Pondělí, 21 června, 2021

Michal Prokop: Pořád věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

O hudbě vypráví s vděčností a zapálením jako o něčem, co ho drží při životě. A i když hned na začátku našeho setkání zdůrazní, že mám mluvit nahlas, protože už je “hluchej bigbítovej stařec”, je jasné, že věk vystihuje energii a produktivitu zpěváka a skladatele Michala Prokopa (74) jen pramálo. Po loni vydané knize, natočeném dokumentu a uspořádaném festivalu nyní společně s kapelou Framus Five přichází s novou deskou Mohlo by to bejt nebe…A s námi si povídal třeba o tom, jak vnímá situaci v naší republice, zda lituje, že neemigroval i o tom, jak se od šedesátých let změnila role hudby v životech mladých lidí.

Když jsem vyprávěla známým, s kým se chystám na rozhovor, často v souvislosti s vaší osobou zaznívalo jedno slovo. Tušíte jaké?

Vůbec.

Legenda.

Je pravda, že se po jevištích a pódiích pohybuju už přes padesát let, tak to mám možná i za tu vytrvalost. Jenže on si pod tím slovem může leckdo představit leccos. Nebudu ale lhát, že se to neposlouchá hezky.

Vzpomenete si, kdy jste o sobě jako o legendárním hudebníkovi četl úplně poprvé?

Tuším, že se to začalo objevovat zhruba před patnácti lety. Já podobné věci zase až tak moc nesleduju, i když je samozřejmě vždycky příjemné vědět, že se někomu vaše práce líbí a dokáže ji ocenit. Myslím, že to tak máme všichni, ale vždycky se samozřejmě ozve někdo, kdo začne vyprávět, že jemu je úplně jedno, co si o něm lidi myslí, že on jen nese to své poselství – to umění. Jenže kdo tohle tvrdí, tak kecá. Je to nesmysl, i když by určitě člověk neměl na publikum myslet v prvním plánu. Práce by se vždycky měla líbit hlavně mně. Pokud to má někdo obráceně, tak v politice se tomu říká populismus. Myslím ale, že je spousta případů, na které to sedí i u kumštu a u muziky, pokud se to tedy v tomhle případě dá vůbec kumštem nazvat. Když se někdo vydá podobnou cestou, je to jeho věc, já to nemám rád.

Já myslím, že ta opravdovost vaší muziky se zrcadlí i v ocenění, co jste si přebíral před dvěma lety, kdy jste vstoupil do Síně slávy hudebních Cen Anděl. Musím se ale přiznat, že mně vždycky podobná ocenění evokují, že dotyčný umělec má už produktivní kariéru za sebou. Což se tedy o vás ale rozhodně říct nedá. Od té doby o vašem životním příběhu vznikl dokument pro Českou televizi, vyšla obsáhlá kniha, zvládl jste uspořádat festival a teď budete dokonce vydávat novou desku. Co vás žene kupředu?

Já bych bez toho všeho jenom těžko mohl fungovat. Neumím odpočívat. A to jsem celé mládí žil v představě, že jsem línej. Práce mě drží při životě a čím víc člověk stárne, tím víc ji potřebuje. Alespoň tedy já, abych nemluvil za všechny starce. Ale samozřejmě, když vám pak někdo předá cenu za celoživotní dílo a podobně, tak to trošku vyvolává pocit, že tím naznačují, že dobrý, ale už bych za sebou měl zavřít víko a dál neotravovat. Ale jak říkám, já potřebuju pořád něco dělat, i když čím jsem starší, tím hůř se rozhoduju k novým aktivitám, tím víc mám pochybností, abych se neopakoval nebo jestli ještě vůbec někoho zajímám, protože už toho bylo dost. Vytvářet nové věci jsou čím dál větší muka, ale mám to pořád hrozně rád. Pokud mě tedy napadne něco, co ve mě vybudí činnost, udělám to. A když to nepřijde, tak se nic neděje. Já si už v roce 2006 myslel, že deska, kterou jsem nazval Poprvé naposledy, je vážně poslední. Bylo mi tehdy šedesát let a bral jsem to jako jasnou věc. Ale nakonec se ukázalo, že z toho byl další comeback. Pamatuju si, že jsem se tehdy bál do branže vrátit, protože to bylo sedmnáct let od poslední desky a já pochyboval, kdo o mě bude stát. Nechtěl jsem si od toho moc slibovat, abych nakonec nebyl zklamanej. Dneska už mám navíc svoje limity, jak fyzické, tak i to zpívání je trochu jinde. Jenže mě to pořád nějak pudí, i když tedy nejsem člověk, co každý den sedne a vymyslí písničku.

