Jeho herecké portfolio se plní zajímavými seriály jako Božena, Král Šumavy nebo Matematika zločinu. V kinech ho teď můžete vidět v dramatu Bratři. Jan Nedbal si přitom ještě před pár lety nebyl jistý, jestli se jako herec prosadí. Vyprávěl nám o tom, že kdyby mu to nevyšlo, provázel by teď turisty po sopkách na Islandu a byl by maximálně šťastný.
Když mi bylo dvanáct, slyšel jsem poprvé album Homogenic od Björk a zamiloval jsem se. Do Björk i do Islandu. Fascinovala mě islandština, zněla mi jako elfština, jako něco z pohádek. Zaposloucháte se a cítíte volání po dobrodružství. Už tehdy jsem si řekl, že bych se tam chtěl jednou podívat. Když to lidi inspiruje k tak skvělé hudbě, třeba by mi to do života taky přineslo nějakou inspiraci.
Ticho, klid a samota
Poprvé jsem letěl na Island v druháku na DAMU. Natočil jsem tehdy reklamu a dostal za to docela dobrý peníze. Na pobyt už jsem ale moc peněz neměl. Stopoval jsem, spal v divočině pod širákem a jedl čínský polívky a tousty s arašídovým máslem. Asi po třech dnech se mi úplně rozpadl stan, co jsem si půjčil od kamaráda. Nedalo se v něm už spát, ale zase jsem ho nechtěl vyhodit, protože nebyl můj, a tak jsem ho celý měsíc tahal s sebou.
Znal jsem tu zemi z Google Earth, roky jsem si googlil, jak to tam vypadá, takže jsem věděl, co kde je a jak tam dojít. Strávil jsem měsíc v krajině, která vypadá jako měsíc Jupitera, a poprvé v životě jsem zažil hodně dlouhou samotu. Nikdy jsem nebyl takhle šťastnej. Užíval jsem si to ticho, klid a příjemné podzimní počasí, které je tam i v létě.
Noc v rozpadlém domě
Člověk je na cestách samozřejmě někdy nervózní z toho, že mu třeba dochází voda nebo jídlo, je unavený a neví, jak se někam dostat. Ale vždycky, když si řekne: „Hej, to bude dobrý, musím jít dál!“, stane se něco, co ho z toho vytáhne. Na Islandu se mi to dělo každý den. Šel jsem třeba do Landmannalaugar, kde vyvěrá horká voda a dá se tam koupat. U toho je krásný kemp. Ptal jsem se, jestli bych se tam mohl někde vyspat. Měl jsem asi dvě stě islandských korun, což je nic. Na kemp to nestačilo, ale poslali mě nahoru ke skále, kde stál starý rozpadlý dům ještě po původních obyvatelích. V podstatě jen kameny na sobě. A byl to vlastně skvělý nocleh. Mohli to udělat obráceně, říct si za to spoustu peněz a turisti by měli super experience à la Island.
Dozvěděl jsem se, že tam začíná jeden ze sedmi nebo osmi nejhezčích treků na světě. Tři dny se jde skrze Duhové hory. Neměl jsem ale nic, ani jídlo na tři dny, ani kde spát. Ráno jsem vstal a zjistil, že už nemám ani bundu. Nechal jsem si ji předtím sušit na topení a ráno tam nebyla. Říkám si, to není možný, na Islandu se nekrade. Nejspíš si ji vzal nějaký turista omylem. Tak jsem tam seděl, koukal na ty hory a přemýšlel: Nemám stan, nemám peníze, nemám jídlo, nemám bundu… Ale chci to zažít, přece se nevrátím. Vzal jsem batoh a šel. Cítil jsem, že to dám.
Náhody, nebo zázraky?
Nahoře na ledovci jsem potkal kamaráda Thomase, se kterým jsem se poznal před čtrnácti dny na jiném místě. Mává na mě a povídá: „Prosimtě, máš plnej batoh? Nevadilo by ti, kdybych ti tam pár věcí přidal? Vzal jsem si toho moc, chodím tady po sopkách a brzdí mě to.“ A začal tahat bochník chleba, šišku sýra, čokoládu… Jenom jsem koukal. To jídlo mi vystačilo přesně na tři dny.
