Olga Lounová je třetí Češka v historii, která dokončila Rallye Dakar. „Ale první zpěvačka,“ směje se. Rallye jezdí už 13 let. Začala díky roli ve filmu Tacho, k autům ale měla vždycky blízko. Táta sbírá veterány a celá rodina se věnuje motoristickému sportu. Na závody se Olga chodila dívat už jako malá.
Snila jste tehdy o tom, že budete jednou závodit?
Vždycky jsem tam seděla a říkala jsem si, jak se k tomu ten závodník dostal? Protože mě nebaví být jen divák, jsem radši účastník. Když kouzelník na pódiu volá dobrovolníka, jsem první, kdo se hlásí. Když jsem koukala na závody, přála jsem si být toho součástí. Jakmile se mi naskytla první příležitost, hned jsem ji využila. Já se nechám přesvědčit k ledasčemu. Jsem dobrodružná povaha. Ochutnávat život z různých stran je cíl.
Jela jste jako navigátorka Martina Čábely. Četla jsem, že jste měli nehodu ještě před startem a pak to byl jeden problém za druhým…
Asi jsem za celý život nezažila tolik poruch na autě, co se nám stalo za 14 dní na Dakaru. Za celý život! Martin tvrdil to samé. Bylo to hodně zvláštní. Ale bylo to i tím, že jsme jednu součástku nemohli sehnat a kluci vyrobili náhradní verzi, a tak se postupně sypal celý vůz. Nehodu jsme měli hned po příletu, když jsme jeli taxíkem. Nic se nestalo, akorát modřina na ruce, ale seděli jsme na korbě.
Pak problém hned na prvním testu. Auto vyzvednete v přístavu z trajektu a máte možnost jet na dobrovolný test. Protože auto bylo měsíc na moři, chcete ho projet. A ejhle, odešla převodovka. Kluci to v servisu opravili a vyjeli jsme do 800 km vzdáleného prvního bivaku. Sto kilometrů před ním, což už bylo večer před Silvestrem, nám vypadl kardan, obrovská součástka zespoda auta, a to je opravdu problém. Kluci servismani jeli hodinu za námi, auto pak zapřáhli, ještě ke všemu zapadli a do bivaku jsme vjeli přesně o půlnoci, takže místo silvestrovské oslavy jsme si jen řekli: „Tak hezkej Novej rok, jdeme opravovat auto.“
Stihli to opravit?
Naštěstí ano. Celou noc nespali. Ráno nás čekalo slavnostní pódium a prolog (úvodní část závodu, pozn. red.). Obojím musíte projet, abyste mohla oficiálně odstartovat. Asi po sedmi kilometrech se auto rozklepalo a přestalo jet. Vypadalo to, že končíme!
Zachránila nás česká posádka – Ruda Lhotský a Zdeněk Ondříček. Vrátili se pro nás, zapřáhli nás a provezli startem. Pak jsme ale museli ještě projet prolog. Naštěstí jsem na technické kontrole půjčila německé posádce kamionu homologovanou helmu, jinak by nemohli odstartovat, a ti zrovna jeli kolem, a tak nás protáhli dalších asi 30 km přes start. Tím jsme byli oficiálně na startu Dakaru.
Kluci zase opravovali celou noc, ale další den jsme měli problém opět s převodovkou, dojeli jsme tím pádem hodně vzadu a hned první den jsme ztratili body. Taková smůla!
A pak se postupně rozbilo snad úplně všechno. Znova alternátor, warm-up ventil, startér, táhlo na plyn, hlava, injectory, praskly nám hadičky od benzínu, opravdu neuvěřitelné. Takové věci se normálně nedějí.
A pak jste ještě zapadli, ale s tím asi člověk počítá…
Jasně, ale to bylo kvůli tomu kardanu. Náhradní jsme neměli, už jsme ho nesehnali a auto tím pádem nebyla čtyřkolka, ale dvoukolka. Kdykoliv byl hluboký písek, museli jsme jet hodně rychle, protože to auto je dost těžké. Jenže předposlední etapu nám dali duny. Jinak se daly objet a do výsledků se nepočítaly, ale předposlední den měli všichni povinně dvě duny. Nemohlo to dopadnout jinak, auto zapadlo.
Martin v jednom rozhovoru říkal, že to auto bylo snad prokleté.
Třeba nás tahle země nechce, smáli jsem se. Žena v posádce, to tu není zvykem. I druhá Olga (další česká závodnice Ollie Roučková, pozn. red.) měla obrovské problémy, pořád někde zapadali, vařilo jim to a tak dále. Ale bylo důležité, že jsme to nevzdali, vždycky jsme našli nějaké řešení a do cíle jsme se prostě dostali. Spousta posádek nedojela. My jsme to vždycky nějak vybojovali. Když nám praskaly hadičky od benzínu (pětkrát v jeden den) a druhý den nastal zkrat v kabeláži od startéru, šlo nám o život, auto mohlo začít hořet. Měli jsme štěstí v neštěstí. Byla jsem opravdu pyšná, že jsme Dakar dokončili.
