Ačkoli Lilia Khousnoutdinova jako malá tvrdila, že sama mít děti nebude, dnes je právě mateřství jejím hlavním tématem. Pro lepší podmínky porodů je ochotna udělat mnohé. Nejen v ČR, ale i ve světě. Za pár týdnů se stane členkou posádky porodní rallye na pomoc masajským matkám a jejich novorozeným dětem.
Rodit v chýši vedle domácích zvířat nebo na chodbě kliniky už snad bude brzy minulost pro masajské ženy v odlehlé masajské komunitě v oblasti Olorte, Loita Hills. Právě tam se nachází klinika, kterou spravuje organizace RedTribe. Díky dvěma českým závodnicím, terénní reportérce i štědrým dárcům by se měly podmínky pro přivádění dětí na svět výrazně zlepšit.
Matky na rallye
Tým Racing21 ve složení posádek Olga Lounová/Lilia Khousnoutdinova a Vojta Štajf/Jan Bejvl se v prosinci vydá do divoké přírody v závodu Eeast African Safari Classic. Jedenáctý ročník prestižního závodu na nezpevněném povrchu tratě dlouhé 3600 km vede územím Keni a skončí pět dní před Štědrým dnem. To, že jsou Olga i Lilia matkami malých dětí, je před podstoupením rizik nezastaví. Právě naopak. Kupředu je žene odhodlání.
Na pomoc k dosažení cíle založily veřejnou sbírku. Ta je určená na nákup vybavení do nového porodního křídla zmiňované kliniky RedTribe. „Zařízení poskytuje vedle klasické péče praktického lékaře základní zubařské a chirurgické ošetření. A také prenatální, porodní a postnatální péči. A to vše díky nenahraditelné sestřičce a porodní asistence Florence, která si v průběhu let praxe na klinice RedTribe dokázala osvojit všechny zmíněné lékařské postupy. Porodní křídlo tam aktuálně neexistuje a my se ho díky finanční sbírce chystáme vytvořit. Kromě přístrojů a vybavení bychom chtěly poskytnou i školení, aby vybavení mohlo být náležitě využívané, a také proto, abychom mohly reagovat na otázky a potřeby Florence i tradičních porodních asistentek, které fungují v terénu,“ vysvětluje patronka sbírky a budoucí závodnice Lilia Khousnoutdinova.
Masajky raději rodí předčasně, pokud to má znamenat méně bolesti
Masajské ženy mají velmi těžký život, ovlivněný spoustou rigidních pravidel a neopodstatněných tradic, kterým kraluje rituál ženské obřízky. Ten výrazně ovlivňuje nejen jejich ženskou roli, ale také roli mateřskou. Kvůli zákroku mají dívky deformity, které velmi komplikují porod plně vyvinutého dítěte. Proto se snaží omezením stravy a přísunu tekutin zkrátit těhotenství až o dva měsíce, a mít tak šanci na úspěšný a méně bolestivý porod. „Kvůli tomu je de facto každý porod rizikový, ať už je předčasný nebo v termínu – vždy je více méně ohrožen život jak rodičky, tak dítěte. Proto je nesmírně důležité, aby podmínky pro porod a následná péče byly co nejkvalitnější, hygienické a přívětivé pro tak nestandardní porody,“ vysvětluje pro mnohé Evropany těžko pochopitelnou situaci Lejla Abbasová, třetí patronka sbírky a zakladatelka nadačního fondu Asante Kenya.
Jednou částí projektu je tedy vybavit budovu k porodům, druhou částí zprostředkovat moderní přístup k respektujícímu a bezpečnému porodu, důležitosti kojení a celkové péči o dítě i matku. Proto bude z výtěžku také uhrazena cesta zkušené české porodní asistence, která předá všechny odborné vědomosti a zkušenosti Florence. „Pro mě samotnou je přístup matek a komunity k těmto informacím stejně důležitý jako možnost využití adekvátního lékařského zázemí. Nesmírně si vážím rozhodnutí Lilie a Olgy tento projekt podpořit, protože opravdu mohou, bez přehánění, změnit život místních žen, dětí a tím vlastně celé komunity,“ dodává Lejla která v týmu porodní rallye přijala roli reportérky z terénu.