Pak jsem scházel z hor a začalo šíleně pršet. Nikde nic, jen jediná chata. Běžel jsem k ní tři čtvrtě hodiny jako Aragorn s Legolasem a Gimlim, když honili Uruk-hai. Když jsem tam doběhl, ptám se: „Můžu se tady schovat?“ A oni: „Tisíc korun.“ „Nic nemám, strašně prší.“ Nezajímá. Tak fajn. Už bylo docela pozdě a potřeboval jsem se někde uložit. To bude těžká noc. Jdu do svahu hledat nějaký kámen a najednou vidím perfektní převis z lávy, který vypadal jako vlna těsně před tím, než se zlomí. To už jsem si říkal, že si ze mě někdo dělá srandu. Bylo tam úplně sucho, dal jsem si chleba se sýrem od Thomase a ráno jsem šel zas dál. Něco takovýho se mi tam stávalo opravdu každý den. Jsem přesvědčený, že to byly zázraky.
Když člověk chce vidět zázraky a naučí se je hledat, tak je najde. Proto je nejlepší cestovat sám. Jste pořád ve střehu, odkázaní jenom sami na sebe a svoje vybavení, které tedy doporučuju mít lepší, než jsem měl já. A je potřeba umět jazyky, protože musíte mluvit s lidmi, které potkáte. Když to pak zvládnete, můžete na sebe být právem pyšní, že jste přežili Island bez stanu a bez bundy, jen někde mezi kameny. To je podle mě dost cool. Tohle se nikdy nestane, když cestujete s někým. Lidi vás rozptylují. Když jste sám, rozptylují vás ptáci, hory, vítr – a tím chci být rozptylovaný, protože je to krása.
Pod širákem
Na Islandu jsem byl třikrát nebo čtyřikrát. Během DAMU jsem odjel na stáž do Norska, kde jsem pak dva roky dělal sound design u divadla, a když jsem měl volno, jezdil jsem na Island. Když jsem se vrátil a udělal státnice, snažil jsem se uplatnit jako herec, což bylo těžký. Každý rok vyjdou ze škol asi tři stovky herců a každý se snaží urvat si svoje místo. Dal jsem si slib, že pokud se do třiceti nezvládnu uživit tím, co jsem studoval, do té míry, abych byl spokojený, vykašlu se na to a vrátím se na Island. Bavilo by mě provázet lidi, brát je třeba na Heklu a dolů. Být turistický guide byl můj sen.
Už jím ale nebudu. V herectví se mi začalo dařit a stejné vzrušení, které jsem zažíval na cestách, jsem dokázal najít v práci. Baví mě to čím dál víc i proto, že každý projekt je jiný. Stereotyp mě ubíjí a herectví je pro mě asi ta nejlepší práce. Je to sice rozdíl oproti pobytu v tichu a v přírodě, ale přemýšlením nad scénářem a utvářením rolí můžu zase trávit hodně času sám v sobě. V poslední době jsem často točil v přírodě. Ať už to byli Bratři, Král Šumavy nebo třeba pohádka Krakonošovo tajemství. Vždycky se těším, když můžu točit v lese, ani to neberu jako práci.
Nemusíte odjet na Island, abyste byli na hezkým místě. Když jsme v Krkonoších točili Poslední závod, měl jsem štěstí na dobrý lidi, kteří pracují na boudách. Snažím se tam jezdit pravidelně. Letos v létě jsem měl po X měsících týden volno a cítil jsem, že už mě město dusí. Tak jsem vzal spacák a vyrazil na čtyřdenní širákování přes Krkonoše a Jizerské hory v samotě a tichu. Od té doby, co se mi na Islandu rozbil stan, už ho nikam neberu. Zjistil jsem, že všude se dá spát pod širákem. Kdyby pršelo, postavím celtu a připadám si jak zálesák. Myslím, že ticho a samota se hodně podceňují. Je to to nejlepší, co se vám může stát. Pokud v tom tedy nežijete několik let. Ale jednou ročně doporučuju.
