Karolínu znásilnil ve sklepě restaurace její majitel. Neví, jestli byl horší tento šílený čin, nebo jeho následné zpochybňování a ponižování při výsleších na policii a u soudu. Systém v naší zemi ji zklamal. Spolek Bez trestu jí tehdy zachránil život, teď se rozhodla pomoci ona jemu. A také by ráda podpořila Aničku, jejíž případ vzbudil velkou vlnu zájmu a rozhořčení.
Jsou to tři roky, co se Karolína probudila na zemi v místnosti bez oken. Cítila, že má kalhoty stažené pod zadek. Nebyla schopná si uvědomit, co se děje, kde je, proč kouká ve tmě na špinavou podlahu, proč ji někdo tlačí za krk. Když jí vše došlo, paralyzoval ji strach. Sílu se bránit v ní vzbudily po chvíli vzpomínky na zneužívání v dětství a rozhodla se, že už nechce být oběť a začala se bránit o křičet NE, než se jí podařilo utéct.
O pár hodin později, když pominul šok, se rozhodla jít věc nahlásit na policii. Tam ji ale čekala ve skupině devíti policistů a jedné policistky série necitlivě pokládaných intimních otázek, zpochybňování a nátlak. To vše po dobu osmi hodin, bez přestávky na záchod a bez vody. „Vyšetřovatelka do záznamu překrucovala moje odpovědi tak, aby zněly víc ve prospěch pachatele. Vyčerpávalo mě neustále opakovat, že jsem to neřekla, a stále kontrolovat, co přesně do záznamu píše,“ vzpomíná Karolína.
To ale není zdaleka všechno. „U soudu právní zástupce pachatele neustále zdůrazňoval, že jsem herečka a že jsem si natrénovala posttraumatickou stresovou poruchu, úzkosti a panické ataky a že je to pro mě jedno velké divadlo. Snažil se zpochybňovat výsledky odborníků. Vytáhli na mě fotku z nějaké svatby a tvrdili, že když se na ní usmívám, je to důkazem toho, že jsem přece úplně v pořádku.“ V životě Karolíny se změnilo všechno. Jednoznačně i vztah k mužům. Když jde spolu s nějakým po ulici, vidí v něm možné nebezpečí. Velmi křehká je nadále i v intimním životě, vrací se jí šílená hrůza a bezmoc, kterou prožila, a musí zapojit veškerou vnímavost, aby to celé neprožívala znovu a znovu.
Mám pocit, že výše trestu je akorát flusnutí do tváře obětí
„Právní zástupce pachatele se mě začal familérně ptát, jestli jsem si jistá tím, co popisuju. Že bych si to měla rozmyslet, že pachatel je z celé situace velmi nešťastný, protože má rodinu a děti,“ vzpomíná Karolína na nejnáročnější dva roky svého života. Právě tak dlouho trvalo, než se případ vůbec dostal k soudu. Za tu dobu několikrát zvažovala sebevraždu a napsala své mámě štosy dopisů na rozloučenou.
„Často mám pocit, že výše trestů je akorát flusnutí do tváře každému, kdo měl sílu a odvahu celým očistcem vyšetřování a soudního řízení projít. Je mi na zvracení z nevzdělanosti našich soudců a z utrpení, kterým každý, kdo přežije prochází,“ stýská si nad našim soudním systémem. Její záchrana přišla až v úplném vyčerpání v podobě dvou advokátek.
Mezi těmi, kdo mi doslova zachránili život, byl v první řadě spolek Bez trestu
„Já jsem naneštěstí získala svou zástupkyni až po všech výsleších, byla jsem přesvědčována, že to není potřeba. První kontakt jsem měla, na doporučení jedné kamarádky, s Lucií Hrdou a Hanou Petermannovou, po spoustě měsíců naprosté nejistoty a strachu jsem se mohla nadechnout. Všechno mi vysvětlily, postaraly se o mě a zachránily mě. Vím, že to opakuji po několikáté, ale těch lidí, kteří mi doslova zachránili život a díky kterým jsem svůj život neukončila, je hodně. Všichni z Bez trestu jsou milí, profesionální a neuvěřitelně oddaní nám všem, kteří bychom jinde zastání hledali jen těžko. Přála bych si, aby za to byli adekvátně ohodnoceni, protože je to stojí neskutečně moc energie, času i trpělivosti, protože s námi přeživšími, kteří se potýkají s celou řadou psychických problémů, to není vždy snadné. V rámci Bez trestu jsem mohla vyprávět svůj příběh v Senátu i ve sněmovně a reakce lidí byly hrozně silné. Věřím, že má smysl, aby přeživší vyprávěli své příběhy veřejně, jedině tak můžeme přispět spolu s odborníky ke změně. Zároveň bych si moc přála, aby dostali prostor a odvahu i jiní lidé, našich příběhů je bohužel spousta a měly by zaznít,“ vypráví Karolína.
Chce tak i podpořit právě probíhající sbírku na dárcovské platformě Znesnáze, která má za cíl nejen finanční pomoc pro chod organizace, ale také na její důležitou práci upozornit.