Co vám dodávalo optimismus?
Točíme motivační dokument o cestě na Dakar i celkově o našich životních cestách. Kdyby se nic nedělo, třeba nemáme co točit. Možná jsme si to sami přivolali, aby bylo co točit a co prožívat a s čím bojovat. Když jste tam, spousta lidí říká: „Už nikdy víc!“ Ale pak přijedete domů a máte chuť jet znova, udělat to líp, jet lepším autem, nějak to vymyslet a napravit to, co se vám nepovedlo. Jela bych hned. A optimismus mi dodávala i rodina a kamarádka Lilia Khousnoutdinová, která dorazila na pár dnů za námi.
Na autě jste měli kromě log sponzorů taky různá hesla. Jaký byl jejich význam?
Říkala jsem si, že rallye samo o sobě je jenom pro vás plus pro fanoušky, ale jinak to světu nic nepřináší. Proto mě napadlo vozit na autě nějakou zprávu, citát v angličtině. Naše hlavní motto bylo „The Force of freedom“ – síla svobody, což bylo docela odvážné v takové zemi jako Saúdská Arábie. Každý den jsme to pak vyměňovali. Měli jsme tam třeba „There´s no planet B“, „Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě“ nebo „Každá kniha byla napsána člověkem“. To bylo trošku provokativní. Ale k tomu, abych to tam dala v arabštině, jsem nesebrala odvahu.
Máte na ruce náramek s logem Dakaru…
To je čip, na který nám v bivaku vydávali jídlo.
Jak ten bivak vypadá? To jsou stany se servisem pro auta i pro účastníky?
Dřív to byly jen stany, teď už se to modernizuje. Někdo má obytné vozy, někdo kamiony. A celý ten bivak se ráno sbalí a s mechaniky se přesouvá na další místo. V obrovském stanu se vaří, závodníkům dávají snídani a balíčky s sebou nebo si po cestě koupíte něco na benzínce. Ty docela fungují, ale je tam strašný binec. Nikde nejsou vidět ženy, všechno dělají chlapi, takže třeba záchody jsou šílené…
Jsou vstřícní k cizincům?
Už není tak těžké dostat vízum, jenom o něj požádáte online, zaplatíte a můžete letět. Pravidla pro turisty se o hodně zlepšila. Nemusíte být úplně celá zahalená jako místní, ale nesmíte mít úzká ramínka a sukni nad kolena, ani kraťasy. Zrušili mravnostní policii, ženy už mají právo řídit a můžou cestovat bez povolení manžela nebo příbuzných. Dřív nesměl muž, který není ženatý, sedět venku se svobodnou ženou. Okamžitě by šel do vězení. Teď už se můžou mezi sebou setkávat, dřív vůbec nebyla možnost se seznámit. To nechápu. Ženy poznávaly manžele jen na rodinných oslavách, takže to byli často příbuzní.
Saúdská Arábie byla ještě se Severní Koreou jediná země, která mě nikdy nelákala, ale překvapilo mě, jak je to krásná země a lidi jsou tam strašně hodní. Už se to tam otevírá. Mají snapchaty, instagramy, youtube i facebook a dělají si s vámi fotku na snapchat s filtry – i ti staří Arabové. Byli nadšení, když z auta vylezla ženská s blond vlasy. Připadala jsem si tam jako hrdinka. Myslela jsem, že mě budou kamenovat, ale všichni byli hodně otevření a chtěli se i fotit. To už se taky mění, dřív se na veřejnosti fotit nesmělo.
Žádný kulturní střet nenastal?
Jenom mě překvapilo, že přestože už podmínky rozvolňují, tak tam neustále zavírají propagátory lidských práv a práv žen. Místní ženy jsou rozhodně pořád zahalené. To je děsivé a vlastně smutné. Děti jsou oblečené jako normální evropské děti a od nějakého věku vám seberou identitu a zahalí vás. Ještě je tam hodně co měnit.
Rallye Dakar 2022
Rallye Dakar je závod off-road vozidel a motorek, který se jezdí od roku 1978. Trasa se každý rok mění a vždy vede náročným terénem, jako jsou hory nebo písečné duny. Letošní ročník odstartoval 1. ledna v saúdskoarabském městě Džidda na pobřeží Rudého moře a trval 14 dní. Olga Lounová jela jako navigátorka řidiče Martina Čábely ve voze Mercedes G500. Stejné kategorie veteránských vozů Rallye Dakar Classic se účastnilo patnáct Čechů, z toho dvě ženy.