Je jedním z nejtalentovanějších návrhářů své generace. Vítěz soutěže Van Graaf Junior Talent, absolvent UMPRUM ateliéru Liběny Rochové a autor performativních přehlídek, které nikdy nenechají diváka chladným. Tomáš Němec je jméno, které se v posledních letech stalo synonymem pro odvahu, imaginaci a naprostou autenticitu. Jeho svět je filmový, poetický i zvláštním způsobem surový. A jelikož se blíží jeho další přehlídka, vyzpovídali jsme miláčka módního světa i celebrit o tom, co je pro něj v tvorbě důležité a na co se můžeme těšit.
Tomáši, vaše cesta začala na UMPRUM v ateliéru Liběny Rochové a velmi brzy jste na sebe upozornil vítězstvím v soutěži Van Graaf Junior Talent. Co pro vás tyto začátky znamenaly?
Pro mě bylo vždy nejzásadnější se k Liběně Rochové dostat. Před přijímačkami jsem sice chodil na konzultace, ale na školu jsem se poprvé nedostal. Naštěstí se to povedlo napodruhé a tam už šlo vše poměrně přirozeně. Soutěž Van Graaf v rámci Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku pro mě byla tou dobou alfou omegou. Čekal jsem až do páťáku, do poslední možné chvíle – soutěže je totiž možné zúčastnit se do dvaceti šesti let a mně bylo pětadvacet. Věděl jsem, že musím vyhrát, a dal jsem do toho všechno. To vítězství odstartovalo kolotoč úžasného období a točí se vlastně doteď. Pamatuji si, jak za mnou poté přišel Lukáš Loskot a zeptal se, zda bych nechtěl zavírat fashion week se svou večerní show. Bylo to úžasné, ale zároveň strašný tlak, ovšem Liběna mě učila přijímat a zvládat věci, co přichází.
Už tehdy bylo jasné, že vás silně inspiruje film. Jaký je vlastně váš vztah k filmu a proč je pro vás tak zásadním zdrojem pro kolekce?
Film miluju odmalička. Fascinuje mě, když někdo dokáže vytvořit komplexní a vizuálně silný svět, do kterého se dá úplně ponořit. Ať už je to film, divadlo nebo cokoliv s výraznou atmosférou, vždycky mě láká zasadit do něj svou múzu, kterou si pro kolekci představuji.
Tento vztah k filmu se dále prohloubil na škole, kde jsem se první dva roky hodně hledal. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme začali spolupracovat s grafiky a bylo nutné najít společnou estetickou linku. Až s Matějem Vojtušem, který mi dodnes dělá grafiku, jsme ji objevili právě skrze film. Řekl mi tehdy: „Pojďme to udělat jako Blade Runner.“ A já okamžitě věděl, že mluvíme stejným jazykem. Byla to obrovská úleva – měl jsem pocit, že v tu chvíli opravdu tvoříme v jednom světě. Od té doby se film stal přirozenou součástí mé práce. Inspiroval mě také třeba snímek Dáma na kolejích, kde mě uchvátila socialistická estetika 60. let – barevnost, vizuály, scénografie vytvořená navzdory naprostému nedostatku peněz i technologií.
Ve své diplomové práci jste se zabýval pojmem múzy. Jak se k vám téma múzy vrací dnes? Máte svou múzu definovanou, nebo ji hledáte v každé kolekci znovu?
V diplomce jsem chtěl najít svou vlastní, éterickou a inspirativní bytost. Jenže jsem narazil na problém: v historii byla múza často zneužívaná, objektivizovaná a sexualizovaná umělci, a to mi přišlo špatně. Časem jsem ale došel k rozdílu mezi uměleckou a módní múzou. V umění je žena vnímána často skrze oči muže, jeho sexualitu, zatímco v módě je to podle mě spíš fetiš dokonalosti – ideální obraz ženy. Moje múza ale není nikdo konkrétní. Je čistě vymyšlená. Přísná, náročná a zároveň inspirativní. Vede mě při tvorbě a já se jí musím podřídit.
Proto je pro mě vždy zásadní nejprve vytvořit svět, do kterého svou múzu i oblečení zasadím. Jde mi o atmosféru, v níž se pohybuje. A právě ona pak určuje, co si vezme na sebe. Někdy si třeba představím kabát, ale uvědomím si, že by ho nikdy nenosila, takže nikdy nevznikne. Vlastně tvořím nejdřív ji a až potom její šatník. Vidím ji, jak jde, a to se snažím zachytit. Nevím, odkud ani kam jde, zachycuji ji pouze v tom momentu, kdy prochází kolem mě.
Vaše přehlídky bývají silně performativní. Jak byste si přál, aby je diváci prožívali?
Chci, aby si v nich každý našel svou vlastní emoci. Nesnáším, když mi někdo říká, co si mám myslet. Pokud k přehlídce napíšu text, který lidem předem určí, co si z kolekce mají odnést, je to hrozně násilné a velmi to pak ovlivňuje jejich vnitřní prožitek. Mně se líbí, když show zůstane otevřená, dotkne se každého jinak a divák odchází s něčím, co objevil on sám, a ne s tím, co mu bylo podstrčeno.
Ovlivňuje vás nějak prostor, kde své přehlídky předvádíte? Přizpůsobujete mu kolekci nebo prostor podřizujete své vizi?
Prvotním impulsem je pro mě vždy to, aby přehlídka komunikovala s prostorem, v němž se odehrává. Na vlastní kůži jsem to poznal u „Dámy na kolejích“, kterou jsem uvedl ve skateparku. Ten prostor ke mně vůbec nepromlouval a bylo vidět, že to nefungovalo tak, jak mělo. Od té doby dávám prostoru velkou důležitost a v hlavě si ho vždycky přetvořím v něco, čím by mohl být.
Třeba když byl MBPFW v Tyršově domě, proměnil jsem ho v italskou vilu a celé foyer jsem zakouřil, aby získalo atmosféru. Sasazu byl pro mě minulou sezonu párty klub a pro nadcházející přehlídku z něj plánuji udělat něco jako divadlo – takové to zaprášené staré pražské, kde jsou poplivané parkety s přilepenýma žvýkačkama.
A když už mluvíme o prostoru a atmosféře, co dalšího čeká diváky s představením vaší nové kolekce SS26 v rámci blížícího se MBPFW?
Tentokrát jsem si hodně hrál s chlupem, který je pro mě výrazově tak nějak sprostší než peří. Má v sobě jinou energii, takový zvláštní druh živočišného náboje. Pracuji třeba i s dlouhým bílým chlupem, celá kolekce je černobílá a zároveň tak trochu navazuje na to divadlo. Výsledek je čistý, klidný a trochu teatrální. Přál bych si, aby divák cítil to samé, co cítíte, když jdete například na balet. I když to není doslova baletní kolekce, mám tam třeba jednu siluetu, která balet evokuje, a několik divadelních skic. Ale mělo by to být spíše o tom pocitu, který ve vás zůstane.