Foto: Ivan Prokop, Michal Prokop během nahrávání desky.
Michal Prokop během nahrávání desky. Foto: Ivan Prokop 

A je to spíš workholismus nebo máte i tendence si dokazovat, že na všechno okolo hudby pořád máte?

Myslím, že od každého kousek. I když nevím, jestli workoholismus je pro mě to pravé slovo. Spíš pocit, že musím. Právě to puzení, jak jsem popisoval. Protože představa, že budu jenom sedět na zahradě a koukat do trávy, jelikož jsem důchodce, se mi úplně nezamlouvá. No a dokud žil Petr Skoumal, vždycky jsme si u nové desky říkali: „Chtěli jsme si dokázat, že na to ještě máme”.

Představa, že budu jenom sedět na zahradě a koukat do trávy, jelikož jsem důchodce, se mi úplně nezamlouvá.

Nemůžu si pomoct, ale to označení stařec nebo důchodce, jak jste se během rozhovoru už párkrát nazval, mi k vašemu životnímu tempu vůbec nesedí. Měl jste někdy opravdu pocit, že vám dochází dech?

Každé ráno, když se vyhrabu z postele, nastává určitý problém. Než se spustím samospádem po schodech z ložnice, kterou máme v horním patře, musím se na chvíli opřít, dokud se organismus a kolena nerozhýbou. Vy jste mladá holka, tak to na vás teď možná působí směšně, ale až tady jednou nebudu a vy se dostanete do věku, v jakém jsem teď já, vzpomenete si na mě. Jsou to věci, se kterýma se člověk musí umět vyrovnat – všichni ti doktoři, soupravy prášků, a takové ty věci. Ale faktem zůstává, že člověk je tak starý, jak se cítí. Alespoň mentálně. Že ten mechanismus občas potřebuje do servisu, to je zase fyzická stránka věci. Takže dá-li pánbůh a začneme znovu hrát, mám trochu strach, co ze mě vůbec půjde, protože hlas je jen sval a stejně jako další svaly krní, když se dlouho nepoužívá. Vždyť já naposledy pro živé publikum vystupoval v říjnu. Samozřejmě, že když jsem byl politikem, na pódiu jsem taky nestál moc často. Většinou když mě párkrát do roka pozval Vláďa Mišík jako hosta. Jenže tehdy mi bylo 45. To mě přivezli, já sundal sako, kravatu, kabely v hlavě se spojily, já si na všechno vzpomněl a fungovalo to. Ale abych si jen nestěžoval, má to i svá pozitiva. Třeba písničky, které vymýšlím, jsou jiné, zpívám je jinak a nervu se nikam nahoru, jako když jsem měl ve dvaadvaceti ječivé falzety. Takže to jsou limity stárnutí, které mě na jednu stranu hrozně obtěžují, protože vím, že si už třeba nikdy nezalyžuju, ale zase zpívám jinak a nemyslím si, že by to bylo horší než ječení, co jsem dokázal za mlada.

Zážitky z mládí jste podrobně probíral s Michalem Bystrovem, autorem vaší knihy Ztráty a návraty. Vyprávěl jste o chození na koncerty prvních rock’n’rollových skupin, formování vlastní kapely, návštěvy Reduty a Semaforu nebo hraní písní z Osvobozeného divadla. V čem měl tehdejší život dospívajícího člověka zapáleného pro hudbu větší kouzlo než dnes?

Já myslím, že v 60. letech hrála hudba úplně jinou roli než dnes. Rock’n’roll a vše, co z něj vyrostlo, byl elementem, který tehdy hýbal mladou společností. A s ním všechny ty idoly od Elvise, jenž byl první modlou, až k Beatles, kteří vytvořili společenský fenomén. Najednou už to nebyla jen hudba. V tom se to lišilo. A pro nás, co jsme žili v “socíku”, v ostnatým drátem obehnaném prostoru, se tehdy najednou začala oka v tom drátu rozevírat. Všechno k nám proudilo víc než předtím a pro nás se z hudby stala určitá brána do svobody. Dneska už je populární hudba jenom zábavou. A fenomén, který hýbe společností, vidím úplně někde jinde. Je to internet, globální propojení a sociální sítě. To je to, na čem ulítávají mladí lidé, jako my tehdy ulítávali na muzice. Samozřejmě ti, co dnes s hudbou začínají, mají neskonale víc možností. Od nástrojů až po možnost vidět celosvětově každou velkou hvězdu nebo přístup k textům. Na druhou stranu je ale zase dnes mnohem větší konkurence.