Hlavně nebýt bílé dámičky, které se v cizí zemi snaží lidi poučovat o tom, co mají dělat
„Lejla už řadu let pomáhá klinice RedTribe k tomu, aby mohla poskytovat co nelepší péči pro odlehlou komunitu patnácti tisíc Masajů. Když jsem navrhla, že bychom v rámci rallye měly zrealizovat i nějaký místní projekt, který by pomohl reálně zlepšit perinatální péči, Lejla okamžitě zmínila Florence. Z téhle spolupráce mám obrovskou radost a jsem za Lejlu moc ráda, protože není nic horšího než bílé dámičky, které přijdou do neznámé země a snaží se lidi poučovat o tom, jak a co mají dělat. Právě díky Lejle zde máme podložené informace o tom, co na klinice skutečně chtějí a potřebují, a můžeme doufat, že budeme platné a dokážeme reagovat na opravdové potřeby místních,“ popisuje Lilia vznik spolupráce.
Mantinely „mužských“ a „ženských“ rolí. Ženy vykonávají „mužské“ profese za 70 procent platu muže
„Myslím, že kořeny mého snažení sahají až do dětství. Minimálně na gymnáziu jsem v rámci výtvarného umění velmi aktivně řešila právě témata ženských práv. Měla jsem tam téma povinného zahalování, potratů, těhotenství a vývoje plodu, možnosti chodit k volbám pro ženy a taky cenzury. Už od malička mě také velmi zajímaly ,mužské‘ a ,ženské‘ role, jak a čím jsou definované a jak se dají posouvat pomyslné mantinely, které se dogmatem udržují,“ vzpomíná Lilia, která je přesvědčená o nutnosti mít možnost stavět si život podle svých vnitřních potřeb, nadání, tužeb a tvořivosti.
Také nesouhlasí s praxí, kdy ženy vykonávají tradičně ,mužská‘ povolání za 70 procent platu muže a se 70 procenty společenského uznání. „Je nutné, abychom dokázali ocenit všechny jedince, kteří vykonávají tradiční ,ženská‘ povolání, ať už jde o zdravotní péči, učení dětí, domácí práce, péči o malé děti, o staré a umírající, tedy činnosti, které jsme se naučili brát jako automatické, a asi i proto bývají na trhu práce značně podhodnoceny. Je potřeba, aby i žena, která ,jenom‘ zůstává doma s dětmi, měla stejnou společenskou úctu a uznání, jako kdyby dělala kariéru, protože i tato práce je důležitá. Zároveň je nezbytně nutné, aby ji mohl bez jakéhokoli stigmatu vykonávat samozřejmě i muž,“ říká s přesvědčením v hlase.
Stát po boku silného muže je osvobozující i náročné zároveň
Liliinu cestu neformovaly jen prestižní školy, desítky procestovaných zemí a inspirativní setkání, ale i zkušenosti z dětství, které se paradoxně stočily jiným směrem, než by se dalo očekávat. Lilia má čtyři mladší bratry. První se narodil, když jí bylo osm, další v jejích jedenáctí, následující ve čtrnácti a poslední ve čtyřiadvaceti letech. Velkou část dětství tedy pomáhala s miminky a nabyla tak přesvědčení, že svoje děti mít v budoucnu nechce. Dnes je mámou tří dětí, dulou, iniciátorkou osvětových programů a kampaní zaměřených na rovné příležitosti žen a mužů, reprodukci, ženské tělo a svobodnou volbu. Její kalendář je plný na mnoho měsíců dopředu. Je proto jasné, že výchova dětí nelpí jen na ní samotné a manželovi, matematikovi a společenském inovátorovi Karlu Janečkovi. Stejně tak jako ona nelpí pouze na nich.
