Nejsme sestry, zábava a já. Myslím tu organizovanou, rozjuchanou na povel – tak a teď se budeme všichni prohýbat smíchy, pít a mít se rádi. Povinná zábava v mém podání bohužel obvykle připomíná spíš tryznu.
Začalo to už v pubertě. Půjdu na diskotéku, budu se skvěle bavit a sbalím nejhezčího kluka široko daleko, co tancuje jako John Travolta v Horečce sobotní noci. Přesně tak jsem si to naplánovala v šestnácti. A protože se mi zdálo, že nemám co na sebe, rozhodla jsem se, že si během hodiny a půl ušiju halenku. Já, která jsem nebyla schopná zaštupovat díru na ponožce.
Nesbalila, nebavila
Pak jsem seděla v koutě v mámině halence, která posloužila jako rychlá náhrada za cáry, které se mi podařilo vyrobit. Připomínala jsem poštovní úřednici, která právě zavřela přepážku. Nikdo se přede mě nepostavil.
Podle hesla, když hnusná, tak s plnou parádou, jsem si předtím ještě zastřihla ofinu a namalovala světlé modré stíny v domnění, že odpoutají pozornost od zbytku vlasů nad mým čelem. Tancovat se mnou nechtěl ani úplně opilý traktorista věku mých rodičů, který sem zabloudil rovnou z pole, kde při práci vypil půl basy desetistupňových piv. Tedy možná i chtěl, ale těsně přede mnou upadl a usnul, takže musel být odtažen pořadateli do předsálí, kde si ho vyzvedla manželka se syny.
Fuchtle v akci
Další pokus pobavit se jsem učinila na Silvestra. S kamarádkou jsme se rozhodly pro řízenou zábavu v sále kulturního domu malého města. Poprvé v životě jsem tu dostala obrovskou facku.
„Taky budeš jednou stará a hnusná,“ zaječela jakási ženština a vlepila mi políček. Moje tvář vypadala jako rajče. Nejdřív jsem jen vydávala zvuky podobné rádiu bez signálu. Po pár vteřinách jsem se zmohla na poněkud nepatřičné: „Prosím?!“
„Furt na tebe čumí!“ zapištěla třicátnice s melírem na hlavě ještě o tón výš a hodila rukou k muži s vlasy, které o několik let později proslavil Jaromír Jágr. Před sebou měl několik prázdných panáků a na obličeji úsměv slaboduchého.
„To je její manžel,“ naklonil se ke mně padesátník, s jehož rodinou jsme my, sotva dvacetileté, seděly u stolu.
„Co si to dovoluješ, fuchtle,“ odstrčila ode mě ženu prudce kamarádka, která se právě vracela z WC a scénu viděla z dálky. Žena se rozvzlykala, nahlas popotáhla, zvedla pěst, zahrozila Jágrově předchůdci a rozběhla se přes sál pryč.
„Dyť je úplně vožralá,“ konstatoval ještě padesátník a přisunul přede mě orosenou láhev s limonádou, „dej si to na tvář, ať nevypadáš jako komunistická nástěnka.“
Raději jsme šly domů ještě před půlnocí a připily si na nový rok v prázdné autobusové zastávce.
Zvonky štěstí dozvonily
Nepoučitelná jsem o dalším Silvestru kývla na společenský večer znovu. Tentokrát ale za zády s klukem, do kterého jsem byla nekonečně zamilovaná. Přivřela jsem oči nad zatuchlým sálem horské chaty, kouřem a mastnotou zežloutlými záclonami, které – a to doslova – stály v oknech, i muzikantem, který z přenosných kláves vyloudil tu Škoda lásky, tu Ve stínu kapradiny.
Cítila jsem se jako hrdinka, konečně mám svého vlastního milého, navíc krásného lyžaře, o kterého byla mela. Zvuky podivného hudebníka jsem vnímala jako andělský chór.
„Musím ti něco říct,“ pošeptal mi ten, kterému bych snesla modré z nebe, když jsem mu seděla na klíně. Ach. Přijde prsten?
„Máš trochu velkej zadek, měla bys s tím něco dělat.“
Tududum… Už žádné nebeské zvonky, zřetelně jsem slyšela, jak pseudozpěvák skřehotá a feromony z nosu vytlačil přepálený olej z kuchyně, kde právě připravovali půlnoční řízek. Ble. Když mi pak v noci v ošuntělém pokoji řekl při milování Heleno, můj zadek se ještě zvětšil. Nad ránem už jsme nebyli pár.
Zlodějka kabátů
Pár týdnů jsem jen ležela a nebyla schopná ani pustit televizi, natož se účastnit další společenské řachandy. Fázi deprese ale vystřídala mánie. „Jdeme tančit,“ zavelela jsem a v třeskutých mrazech donutila kamarádku dojít do klubu na pražském nábřeží. Její známý, který se k nám přidal a tvrdil, že se o nás postará, tedy hlavně o mě, pořád trochu zhroucenou, ovšem s velkou chutí řádit, ztratil lístky od šatny. Když jsme chtěli odejít domů – zábava se ukázala jako ještě mizernější než oba Silvestry dohromady –, odmítla nám strážkyně kabátů vydat oblečení. V minus patnácti není úplně příjemné běhat po městě ve flitrových šatech na ramínka. Na taxíka nebylo, takže jsme museli čekat až do úplného konce a doufat, že na nás zbydou naše svrchníky, nebo aspoň nějaké…
Kamarádka, ač vypila jednu sklenku bílého, usnula u vchodových dveří a její známý, naopak vínem posilněný, dělal nemístné vtipy. Když se konečně krčily na věšáku jen naše tři bundy a paní nám je s výrazem „tojemládežtodleto“ předala, prohrábnul známý kapsy, vytáhl rukavice a vykřikl: „Jé, mám to i s rukavicemi, no vida, to se hodí.“ Větu „Takže vy jste tu žádný kabáty neměli a tyhle jste ukradli“ jsme slyšeli už na refýži při čekání na noční tramvaj.
Je zbytečné dál vypočítávat, jak jsem při rodinných oslavách vymyslela několik kapitol svých knih, při setkáních s přáteli, kteří zase až takoví přátelé nebyli, se naučila spát s otevřenýma očima a na plese dostala cenu za nejtiššího návštěvníka. Vůbec to ale neznamená, že se neumím bavit. Naopak. Když narazím do přátel na ulici a oni řeknou: „Hele, pojď s námi támhle za roh na víno,“ je z toho báječný večer, který se protáhne do rána. Oči rozmazané od smíchu, pusa vymluvená a hlava plná slastného pocitu – to byla ale skvělá zábava!
Klára Mandausová
Spisovatelka, novinářka (prošla redakcemi MF Dnes, Marianne nebo Forbes) a literární redaktorka nakladatelství Mladá fronta. Fejetony píše už mnoho let, vyšly i knižně pod názvy My dokonalé a Holky s voctem. Od května je na pultech knihkupectví její nová kniha Proti srsti (Motto), humoristický příběh o mladé ženě, úspěšné v práci a tápající ve vztazích, která si pořídí kočku z útulku. Ovšem ne ledajakou – intrikuje, komentuje a snaží se svou majitelku seznámit tak, aby z toho měla prospěch hlavně ona.