O hudbě mluvíte jako o věci, která vás držela a drží při životě. Zmínil jste se ale, že v roce 2006 jste byl přesvědčený, že vydáváte poslední desku. Kde jste se tehdy viděl?

Já sice myslel, že nejspíš už nebudu natáčet další desky, ale neznamenalo to, že bych seknul s hudbou jako takovou. Moje práce totiž spočívá především v hraní pro živé publikum, to je činnost, o kterou mi šlo. Nahrávání desek je sice úžasná práce, ale to hlavní je pro mě kontakt s lidmi – napálit to do nich. Člověk totiž sice na jevišti vydává strašnou energii, ale taky ji čerpá. A já tehdy prostě jenom nevěděl, jestli v sobě ještě najdu sílu a inspiraci dělat něco dalšího. Samozřejmě moje přesvědčení souviselo s tím, že jsem se dostal do věku, o kterém jsem si, když jsem s hudbou začínal, nedokázal představit, že budu ještě stát na jevišti. Ono být aktivní muzikant v šedesáti letech ani nebylo úplně běžné. Už Lennon, nebo kdo, říkával, že věřit by se nemělo nikomu, komu je přes třicet. Ale to přesvědčení, že je to poslední deska, bylo jedno z mnoha omylů, kterých se člověk v životě dopouští. Proto nic podobného neříkám ani o albu, které právě vydávám, i když si to můžu myslet a je to daleko pravděpodobnější. Ale tyhle absolutní soudy už raději nechci vydávat.

Foto: Ivan Prokop, Michal Prokop a Vilma Cibulková během natáčení klipu k písni Má vlast.
Michal Prokop a Vilma Cibulková během natáčení klipu k písni Má vlast. Foto: Ivan Prokop

Nahrávání nové desky Mohlo by to bejt nebe… ale kvůli koronaviru nejspíš muselo být naprosto odlišné a v jistém směru asi i mnohem náročnější od těch předchozích. Naučil jste se díky němu něco nového?

Určitě jsme si víc zvykli na on-line systém, na něco, co jsme si předtím nedovedli představit. Dřív všechno probíhalo tak, že někdo písničku vymyslel, na zkoušce ji kapela dodělávala aranžmá, pak se s ní jezdilo na koncerty a teprve potom, když jsme ji měli ohranou a znali jsme ji, se začalo nahrávat. Teď je model obrácený. Kabát se skladbám šije během nahrávání a s hotovými věcmi se bude jezdit po koncertech, kde se je vlastně teprve budeme učit. Což je tedy určitě nová zkušenost. Jednotlivé party navíc vznikaly bez toho, abychom se viděli. Základy jsme sice nahráli loni v červnu, v období mezi lockdowny, kdy jsme se scházet mohli, ale jinak všechno ostatní vznikalo v domácích studií a šlo přes internet. Vlastně až do finálního studia, kam jsem písničky jezdil nazpívat a deska se míchala. Během vzniku alba se ale ještě stala jedna nepříjemná věc. Můj služebně nejstarší spoluhráč Luboš Andršt vypadl z procesu nahrávání ze zdravotních důvodů a já musel řešit problém, co s tím, protože kytary nám v nahrávkách chyběly. A tak jsem našel náhradní řešení a pověřil našeho zvukaře Pavla Marcela, o kterém jsem věděl, že je i dobrým kytaristou, aby je nahrál a taky jsem do jedné Lubošovy skladby pozval Michala Pavlíčka. A ono se to povedlo, ale už to bylo jiné, než by to bylo s Lubošem. Na všem špatném je ale něco dobrého. Najednou se tam totiž objevil člověk, který je o generaci mladší, a to všechno určitě album posunulo. Jestli k lepšímu, nevím. Prostě jiným směrem.

A převládá ve vás teď pocit těšení se, nebo spíš obavy, jak fanoušci novou nahrávku po osmi letech přijmou?

