Iva Nesvadbová je výraznou postavou české umělecké scény. Založila galerii Gambit, stojí za veletrhem Art Prague a projektem Prague Photo, a kromě toho je majitelkou dnes už legendárního pražského podniku Café Montmartre. Popsala nám svoji profesní cestu.
Za všechno může moje rodinné zázemí. Rodiče byli divadelníci, tatínek navíc architekt – absolvent UMPRUM, takže u nás bylo umění všech oborů naprostá samozřejmost. Jako děti jsme byly zvyklé na ohromně inspirující a zábavné prostředí, které zvenku narušily různé zákazy a postihy v rámci normalizace. Možná v té temné době jsem přijala ironický postoj rodičů – o žádnou práci si neříkám, žádnou práci neodmítám. Měla jsem vždy obrovské štěstí na spolupracovníky, dlouho jsem realizovala řadu výstav, později i filmové projekty. Stal se ze mě takový zodpovědný avanturista, a to mě nejvíce baví.
Dlouho jsem se věnovala módě. Za totality jsem pořádala domácí butiky. Byla to vždy událost pro všechny mé kamarádky a jejich známé. Kolekce byly tematické. Největší radost nám přinesla návštěva velvyslance Peru, který zjistil, že jsem vydala publikaci „Indiánské motivy s modely pro děti“ převážně inspirovanými zaniklými peruánskými kulturami. Nemohl uvěřit, že se zde něco podobného může odehrát!
Po revoluci jsem založila galerii Gambit. Podle mě každý, kdo v těch letech založil soukromou galerii, měl za cíl být nápomocný českým (tehdy ještě československým) umělcům, kteří po desítky let nemohli vystavovat, a zároveň uvádět na scénu mladé autory. Já osobně jsem se soustředila na skupinu Šmidrů (Dlouhý, Nepraš, Vožniak) a seskupení 12/15 – pozdě, ale přece (zvláště Bláha, Rittstein, Sopko, Beránek, Načeradský). S jejich uměním jsem v roce 1990 otevřela Gambit v Nerudově ulici. Setkávali jsme se s velice kultivovaným publikem, jak místním, tak i zahraničním.
Bylo to skutečné novum, konečně bylo možné realizovat si projekty podle svého názoru, bez jakéhokoliv schvalování či zásahů. Ovšem cesta do zahraničí byla, a i dnes zůstává, obtížná. Tady je právě důležitá role galeristy – agenta, který se svým umělcům plně věnuje, zúčastňuje se především uměleckých veletrhů, vydává katalogy, komunikuje se zahraničními partnery, pořádá výstavy v důležitých institucích a podobně.
Začátky Art Prague a Prague Photo
Když jsem zakládala veletrh současného umění Art Prague, nic takového zde neexistovalo. A přitom jsou umělecké veletrhy v zahraničí běžnou součástí kulturní scény. Společně s kolegyní, galeristkou Karolínou Bayerovou, jsme o tomto plánu začaly uvažovat kolem roku 2000. Vzpomínám, jak jsme trnuly, zda se nějaké galerie vůbec přihlásí, protože jsme si musely předem pronajmout a zaplatit výstavní síň Mánes. Naštěstí byl ohlas daleko větší, než jsme čekaly. Časem jsme od Art Prague odpojily fotografii, a tak vznikl samostatný festival Prague Photo. Dnes se vedle galerií, škol, spolků a univerzit zúčastňují obou projektů i jednotlivci. Snažíme se představovat i mladou generaci. Obou akcí – Art Prague i Prague Photo – se zúčastňují galerie či školy a univerzity s jasnou koncepcí. Dlouhodobě jejich dramaturgii sledujeme, známe profil jejich umělců, ale vždy se těšíme na nové tváře. Cílem je napomoct mladým umělcům při jejich vstupu do reálného výtvarného prostředí. Laureáta pak vždy vybírá pětičlenná odborná porota. Tato volba vítěze zviditelní a nabídne mu nové možnosti seberealizace.
Za minulých dvacet let jsme prošli řadou pozoruhodných objektů. Výstavní síň Mánes, Kafkův dům, Clam-Gallasův palác, bývalý bankovní dům na náměstí Republiky a letos nově barokní Hrzánský palác v Celetné ulici. Přesun do nových prostor je vždy náročný. Nové členění budovy, velmi obtížná je také logistika, protože se stále pohybujeme v historické části Prahy, nutné jsou i repase stávajícího zařízení a podobně. Nemám představu, že by Praha dosáhla na adekvátní velkorysý výstavní prostor v centru města, kde by bylo možné pořádat krátkodobé výstavy – festivaly umění, designu, hudby, divadla, tance. Před každým ročníkem v sobě probudím právě to svoje srdce dobrodruha a jdu do toho.
