Když Pavel z Domova bez bariér Hořice před několika měsíci řekl, že by moc rád viděl alespoň jednou v životě moře, neznělo to rozhodně jako tichý povzdech, ale spíše jako jasné odhodlání. Měl obrovské štěstí, že v tu chvíli byla po jeho boku neobyčejná pracovnice domova Veronika, která se poptala i dalších klientů, zda nemají stejný sen. Nakonec dala dokupy celou partu vozíčkářů, se kterými se rozhodla vyrazit do Turecka. Pro mnohé poprvé.
Veronika si na jaře tohoto roku na sebe upletla bič. Sehnat nemalé peníze, zajistit bezbariérové ubytování v zahraničí, naplánovat nelehkou cestu a… uskutečnit ji. A zatím to vypadá, že nelituje. Je zcela evidetní, proč Veroniku Dobešouvou klienti domova tak bezmezně milují. Dokáže pro věc nadchnout i vedení domova, záchranáře a další dobrovolníky, kteří se k cestě jako potřebný doprovod přidali. Jestli je vážně někdo člověk na svém místě, pak to bude právě ona.
Bez peněz by to nešlo
Celá akce vypukla v neděli přesně o půlnoci, kdy se sešli pečující, záchranáři i zaměstnanci, kteří nabídli pomocnou ruku. „Bylo třeba všechny klienty vzbudit, nachystat na cestu autobusem, který dorazil přesně v 1:00 pro účastnice z rodinných domků a poté v 1:30 na hlavní budovu, odkud se jelo rovnou na letiště,“ vzpomíná na start cesty Veronika Dobešová, která společně s kolegy večer před tím nasmažila opravdu hodně řízků na cestu. Dříve, než došla na konec této nelehké cesty příprav, musela sehnat 450 tisíc korun, které by cestu k moři jejím klientům umožnily. Založila proto sbírku na Znesnáze, která skončila nad očekávání dobře. Laskavost a přejícnost dárců byla dokonce tak velká, že nakonec mohli nad rámec svých původních představ zakoupit i vstupenku do vytouženého delfinária.
Cesta byla náročnější, než čekali. Vozíky i konopí byly problém
Největší obavu měli všichni od samého počátku z dopravy. Tedy hlavně Verča, protože klienty se snažila držet od všech průšvihů, starostí a fuckupů co nejdále. Cítila v kostech, že vozíky budou problém. A byly. Navzdory velmi intenzivní přípravě a konzultacích s letištěm. Na konci letu zůstaly nejen rozbité kompenzační pomůcky (a hlava jednoho z účastníků zájezdu), ale hlavně pachuť z potupného přemisťování, nošení a doslova hulvátského zacházení velké části personálu letecké společnosti.
Navzdory tomu si parta pobyt u moře aktuálně nesmírně užívá. Společně s mobilním záchodem jela s výpravou i hromada potřebných léků, které patřily mezi další komplikace na cestě za snem. „Velkým problémem byl převoz léčebného konopí, kdy jsme s problematikou oslovovali i prezidenta republiky. Nakonec jsme si poradili,“ vzpomíná s úsměvem pracovnice Domova bez bariér Hořice, který ji v jejím úsilí podpořil. Zdá se vám, že je těch komplikací nějak moc? Je. Bylo. A jistě ještě bude. Ale to neznáte Veroniku. Tu nic nezastaví.
Výprava v přímém přenosu
Do Turecka vyrazili s partou vozíčkářů ještě dva pečující, Gabriel a Hanka, aktivizační pracovnice Věrka a externě záchranáři Tonda a Dan, kteří se sami přihlásili, aby pomohli. Ostatní fandí výpravě z domova, kde je celá základna fanoušků od pracovníků údržby, přes úklid, prádelnu, zdravotní sestřičky, pečují po vedení domova. Veronika založila facebookovou skupiny Účastníci zájezdu „na vozejku“, kde o jednotlivých dnech výpravy informuje nejen lidi z domova, ale hlavně dárce, díky kterým se mohl výlet uskutečnit. A ti si bezpochyby zaslouží také účastníky zájezdu představit.
Pan Zdeněk (Zdenda) žije v domově od šestnácti let, jeho rodinou jsou zaměstnanci a obyvatelé doma, je postižený od narození (lehké mentální postižení). Vlivem jeho seniorského věku se jeho chůze horší a na delší vzdálenosti již jezdí na invalidním vozíku. Zná moře jenom z televize a časopisů, podívat se k moři je pro něho velká výzva a radost. Úplně s myšlenkou jet k moři ožil a rozhodl se v něm naučit plavat. V životě neměl štěstí na rodinu a příbuzné (nikdo se k němu nehlásí), ale vždy každému ochotně pomůže. Rád třídí odpad.
Paní Zdena je veselá kopa a nezkazí žádnou zábavu. Má tělesné postižení a je upoutána na invalidní vozík. Ráda hraje bocciu a dříve domov v tomto sportu podobném pétanque i reprezentovala. Navštěvuje univerzitu třetího věku. Každý rok se účastní Dnů lidí dobré vůle na Velehradě. Jejím velkým koníčkem je vyšívání.
Paní Míla se narodila s postižením, navíc má řečový handicap. Je to usměvavá dáma, silně věřící. Ráda hraje bocciu, vzdělává se v rámci Euroinstitutu.
Pan Pavel je hlavním iniciátorem akce. Když mu bylo 19, nešťastnou náhodou skočil do mělké vody a poranil si krční míchu. Po čase stráveném v nemocnici a v rehabilitačním zařízení se přestěhoval do Brna, kde žil v bezbariérovém bytě s pečovatelkou, která se o něj nestarala. Rodina bydlela 150 km daleko a viděl ji jen dvakrát do roka. Rozhodl se proto i s rodinou najít místo blíže k ní. Do Domova bez bariér v Hořicích se tak přestěhoval loni v létě. Pavel je inovátor, nápaditý člověk, kterého zajímají počítačové hry, 3D tisk nebo dron.
Slečna Kája je usměvavá mladá dáma. S postižením, které je velmi progresivní, se již narodila. Její zdravotní stav se zhoršuje téměř před očima. V domově žije od roku 2015. Ráda jezdí na výlety i do lázní. Neuteče ji žádná akce v domově. Navštěvuje praktickou školu Euroinstitut. Našla si zde přítele, který jel s výpravou také. Je to pro ně něco jako „svatební cesta“. Oba o moři již dlouho snili.
Pan Pepa, přítel Káji, pracoval jako řidič autobusu a vozil pasažéry na různé zájezdy. Jeho postižení se mu přihodilo po nehodě na motorce. Snaží se co nejvíce držet v kondici, chodí o francouzské holi, ale delší vzdálenosti zdolává na invalidním vozíku. Rád si povídá, rád chodí do parku v domově.
To jsou „účastníci zájezdu na vozejku k moři“. Mají před sebou ještě několik neobyčejných dní, ve kterých se jim plní jejich celoživotní sen. Některým z nich nebylo dopřáno mít rodinu, která by je na podobný výlet vzala. Ale našli ji v domově. A také v úplně cizích lidech, kteří se rozhodli přes dárcovskou platformu Znesnáze přispět, a zanechat tak otisk kol jejich vozíčků v tureckém písku a otisk moře v jejich srdci.