Mám-li být upřímný, těším se. Tréma samozřejmě vždycky trošku je, na druhou stranu reakce lidí, kteří už desku slyšeli, jsou zatím jen pozitivní. To víte, že člověk musí počítat i s variantou, že se objeví taky kritické názory. Ale mám za sebou i politickou kariéru, která mi dala zkušenost, jakou žádný chlapec od estrády nemá. Přiznávám, že když jsem do politiky tehdy vstupoval, naivně jsem se domníval, že když mám známou tvář a nedělá mi problém vystupovat před lidmi, bude se mi to všechno dělat snáz, lidi mi budou věřit a pomůžou mi, abych prosadil věci, o nichž si myslím, že jsou správné. Jenže rozdíl mezi showbusinessem a politikou je právě v tom, že na koncertě máte pod podiem lidi, kteří přišli na vás, zatímco v politickém prostředí vždycky neomylně najdete nejméně padesát procent těch, co vás tam vůbec nechtějí a štvete je. Takže tohle já už znám, a i když nejsem splachovací a v politice jsem ani já nebyl schopen nějaké věci vydýchat, což byl jeden z důvodů, proč jsem odešel, nezhroutím se, pokud si přečtu nepříznivou recenzi na desku. Mrzelo by mě, kdyby se neprodávala, i když vím, že dneska se hudba šíří i jinak.

Z archivu jste vytáhl skladbu Last Minute Man s hudbou Petra Skoumala a textem Pavla Šruta, kteří už nejsou mezi námi. To vás asi muselo přivést na nostalgickou vlnu.

Skoumal se Šrutem jsou dvojka, která mě doprovázela už od Koleje Yesterday, takže od roku 1983. Musím říct, že je to takové zvláštní vzpomínání, které jsem neplánoval, ale prostě to tak vyšlo. Jsou to návraty, reminiscence a vědomé se přihlašovaní k něčemu, kde už jsem byl, s čím jsem začínal, moje hudební kořeny, zdroje a vzory ze 60. let – tohle všechno se dá na desce najít. Ono těch lidí, kteří už nežijí, se tam dokonce objevilo víc a já se k nim pořád hlásím. I když s nimi už dnes aktivně pracovat nemůžu, mám kliku, že jsem ještě nějaké věci našel v archivu a mohl je použít ku prospěchu alba.

Je až mrazivé, jak moc dnešní situaci u nás vystihují texty, které vznikly už před delší dobou. Ať už jde o coververzi Světa naruby trojice Voskovec, Werich, Ježek nebo skladbu Má vlast s nadčasovým textem Jiřího Žáčka, myslím, že jste se s jejich zařazením trefil do černého. Měl jste potřebu ukázat, jak moc platná tato slova i po letech jsou?

Když jsem požádal Jiřího Žáčka, jestli by mi zase něco neposlal, protože od roku 1986 jsem žádnou jeho další věc nedělal, dal mi sbírku, která se jmenuje Třetí poločas. V ní jsem pak objevil básničku Má vlast, která mě zarazila. Upřímně jsem byl úplně v šoku, jak text pasuje na současnou dobu. Vlastně až tak, že jsem dlouhou dobu přemýšlel a měl pochybnosti, jestli si můžu vůbec dovolit podobnou věc zpívat, aby to nepůsobilo jako prvoplánový kýč. Písničku jsem ale vyrobil a poslal demo snímek Jiřímu i pár lidem v okolí. Všichni mi řekli, že je to ono, že ji mám nahrát. A teprve pak jsem zjistil, že ten text je starý snad deset let, i když perfektně pasuje na dnešní dobu. Jiří věděl všechno dopředu dřív než my ostatní. Stejně jako Pavel Šrut, když napsal Kolej Yesterday tři roky před Černobylem. To jsou zvláštní věci, které nikdy nikdo nevysvětlí. Pokud jde o Svět naruby, tak to je písnička, co reflektovala poměry ve 30. letech v meziválečném období, tehdejší nastupující nacismus a fašismus i hospodářskou krizi. Já ji nazpíval poprvé už v roce 1969, v době začínající normalizace, kdy mi přišla aktuální. Jenže pak zapadla, originální nahrávku smazali a nápad se k ní vrátit mi vnuknul kamarád a hudební publicista Josef Vlček. Na jeho popud jsem tedy poprosil Luboše Andršta, aby ji zkusil zaranžovat jinak. Dali jsme ji tam pak jako bonus, který je opět aktuální. I když samozřejmě ne do každého detailu. Ale funguje skvěle.

Funguje. Stejně jako zmiňovaná Má vlast. Já jsem si tady poznamenala kousek textu. „Ta země, kde sprostá lež se veze v kočáře a pravda s láskou táhnou cestou pěší, dědičná země kata Mydláře, kde mřít je těžko a žít ještě těžší.” Vnímáte právě takhle naši republiku?