Vzkazy od dárců jsem si vytiskla a pověsila na zeď, drží mě nad vodou, když je mi zle
Spolek Bez tresu loni pro Karolínu založil sbírku, která jí pomohla dostat se z dluhů, které vznikly v době po znásilnění. „Tím, že jsem poslední roky strávila paralyzovaná doma v posteli, někdy i pod postelí s pocitem, že už nikdy nevylezu, finanční pomoc pro mě byla velká úleva. A taky díky ní můžeme podat druhou žalobu, abychom vymohli peníze za újmu, se kterou se denně potýkám. Jsem za to hrozně vděčná! Sbírka sama o sobě byla neskutečná! Každý den jsem ji sledovala a brečela… Vůbec jsem tomu nemohla věřit. Netušila jsem, jak moc jsou lidé ochotni pomoct cizí holce. Nejvíc pro mě znamenaly vzkazy, které lidi připojovali k darům. Po všem tom ponižování, souzení a nepochopení mě to hodně uzdravovalo. Dokonce jsem si je vytiskla a mám z nich takovou nástěnku, kterou pořád dokola čtu, když je mi hrozně. Nevím, jak bych mohla dostatečně vyjádřit svůj dík, ale každému, kdo mi přispěl nebo napsal vzkaz, DĚKUJI! Díky, že jste se rozhodli zachránit mi život a já si díky vám pokaždé, když je mi nejhůř, připomínám, že má smysl nevzdat to a že svět je místo, kde ještě má smysl zůstat,“ říká s vděčností mladá žena.
Pocit bezpečí a radosti ze života přinesl kurz sebeobrany
Po znásilnění a celém následném procesu se Karolíně výrazně zhoršila imunita, proto je často nemocná. Některé své koníčky tak musela zcela opustit. Ale jeden nový si našla. Přináší jí sebevědomí i radost: „Moderní sebeobrana, to je věc, kterou bych doporučila úplně každému! Pro mě to byl obrovský zázrak! Přišla jsem na základní kurz, jako úplná troska, sotva jsem dokázala mluvit s vlastní rodinou a díky citlivosti, zkušenostem a bezpečnému prostředí, které instruktoři Moderní sebeobrany mají, jsem se dokonce dokázala stát součástí instruktorského týmu. Dalo mi to hodně sebeúcty a uzdravení. Jasmíně a Pavlovi, Chris i všem ostatním patří můj obrovský dík!“
Ráda bych podpořila Aničku, pokud o to bude stát…
Karolína se rozhodla podpořit Aničku, jejíž případ v lednu vzbudil velkou vlnu pozornosti. Nevlastní otec dívku dlouhodobě znásilňoval, vydíral ji a ona se pokusila o sebevraždu. Násilník však od soudu odešel pouze s podmínkou.
„Aniččin případ sleduji a je mi z toho strašně smutno. Cítím vztek, smutek a hlubokou nenávist k lidem, kteří stojí ve funkcích, ve kterých by se měli buď vzdělat nebo skončit. Je mi tolik líto, čím musí procházet. Já snad ani nemám správná slova, kterými bych její situaci mohla popsat. Je to nelidská zrůdná nespravedlnost. A doufám, že když ne rozsudek, tak alespoň peníze ze sbírky přispějí k jejímu uzdravení. Spojila bych se s ní moc ráda, ale netroufám si odhadnout, jestli by o něco takového měla v tuhle chvíli vůbec zájem,“ říká Karolína.
Aničce adresovala svůj vzkaz:
Nic z toho nikdy nebyla a nebude tvoje vina! I když je to hrozný, nezáleží na tom, co říká soud nebo jiní lidé, nemění to vážnost toho, čím sis prošla. Jsi neuvěřitelně silná, a i když se cítíš hrozně, i když zažíváš pocit viny, i když tady už někdy nechceš být, má smysl vydržet! Má to smysl, protože jednou si uvědomíš, že je to jenom tvůj život a je tu spousta lidí, kterým to není jedno, kteří ti věří. Nejsi sama a jednou to zase bude dobrý. Ne hned, ale bude. Slibuju!
Změna soudního systému je nutná. Páchá škody na jednotlivcích i společnosti
„Zkostnatělost, pohrdání, nevzdělanost a lhostejnost jsou asi ta správná slova pro to, jak vnímám náš systém. Jsem přesvědčena o tom, že by pravidelné školení soudců mělo být povinné a přísně hlídané. Náš systém si pravděpodobně neuvědomuje, že to není ´pouze´ škoda spáchaná na jednotlivcích, ale na velké části společnosti. Doufám, že se to jednou změní, a dokud ne, přeju si, abychom měli odvahu o tomto tématu otevřeně mluvit. Nikdy nepochopím a nepřijmu současné výše trestu. Kolik absurdity je ve všech těch rozsudcích! Jak může pachatel dostat pouze podmínku za to, že se dopustí vraždy lidské duše? Přeživší mají zničený život na dlouhé roky, všechno se změní, změníme se my sami. Je těžké si sebe vážit, mít se rád nebo se vůbec jen zorientovat v tom, co se s námi děje, a mezi tím pachatelé odchází s pomyslným: Ty ty ty! Už to příště nedělej,“ uzavírá Karolína.
