„Nejvíc spokojeně jsem se začala cítit po čtyřicítce,“ říká herečka, která se zrovna objevuje na obrazovkách v seriálu Bratři a sestry. Brzy ji můžete vidět třeba i v Divadle U Hasičů, kde bude mít premiéru hra Detektor lži. Lenka Dolanská Vlasáková v ní hraje s manželem Janem Dolanským, s nímž žije přes dvacet let.
Co vám v současné životní fázi dává největší klid nebo vás nejrychleji nabije energií?
Když se jdu projít. K padesáti nám jsem si dala jako dárek cestu do Santiaga. Všem jsem oznámila, že si nepřeji žádné dárky, že jen chci, aby se o sebe v době, kdy tu nebudu, všichni postarali. No a od té doby chodím. Cítím, že to má hodně čisté, terapeutické účinky, a když to jen trochu jde, procházím se a je mi jedno kde. Když si potřebuji vyčistit hlavu a srovnat myšlenky, vystačím si s procházkou po městě. Nemusí to být nutně vždycky chození po lese nebo po loukách, i když to je nejvíc. A je hezký, že Jenda to miluje taky.
Na tohle dobíjení baterek berete čas kdy?
Třeba zrovna včera jsme točili v Litomyšli, a když jsem přijela domů, Jenda mi oznámil, že jede něco opravit na chalupu, a tak jsem jela s ním. Zajeli jsme cestou k takovému krásnému rybníku a hodinu a půl jsme se tam procházeli. Čas na pohyb si dělám, jak to přijde. Když napadl sníh, vzala jsem běžky a šla se sklouznout na pole za domem, kde už byla dokonce vyjetá stopa. Také hory máme rádi. Já lyžuju, zatímco celý zbytek rodiny jsou snowboarďáci.
Ta zmíněná cesta do Santiaga chce nějakou systematickou přípravu, asi si jen tak neřeknete, že za týden vyrazíte, nebo ano?
Právě, že ano. My tu přípravu velmi podcenili, respektive žádná nebyla, a bylo to tedy fyzicky nesmírně náročné. Rozhodně to není tak, že si tělo zvykne a už třetí den vás přestanou bolet nohy. To si spíš třetí den zvyknete na to, že vás budou bolet celých dalších deset dní. My to šli myslím dvanáct dní… Ale dá se to ujít. Jdete podle svých možností, ostatně s nikým nezávodíte, maximálně tak s tím šprtem v sobě, ale ten se rychle unaví. Šli jsme spolu s Honzíkem a byl to snad úplně nejlepší čas našeho bytí, i když jak bylo krásně, přišli jsme úplně sežehlí. Původně jsme chtěli vyjít přímo na moje narozeniny, jenže se nám cestou do Porta rozbilo auto a „skejsli“ jsme v nějakém francouzském městě, než nám ho opravili.
Kontrolovaly vás děti, kde jste, jak to s vámi vypadá, jestli nemáte boty propálené od asfaltu?
Samozřejmě jsme si volali a sdělovali si zážitky, i když jsme večer byli vždycky úplně hotoví. Vtipné bylo, že čím déle jsme šli, tím víc jsme se smáli. Bylo to strašně radostný. Užili jsme si to s Jendou tak moc, že když do toho letos nic nepřijde, vyrazíme znovu, i když třeba už ne do Santiaga, protože těch cest je po Evropě a po celém světě obrovská spousta. Třeba rok po Santiagu jsem šla s nejmladším synem Johánkem takovou kratší trasu francouzské cesty Via Francigena, která vede až do Říma, a my šli její stokilometrovou toskánskou část.
Pohyb vám nechybí, postavu tedy asi moc řešit nemusíte. Nebo děkujete i genům?
Myslím, že za tohle můžu děkovat mamince, ale já to nikdy moc neřešila, dokonce ani po dětech, protože jsem vždycky dlouho kojila, tak dva až tři roky, a tělo se pak nějak samo stabilizuje. Ale mívám občas období, že začnu chodit pravidelně na jógu. Jenže v momentě, kdy začnu zkoušet nebo točit a nemám pravidelný rytmus, je konec a začnu zase třeba až za půl roku. Jsem takový věčný jógový začátečník.
Jaký je váš vztah ke stárnutí a kdy se cítíte zdaleka nejlépe ve své kůži?
Nejvíc spokojeně jsem se začala cítit po čtyřicítce. I teď se cítím ve své kůži moc dobře. Mám se ráda, jsem ráda na světě, přijde mi to zábavné. Jsem zvědavá, co se stane, ráda si to všechno kolem sebe užívám, ráda dobře jím, ráda cestuju, vidím hezký věci, jsem ráda za rodinu… Řekla bych že – u mě dobrý!
