také šířit osvětu a poukazovat na to, že štěňátko koupené za pár tisíc někde na parkovišti není správná volba. Jejich příběh je součástí knihy Laskavci – Příběhy (ne)obyčejných lidí, kteří mění svět, z níž si můžete přečíst úryvek.
Odbočujeme z hlavní silnice, sjíždíme na hrbolatou polní cestu a po pár minutách přijíždíme na dobře schovanou louku, kde se nachází soukromý psí útulek Voříškov. Anežka a Lenka jsou zakladatelky azylu, který se nachází kousek za Prahou. Jsou to holky, které spojila láska ke zvířatům a touha ukázat, že jdou věci dělat jinak. Holky, které opravují „rozbité“ psy, jež někdo vyhodil jako kus starého železa.
Útulky jsou přeplněné
Žijeme v době blahobytu. Jsme zvyklí si kupovat, co se nám zlíbí, a když nám nějaká věc přestane sloužit, jednoduše ji vyhodíme. A někteří to tak dělají i se zvířaty. Rozdíl je ale v tom, že oni jsou živí tvorové oddaní svým páníčkům. „Lidé se zbavují psů jak na běžícím pásu,“ říkají hned na úvod Anežka s Lenkou a já začínám tušit, že tohle nebude lehké povídání.
V českých útulcích je k dnešnímu dni (rozhovor pro knihu vznikal 25. 5. 2020) umístěno 1 235 psů. Skutečný počet může být ale mnohonásobně vyšší, protože ne každý útulek chce být medializován a neexistuje zatím žádný registr psů. Situace se moc nezlepšuje. Útulky jsou přeplněné po celý rok, jen na jaře přichází vlna, během níž najde větší počet psů nový domov. Prvně se tedy musíme naučit zodpovědnosti za svá rozhodnutí při pořizování zvířat a pak možná jednoho dne nebudou zapotřebí útulky a záchranné stanice.
Voříškov se odlišuje od ostatních útulků tím, že holky zveřejnily svůj příběh. Začaly být aktivní na sociálních sítích, ukazovaly, jak pracují se psy, vytvořily komunitu lidí, která začala podporovat jejich práci.
Všechny útulky, ať už státní, či soukromé, mají na začátku stejnou vizi – pojďme pomáhat psům! Pak lidé zjistí, že za tu pomoc mohou dostat peníze. Je to jednoduchá rovnice: čím více psů, tím více peněz. A tak zvětšují kapacitu a jednoho dne dojde k tomu, že zaměstnanci zjistí, že nejsou schopni se o psy starat jinak, než že je krmí a sbírají bobky. Záměr je vždy na začátku dobrý, ale bohužel ne každý to ustojí. Holky mají nastavenou maximální kapacitu na 20 pejsků a rozhodně ji nechtějí zvětšovat. Mají tak možnost se psům věnovat, dávat jim svůj čas a psychicky je vracet do pohody.
Zraněné psí duše
„Člověk se musí naučit říkat ne a musí si nastavit pravidla a hranice. Nezachráníme všechny, je hrozné si to připustit, ale je potřeba to vědět. Lidé nám občas i vyhrožují: ‚Jestli si je nevezmete, necháme je utratit.‘ To se děje často. Dokonce se mi stalo, že jsem domluvila pro psa dočasnou péči, abych mohla vzít jednu kousavou fenku do Voříškova. Pánovi jsem večer zavolala, že je vše připraveno, ať ji ráno přiveze. A on mi říká: ‚Já už to vyřešil sám, fenka už není…‘ To je pak moc těžký,“ vypráví mi smutné příběhy Anežka.
Holky nabízejí pejsky k adopci nebo hledají tzv. dočasnou péči. Líbí se mi na nich, že se neustále vzdělávají, absolvují různé kurzy a posouvají se ve svém oboru, což obě považují za nesmírně důležité.
„Myslím si, že lidé, kteří dělají takovou práci, by se měli vzdělávat v komunikaci, výchově a výcviku zvířat. Viděly jsme v jiných útulcích, že tam pracuje spousta lidí, kteří o psech nic moc nevědí. Zažily jsme dokonce, že si na nich vybíjeli svoje nálady. Člověk by měl mít touhu se vzdělávat a naučit se porozumět zvířatům. Bez toho to nejde dělat dobře. Pokud to tak není, může se stát, že se pes zaškatulkuje jako zlý a nikdo s ním už nic neudělá,“ vysvětluje Anežka, proč je důležité se psům v útulcích věnovat, a ne jim jenom plnit misky jídlem a vodou.
To je něco, čím mě holky fascinují a proč si tolik vážím jejich práce. Snaží se porozumět zraněné psí duši, pomoct jim zapomenout na ošklivé lidské chování, vrátit jim radost a lásku do života. Vytvořily čtyřnohým tvorům bezpečný přechodný domov a to se cení úplně nejvíc. Do Voříškova se často dostávají tzv. „rozbití psi“. Lidé si opravdu myslí, že pes může být rozbitý? A já se tedy ptám, kdo ho nejčastěji poškozuje?
„Největší procento psů k nám chodí kolem osmého roku, kdy se majitelé buď rozešli, nebo mají dítě. Například zjišťují, že dítě má alergii, nebo na psa jednoduše nemají čas. Když jsou to slušní lidé, pes nemusí fyzicky do útulku a oni počkají, až se pro něj najde náhradní majitel. Spousta lidí chce psa ale odložit okamžitě. Máme také vysoké procento nezvládnutých, tzv. rozbitých psů. Vnouček koupí malé roztomilé štěňátko své babičce. Vyroste z něj velký pes, kterého starší paní nemá šanci zvládnout. Tak se stane, že ji porazí. Babička ho raději přiváže na řetěz, kde stráví třeba i pět let života. Takových případů máme hodně. Psi jsou finančně dostupní, a tak si je může pořídit každý. Pak na ně nemají dostatek času, psi se ,zkazí‘ a oni říkají: ,Je to rozbité, vemte si to!‘“ vyjmenovává naštvaně Lenka své zkušenosti s lidmi.
Další variantou může být, že pes má vadu – třeba je hluchý nebo povahově nevyrovnaný a majitelé ho nezvládají. Ve výsledku pes často pokouše všechny členy rodiny, oni se ho bojí, nechtějí s ním pracovat a prostě to vzdají.
Víc se o Anežce a Lence dočtete v knížce Laskavci – Příběhy (ne)obyčejných lidí, kteří mění svět. Najdete v ní sedm příběhů lidí, kteří získali za svoji dobrosrdečnou činnost ocenění Laskavec.
