Slovenský fotograf Filip Hrebenda je samouk. Brzy poté, co si začal do hor brát fotoaparát, zaznamenal úspěchy v mezinárodních soutěžích. Nejraději fotí v takových podmínkách, za kterých by většina z nás nevylezla z domu. „Modrá obloha a sluníčko není nic pro mě, ale když fouká a padají kroupy, to je ono,“ říká mladý dobrodruh. Dnes vystavuje po celém světě a pořádá workshopy a fotografické expedice. Vyprávěl nám o svých cestovatelských a fotografických zážitcích.
Žiju v městečku Revúca nedaleko národního parku Muránská planina. Nejsou to žádné obrovské hory, spíš husté lesy. Když sem lidé přijedou poprvé, připomíná jim to malou Kanadu.
Odmala jsem rád chodil na hory a časem jsem začal mít potřebu zachytit zdejší přírodu, ukázat ji i někomu jinému. S kamarády jsme rádi vyráželi na odlehlá místa v čase, kdy tam nikdo jiný nebyl. Ráno, v noci, na východ slunce… Bylo tam krásně, jenže lidé dole nám to nevěřili. Kamarád si jednou koupil fotoaparát. Nejdřív jsem se mu smál, že dal tolik peněz za takovou blbost, ale nakonec jsem od něj ten foťák koupil.
Někdy kolem roku 2017 jsem začal za focením cestovat do zahraničí. Hodně lidí si myslí, že je to snadné. Člověk přijede na nějaké místo, vystoupí z auta, udělá cvak a hotovo. Ve skutečnosti to probíhá trošku jinak, několik dní i týdnů strávíme plánováním. Přes Google Earth hledáme místa, kde většina lidí ještě nebyla, takže se moc nemám od koho inspirovat. Zajímají mě hlavně takové podmínky, za jakých by běžný člověk ven nešel. Modrá obloha a sluníčko není nic pro mě, ale když fouká, padá sníh, padají kroupy a děje se něco divokého – to je ono. Někdy je to náročné, ale snažím se najít hranici, kdy je to sice divoké a vizuálně zajímavé, ale nebojím se o život.
Nebezpečná přitažlivost
Vždycky jsem se snažil mít situaci pod kontrolou, jenže příroda si dělá svoje. Na horách třeba jdeme na západ slunce, je minus dvacet třicet, fouká, začínají mi omrzat prsty. Najednou přijde mlha a nevidíme nic. Hodně nebezpečné to bylo na Islandu, když jsme fotili sopky. Bylo třeba dávat pozor na směr větru, protože z kráterů vycházely jedovaté plyny. A při tom padaly kroupy a sníh a vál silný vítr. Zatím se mi vždy podařilo nebezpečnou situaci ukočírovat. Přece jen člověk radši žije o trochu déle, než když má mít o jednu fotku víc, ale už se nedožije jejího zveřejnění.
Magie poprvé i posté
Poprvé jsem vyfotil polární zář v roce 2019 na Islandu. Strávili jsme tam skoro dvacet dní, většinou bylo zamračeno. Bylo to frustrující, tak jsme si místo polární záře vymysleli jiný plán, ale asi po dvou nocích nakonec přišla – a bylo to wow! On je to úžasný zážitek, i když zář vidíte posté. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, jak ji fotit. Dnes už jdu na jistotu.
Focení polární záře dřív bývalo náročnější než dnes, protože jsme neměli aplikace a neznali systém, jakým se předvídají. Dnes vím podle grafů a aplikací dopředu, kdy by měla být polární zář silná, a potom už stačí sledovat oblačnost. Když je čistá obloha, začíná lov. Protože polární zář není vidět všude. Míváme v oblasti vytipovaná fotogenická místa, sledujeme, kde se obloha začíná zelenat, a jedeme za ní. Když se vyskytne jinde, frčíme zase tam. Jsme jako lovci bouřek.
Technická stránka také není snadná. Noční fotka je složitá disciplína. Fotoaparát toho vidí mnohem méně než lidské oko. Proto musím často dělat něco, co někteří fotografové neuznávají – je potřeba fotku skládat. Zvlášť nafotím oblohu, zvlášť popředí, nastavuju různé expoziční časy. Vše proto, aby divák viděl to samé, co jsem v terénu viděl já.