Vnímám. Sice ji takhle popsal Jiří Žáček, ale cítím to úplně stejně jako on, jinak bych to zpívat nemohl. Jiří tam krásně pojmenoval všechny problémy a vlastně daleko trefněji, než bych je teď svými sáhodlouhými kecy uměl vysvětlit já, i když mám za sebou desetiletou politickou zkušenost z devadesátých let. Pravda, tehdy to vypadalo všechno jinak, měli jsme jiné perspektivy, jiné představy a v aktivní politice byli jiní lidé než dnes. Ale lépe než slovy té písničky všechno to, co se u nás děje, popsat nedokážu. Skladba navíc ještě získala grády audiovizuálním zpracováním, kdy Michal Skořepa s Vilmou Cibulkovou vytvořili videoklip, který najednou vše otevřel. Myslím, že bychom hlavně měli umět být nad věcí, což nakonec v písni je. Ona totiž nejdřív popisuje to, v čem se topíme a hrabeme, ale říká, že přesto všechno je tu naděje. A i já pořád věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. I když vím, že to momentálně není v módě.

Byl jsem v šoku, jak text básničky Má vlast pasuje na současnou dobu. Vlastně až tak, že jsem dlouhou dobu přemýšlel a měl pochybnosti, jestli si můžu vůbec dovolit podobnou věc zpívat, aby to nepůsobilo jako prvoplánový kýč.

Vám se v roce 1968 naskytla možnost koncertovat v západním Německu a s kapelou jste uvažoval i o tom, zda se vracet zpět do Československa. Litoval jste někdy, že jste tenkrát neemigroval?

Asi ne. Důvodů, proč to neudělat, bylo tehdy hodně. Počínaje určitou nejistotou pustit se do něčeho tak zásadního, jako se uříznout od všeho, v čem jsem vyrostl, přes nadějně začínající kariéru až po jiné kulturní prostředí. Celá řada kolegů muzikantů, kteří tenkrát venku zůstali, až na pár výjimek prorazit ve světě nedokázala. V tomhle směru bylo dobré rozhodnutí zůstat doma. Tak nějak jsem tehdy cítil, že i přes všechna ta úskalí a selhání, kterých se člověk dopouští, bych to tady dokázat mohl. Já osobně tedy nelituji, ale nikomu nezazlívám, že emigroval. A proboha, už vůbec ne těm, které k tomu režim donutil. I když byla samozřejmě celá řada lidí, které nikdo nenutil, jen pro ně byl režim tak nestravitelný, že už ho nedokázali nebo nechtěli dál snášet. Mnohé naopak obdivuju, protože několik z nich opravdu dokázalo, že se to dá. Že Češi můžou fungovat venku dobře. A jsou to lidi, od nichž bychom se mohli učit. Protože na druhou stranu, když je člověk jenom zavřenej v našem rybníčku, není od věci ten zobák občas vystrčit za hranice. Myslím, že ani není jednoznačná odpověď na to, jestli emigrovat, nebo ne. A vlastně ani nevím, jak bych se k tomu postavil dneska, kdybych byl mladší. Ale nejspíš bych nikam neodjel, protože na to nemám náturu. A hlavně přece – tady je má vlast!

Roční předplatné + dárek

Předplaťte si WHAT a my vám darujeme kousek té nejčistší přírody. Díky biOrganica.cz si užijete hýčkání aktivizující super-food maskou nebo pečující čokoládovou maskou z dílny britské 100% bio značky Inlight.

spot_img

Od Arethy Franklin po Nicki Minaj: Zpěvačky, které svými skladbami dodávají...

Dnes je Mezinárodní den žen a my si tak připomínáme ženskost ve všech jejích podobách. Oslavujeme ženy silné a odhodlané i ty, které odvahu...
The Art Evening

The Art Evening představí novinky z různých oblastí umění. A to...

V luxusních prostorech KARE Design se sejdou zástupci prestižních značek ze světa fashion, design, art a beauty, aby představili svou nejnovějších kolekci. Večer s...

Nikol Moravcová, Kovy, A.N.D.U.L.A a další hvězdy internetu pod zámkem. Ptali jsme se influencerů, jak je ovlivňuje karanténa

Na sociálních sítích sdílí své životy, postřehy, recepty na jídlo nebo třeba na vztahy. S veřejností se dělí o...

Herečka Michelle Williams otevřela na Zlatých glóbech téma potratů

Proběhl dlouho očekávaný večer předávání Zlatých glóbů. Prestižní filmovou a televizní cenu si odnesla také herečka Michelle Williams, která...

Po celém světě je potřeba vysázet jeden bilion stromů. Pomoci zabránit klimatickému průšvihu můžete i vy

Naše planeta je jako obrovský organický počítač – o tom už byla řeč ve Stopařově průvodci po galaxii a...
Zavří­t reklamu