Původně byli jen kamarádi a ani jeden z nich si neuměl představit, že by spolu chodili, natož se stali manželi. Dnes mají Michaela a Alexander Salákovi šest dětí.
Díky Alexanderově profesi hokejového brankáře spolu harcovali po světě a měnili bydliště, žili v Americe, Rusku i ve Skandinávii. Ač oba pocházejí z jižních Čech, nakonec zakotvili v Praze, kde Michaela letos v září přivedla na svět zatím posledního syna Marvina. Na otázku, jestli se jejich rodina časem ještě rozroste, odpovídá Michaela upřímně a se smíchem. „Klidně bych měla deset dětí, ale nevím, jak bychom to zvládli. To už bychom si museli pořídit i větší dům.“
Jak vypadá běžný den matky šesti dětí?
Teď je skoro deset dopoledne a ještě jsem se nestihla pořádně ani převléct. Je to náročné. Jsou části dne, které si rodiče jednoho dvou dětí ani neumí představit. Nejhorší je to ráno a večer. To je nejvíc busy čas. A to jsem ještě člověk, který zrovna nemiluje brzké vstávání.
Čemu říkáte brzo?
Třeba v šest. Prostě si ráda přispím. Dávám rána dost těžko. Musím se ale postarat, udělat snídani, zkontrolovat, jestli v zimě třeba někdo neodchází z domu do školy jen v mikině. A většinou má každý nějaký další požadavek, například znovu a jinak česat. Rána jsou šílená, obzvlášť pokud má manžel nějakou práci mimo a jsem sama doma. Podobně náročné jsou i večery.
A já myslela, že řeknete, jak hrozné je děti rozvážet do škol a kroužků.
To jde překvapivě snadno. Možná proto, že až tak nerozvážíme. Máme velmi samostatné děti a velkou výhodou je komunitní škola u nás v údolí, kam chodí pěšky. Taxikaření se nás proto zatím netýká a doufám, že ani týkat nebude. Jezdit po Praze je šílenost a ve dvou si to ani neumím představit.
Večery by měly být za odměnu, tak proč jsou u vás náročné?
Děti přijdou domů, uvolní se, a protože se tu cítí bezpečně, chovají se, jak potřebují. Brutální fičák! Teď v šestinedělí někdy jen sedím a koukám, kde co lítá a že občas i stříká voda z koupelny. Tak nějak tedy vypadá den šestinásobné mámy. Ale je to krásné. Nesmíte se koukat jen na těžké chvíle. Vybrali jsme si to, chtěli jsme tolik dětí a takhle brzy za sebou, tak je máme. Jen musíme mít čas hodně zorganizovaný. Naštěstí jsem typ, co organizuje rád. Jasně, ne všichni vždy poslouchají a respektují má pravidla a nalajnovaný řád.
Máte harmonogram, co kdy kdo udělá, kde bude? Třeba na lednici?
Máme jich po domě hned několik. A pak taky sdílený kalendář v mobilu, kde každému chodí připomínky, kde se má zrovna nacházet, co má dělat. Takové to „za půl hodiny hokej“. Teď už se do plánování zapojují i děti. Holky jsou malé a telefony ještě nemají, ale taky už jsou součástí systému. Připravuju denní, týdenní a pak i kalendář na celý měsíc. Trvá pěkně dlouho, než ho vyplním. Někdy si připadám jako firma.
Pomáhá vám někdo v domácnosti?
Vždycky jsme měli paní na uklízení. Připadá mi zbytečné trávit celý den velkým úklidem, i když mám uklízení docela ráda. Ale dát do pořádku dům je něco, co s radostí předám. Před porodem jsem si vše naplánovala tak, abych mohla v šestinedělí odpočívat. Minule jsem totiž příliš pomocníků neměla, získala jsem tehdy pocit, že všechno zvládnu, ale vystřízlivěla jsem asi po třech dnech, co jsem se vrátila domů z porodnice. Teď je to jiné. Do Vánoc je o všechno postaráno a já se můžu věnovat jen malému a dětem. Máme hospodyni, která vaří, chodí k nám třikrát týdně. Paní na velký úklid je u nás jednou týdně. Pomáhá i paní na hlídání. Nemáme totiž v Praze rodinu. Děti jedou k babičce a dědovi třeba na tři dny, ale není to takové to hlídání na dvě hodiny. Žijí totiž na jihu Čech a ještě pracují. Takže nemůžou být pořád k dispozici. Navíc mají i jiná vnoučata. Já jsem sice jedináček, ale manžel je ze čtyř dětí. Na tenhle režim jsme ale zvyklí už z doby, kdy jsme žili v zahraničí. Děti jezdily ke svým prarodičům na prázdninové pobyty, ale přes rok se skoro neviděli.
