Patříte do týmu „Chci být nejlepší“? Nejlépe ve všem? A pěkně pod bičem imperativu „hlavně rychle“, žádné lelkování? Na vrcholu je ale pořád přecpáno, tak je to dost stres, že? Míst málo, zájemců mnoho. Cíl dlouhodobě tam setrvat je ze své podstaty neudržitelný. A vůbec, je reálné, abychom byli všichni nejlepší, aspoň v něčem? Co když jsme prostě „jen“ dobří? Co když jsme obyčejní? Tato varianta není žádná tragédie. Možná naopak. Uvelebit se v zóně obyčejného středu je úlevné, poučné a zdravé.
Pustit si do hlavy myšlenku vlastní obyčejnosti a nechat jí prostor má terapeutické účinky. K přemítání na toto téma mě přivedla nenápadná knížka Hanzi ho Freinachta 12 Commandments for Extraordinary People to Master Ordinary Life. (Česky bohužel nevyšla.) Hned od prvních stránek zaujme konceptem „božské průměrnosti“, což je na knihu osobního růstu docela provokativní.
Ale stojí za to tomu věnovat bližší pozornost. Zjistíte, že na obyčejnosti a průměru není nic špatného. Je to prostě taková zlatá střední cesta. Nese v sobě esenci normálního, sympatického lidství. Bytí v obyčejnosti je bytí s pochopením pro chyby, omyly a nedostatky. Přímá linka k vlastnímu středu, k té tolik vzývané autenticitě a pokoře.
V disciplíně obyčejnosti se s vámi nikdo soutěživě drát nebude, takže vám ubyde dost stresu. Ona vůbec úplně odpadá potřeba toho tak otravného srovnávání. Přestane vám na krk dýchat nepříjemný pocit „nejsem dost, ještě bych měl/a tohle a tohle…“ Přizvání obyčejnosti do života je jednou z možností, jak se zklidnit a soustředit na podstatu.
Nerada bych, aby to vyznělo, že být nejlepší je něco špatného. To ani náhodou. Je to obdivuhodné. A jestli nejlepší v něčem jste, klobouk dolů a velká gratulace. Užijte si to! Asi ale nikdo na světě není nejlepší úplně ve všem a navždy. Dokonalost neexistuje, a když se v lidském stavu přece jen objeví, je pomíjivá. Proto se téma průměrnosti týká vlastně nás všech. Je zkrátka dobré se obyčejnosti nebát a vědět, co přínosného se z ní dá na čerpat.
Je to zdroj bohatý a udržitelný. Koneckonců když se trochu rozhlédneme po základech sociologie a psychologie, ukáže se průměrnost jako velmi přirozená konstanta. Stačí se podívat na Gaussovu křivku – nejspíš se ve středové zóně průměru pohybujete v mnoha oblastech svého života, jsem tam i já a lidé kolem nás. Dokonce i drtivá většina lidí na Instagramu, do kterých byste to na základě rafinovaně seskládaného profilu na první dobrou neřekli.
Křivdy a výčitky
V rámci psychologie nabývá střední míra a hluboké přijetí vlastní nedokonalosti vyloženě léčivé kvality. Příliš moc nebo příliš málo bývá problematické. Zdravý ideál je tak akorát. Teď ale pozor, nejde o to vyměnit tlak „chci být nejlepší“ za „chci být tak akorát“. Přijetí nejede na výkon, ale na pochopení. Proto je dobré nejdřív vůbec zjistit, kdo nebo co nás za vidinou být nejlepší vlastně pořád tak žene.
Pustit se do toho můžeme sami důkladnou sebereflexí, to je většinou na delší lokte. Volit můžeme i cestu s průvodcem – terapeutem nebo koučem. Ta většinou odsýpá rychleji.
Každopádně, každý v sobě máme svůj mix „škodných“ – přesvědčení a vnitřních kritiků, kteří nad námi stojí s bičem. (Výborný návod, jak na ně, přinesla jedna epizoda podcastu Plný kecky.) Vznikají různě. Působením v rodině, ve škole, bůhví kde… Takové ty památné věty nebo i jen významné pohledy, které v nás žijí vlastním životem a bolí. Dávají nám najevo, že nejsme dostateční, pokud zůstaneme obyčejní. Jsou živené naší touhou být přijímán, milován, uznáván, zalíbit se. A nejradši úřadují ve chvílích, kdy jsme nejistí.
Důsledkem bývá uvažování ode zdi ke zdi. Když člověk upře hledáček své existence na perfekcionistický stav „chci být nejlepší“, má tendenci přehlížet střed. Když už svou pozornost překlopí, sklouzne rovnou k „tomu nejhoršímu“. Jako by nic mezi neexistovalo.