Nejlepší polární zář je v Norsku
Většina lidí si myslí, že polární zář se objevuje jenom v zimě, ale podle mě je nejlepší měsíc pro její pozorování září. Na Islandu nebo v Norsku je počasí ještě docela stabilní, je tu víc jasných nocí. Skvělý je i únor, tehdy je počasí taky relativně stálé a polární zář bývá silná. Duben je hraniční období, kdy se dá polární zář ještě sledovat.
Pokud chcete vyloženě za polární září, je nejlepší vyrazit do Norska. Právě tam polární zář dopadá, teprve pak cestuje dál přes Island a Kanadu. Asi nejlepší místa pro sledování polární záře jsou Lofoty a Špicberky. Oproti Islandu je tu polární zář silnější, je tu stabilnější počasí a častější jsou i jasné noci. V Norsku najdete nádherné hory, fotogenické lesy a krásné fjordy. Mám to tam moc rád, ale krajina tu není až tak pestrá jako na Islandu.
Islandské trailery na počasí
Lidé často bývají přesvědčení, že je v severských zemích v zimě chladněji než u nás. Je to ale naopak, zdejší počasí totiž ovlivňuje teplý Golfský proud. V zimě tady nemívají nižší teploty než ve střední Evropě. U nás je minus deset, a oni mají třeba minus dva. Problém je v tom, že tam neustále fouká, a kvůli tomu je pocitová teplota výrazně nižší. Vítr od oceánu je vlhký a drsný. Mám takové vlastní islandské přísloví, že Island nemá počasí, jen trailery na počasí. Minutu prší, minutu je slunko, pak zase sněží. Počasí se neustále mění právě proto, že tam tolik fouká. I když zrovna leje a je hnusně, oblečeme si něco nepromokavého a jdeme ven. Protože víme, že za pět minut bude úplně jinak.
Island je moje srdcovka. Polární zář tu dokáže vytvořit parádní divadlo. Jen musíte víc hledat dobré počasí a sledovat mraky, jasno může být jen na určitém specifickém místě. Pokud jste například na jihovýchodě Islandu, musíte být ochotní přejet za září na jihozápad.
Na druhou stranu má ale Island mnohem variabilnější krajinu a je tam toho víc vidět. Sednete do auta, projedete 200 kilometrů a během toho se krajina klidně pětkrát změní. Chvíli vidíte vodopády, chvíli pláže, potom hory… Už když vystoupíte z letadla, máte před sebou lávové pole obrostlé mechem a vedle padesátimetrový vodopád. Úplná divočina. Je to jako, když přistanete na jiné planetě.
Island, Norsko a italské Dolomity jsou místa, kam jezdím nejčastěji. V nejbližších letech bych se ale rád podíval do Patagonie a do Grónska. Jsou tam místa, kam se ještě moc nejezdí. To mě láká nejvíc. Být tam, kde málokdo byl a kde ještě nikdo nefotil.
Největší úspěch
Začátkem roku 2021 na Islandu bouchla sopka. Kvůli pandemii bylo náročné se tam dostat, ale nakonec se nám s kamarádem podařilo být na místě mezi prvními. Bylo to uprostřed hor, cesta trvala dlouho, museli jsme hodně studovat podmínky a hrozící nebezpečí. Podařilo se nám místo vyfotit a právě s touto fotkou jsem v loňském roce obsadil první místa na prestižních fotografických soutěžích v Budapešti, Moskvě a Tokiu. To se zatím jinému fotografovi nepodařilo.
Během stejného výletu jsem pořídil ještě fotku polární záře, která měla úspěch v dalších soutěžích. K sopkám se zrovna nedalo jet, protože se vytvářely nové krátery a bylo to fakt nebezpečné, takže jsme se vydali jinam. Za polární září. Když jsme dorazili na místo, hledali jsme nějaké pěkné popředí, abychom vymysleli zajímavou kompozici. Ve vodě byly rozházené kousky ledu, tak mě napadlo, že vezmu stativ a rozbiju je trochu víc. Pěkně jsem si je naaranžoval, kompozice byla super, a pak už jen stačilo čekat. Aurora přišla těsně po západu slunce, hned jak se setmělo. A přesně na tom místě, kde jsem potřeboval, se začala točit okolo kopce. To se běžně nestává. Byl to moment, kdy jsem si říkal, že se v té zimě opravdu vyplatilo čekat.