Praktikuju vesnickou výchovu
„Obecně jsem spíš za respektující výchovu, většinu věcí se dětem snažím vysvětlit, i když je to občas více zdlouhavé a frustrující než jen něco nařídit skrze rodičovskou autoritu. Ale věřím, že se to dlouhodobě vyplatí. Dále se řídím heslem, že k výchově dítěte je třeba celá vesnice. Tudíž v životech mých dětí je mnoho dospělých, kteří pro ně hrají důležité role. Myslím si, že je dobré, když má dítě vícero vzorů, nejen co se týká nějakého osobního projevu, ale třeba také vztahů,“ říká matka, která jedním dechem dodává, že i ona je občas z dětí zoufalá nebo dokonce pláče vzteky. „Myslím si, že hodně důležité je dětem vyjadřovat lásku, mazlit se s nimi a dávat jim pocit bezpečí skrze kontakt. Proto třeba svoje děti uspávám a vždy, když chtějí, přijdou spát ke mně do postele. Neustále si dáváme ,calin‘ (francouzsky objetí, mazlení) a velmi mě těší, jak i mezi sebou jsou velmi kontaktní a podporující.“
Toxické stereotypy
„Od žen očekáváme, že budou pracovat, jako kdyby neměly děti, a starat se o děti, jako kdyby nepracovaly. Ve chvíli, kdy si vyberou jen jedno, budeme je nazývat buď kariéristkami, nebo příživnicemi a zlatokopkami. Je důležité si uvědomit, že nelze dělat dva hlavní pracovní poměry naplno a zároveň se z tím nevyčerpat nebo se po čase nezbláznit. Žena, která má doma děti a stará se o ně, dost možná nebude schopná plnohodnotně pracovat, dokud jsou děti malé, a to je naprosto v pořádku. Stejně tak žena, která pracuje na plný úvazek, nebude nejspíš mít čas na to, aby plnila dokonale veškeré domácí práce a mateřské kompetence. Je zcela logické, že v takovém případě si například sežene výpomoc nebo si k dětem najme chůvu,“ komentuje realitu.
„Stereotyp, že žena by měla by měla být skvělá v práci, doma s dětmi, dokonalá milenka v posteli a ještě k tomu mít naleštěnou domácnost, je zcela toxický a patologický a musí se změnit.“
Mottem Lilie je „Nikdy si neberte k srdci kritiku od člověka, ke kterému byste nešla pro životní radu.“ Není podle ní třeba nikoho kopírovat, ani se snažit být jako kdokoli jiný. „Vzkázala bych ženám, aby se nebály mluvit svou pravdu, nesnažily se zapadnout do nějakých cizích škatulek a dogmat o tom, jak by měla správná žena vypadat nebo co by měla dělat. A také radím samozřejmě hodně milovat, především sebe, své blízké a život kolem. To jsou zásady, které mi pomáhají, a myslím si, že jsou celkem dobře platné,“ říká.
Pomoc, která má smysl
Za vším, co dělá, musí Lilia vidět prospěšnost pro budoucnost svých i ostatních dětí. I to je důvod, proč 9. prosince usedne po pravici závodnice Olgy Lounové jako navigátorka devítidenního závodu v náročných podmínkách.
„Těším se nesmírně na samotný závod s Olinkou, přestože mám velký respekt z toho, co nás čeká. Zároveň velmi doufám, že jí budu dobrým a užitečným navigátorem. Ještě před závodem plánuji dojet na kliniku, abych mohla být přítomná u školení a ještě lépe poznat, co se děje v terénu, a také případně naplánovat, co do budoucna. Po závodu nás čeká na několik dní odpočinek a potom přiletí děti, abychom mohli společně strávit Vánoce,“ prozrazuje Lilia. „Když cítím, že se něčemu daří, že se něco hýbe, jsem schopná fungovat snad ze slunečního světla, protože mám energie na rozdávání. Nejvíc čerpám energii z pocitu smysluplnosti toho, co dělám.“
„Jednou jsem dostala dopis s růžičkou z ručičky dítěte psaný jeho mámou. Rozbrečel mě. Takové momenty člověku jasně říkají, že to má smysl. Když dostanu zprávu, která začíná slovy: ,Díky vám jsem měla krásný porod,‘ tak nemám absolutně žádných pochyb ohledně toho, zda čas i síla, kterou na všechny aktivity vynakládám, mají smysl,“ uzavírá naše povídání.