Známe to všichni. Čeká nás náročný úkol nebo pracovní schůzka a v hlavě už nám jedou buď představy dokonalosti, nebo totální katastrofy. Fantazírujeme, že všechno se musí povést na maximum, vidíme se na bedně s medailí, slyšíme potlesk. A pak myšlenkový sešup. „Určitě to úplně podělám, to nejdůležitější zapomenu, nebude fungovat technika, ještě se určitě poleju, jsem nemožná, budu všem pro smích…“ Realita? V drtivé většině případů je to nakonec plichta. Průměr. Nějak to prostě dopadne a je to v pohodě. Je to OK.
Já jsem OK, ty jsi OK!
Právě to zlaté střední „být OK“ je daleko zdravější cílový stav než „být nejlepší“. Mimochodem, existuje velmi poučný koncept „já jsem OK – ty jsi OK“. Vychází z psychologického směru transakční analýzy Erica Berneho a značí vyrovnaný způsob, jak vnímat sebe i ostatní. V tomto postoji si uvědomujeme vlastní hodnotu a uznáváme hodnotu ostatních. Přistupujeme ke světu a životu s respektem i otevřeností. Nemáme potřebu sebe ani druhé srážet, nebo naopak idealizovat. Transakční analýza je studnicí mnoha praktických vhledů, jak v sobě i mezi sebou fungujeme a jak se dá k OK stavu dopracovat. Nabízí také přehled scénářů a her, které všichni hrajeme a záludně jimi maskujeme své pohnutky. Je to další dobrý tip na čtení s přesahem, docela se u toho i pobavíte.
Honba za vlastní výjimečností nás nutně táhne ven a vystavuje mnoha vnějším tlakům. Koneckonců „nejlepší“ jsme vždy jen v porovnání s ostatními. Obyčejnost nás naopak obrací spíš dovnitř, do svých kruhů. Je to léčivý odklon od soutěživosti a touhy po odměně směr hledání vnitřní sebehodnoty. Od lačnosti po obdivu druhých směr (sebe)láska. Od chiméry dokonalosti směr přijetí všeho tak, jak to je. Super lekce moudrosti v praxi. Navíc když pořád neřešíme, jak být nejlepší, je až s podivem, kolik uvolněné energie najednou máme pro jiné potřeby. Zcitliví nám vnímání, co se v tom našem životě vlastně děje.
Obyčejností k osvícení
A že se děje pořád něco… Plynutí všednosti je plné momentů, které nás posouvají postupnými kroky kupředu. Jsou to záblesky prozření, které nás vybrušují jako diamant. Když jsme příliš zaneprázdnění honbou za dokonalostí, nemusíme si některých všimnout nebo je pořádně docenit. Daly by se všechny hodit do jednoho pytle dobře známých aha momentů, ale to by byla škoda. Hanzi Freinacht je v již zmiňované motivační knížce výstižně a vtipně roztřídil a já vás o to nechci ochudit. Najdete je níže.
Takže žádná nuda a šeď. Cesta středem obyčejnosti je neobyčejně inspirativní, akční, pestrá a tvořivá. A jestli má nějaký cíl, tak jediný: mít se rád/a. Úplně normálně, klidně průměrně. Tady nejde o medaile. Stačí si při pohledu do zrcadla upřímně říct: „Jsi OK, brouku.“
Okamžiky k zamyšlení (podle H. Freinachta)
Aha momenty
Chvilky prozření, kdy si díky nějakému impulsu (informaci, zvýraznění souvislostí, obrazu, symbolu, bůhvíčemu, třeba článku v magazínu…) vytvoříme nové spojení a nastane možná ne ani tak velký, ale významný posun v tom, jak od tohoto okamžiku vnímáme sebe a svět.
Haha momenty
Aha momentům se podobají, ale trochu se od nich liší. Haha moment nasvítí známou věc z jiného úhlu a náhle posune celý rámec, skrze nějž se na danou situaci díváme. A je to tak překvapivé a nečekané, že se neubráníte a musíte vyprsknout smíchy. Ano, tak blahodárná a transformativní je síla humoru.
Óóó momenty
Neposunou nás tolik jako aha momenty a nepobaví jako haha momenty, spíš nám něčím obohatí dosavadní pohled na věc. Vyplní prázdné místečko na mapě a v duchu si řekneme: „Jé, to je zajímavé.“
„Co to sakra je“ momenty
Nestávají se tak často, zato ovlivní celý život. Jsou to situace, které nás vykopnou ze sedla. Donutí nás zásadně překreslit nebo klidně i úplně zmačkat a zahodit mapu, podle níž jsme se do té doby orientovali. Jako bychom se ocitli v jiném vesmíru. Bývá to zmatek i velké vzrůšo. Řadí se sem dramata typu rozchody, rozvody, nemoci, úmrtí, stěhování, vyhazovy z práce a tak dále. Ukázkovým „co to sakra je“ momentem byly taky covid nebo válka na Ukrajině. Skoro se chce dodat, že na politické rovině nám poslední dobou život servíruje jeden „WTF“ moment za druhým. Ale patří sem i nečekané mega úspěchy typu výhry v loterii nebo narození dítěte.
