Taky si všímáte, kolik najednou chodí po městě tote bags od Diora? Občas je vídáte i u žen, do kterých byste jejich vlastnictví úplně neřekli, ale vypadají tak… nově? Čistě. Opravdově. Možná to jsou originály. Ale možná to jsou superkvalitní napodobeniny z provincie Shangzhou. Máte s tím zkušenost? Máte s tím problém? Diskutujme…
Vlastnictví superfejků se dnes podobá podstupování plastik před dvaceti lety. Spousta lidí si jimi vylepšuje vizáž, ale nikdo to nechce nahlas přiznat. Když jsem v roce 2014 psala do Cosmopolitanu fejeton na téma „Fejky nikdy!“, existovaly jen laciné čínské napodobeniny prodávané za pár korun na tureckých plážích nebo ve vietnamských tržnicích. Zde dostupné fejkové kabelky vypadaly už na první pohled trapně, asi jako hezký muž, který vás pozve na báječné rande a ve druhé větě z něj vypadne fráze „moje žena mi nerozumí“.
Nemělo cenu se jimi zdobit, protože na vás už z dálky vykřičely, že nemáte nejen peníze, ale ani soudnost. Navíc se obávám, že krásné starobylé logo Louise Vuittona znechutily celé jedné generaci. Jenže časy se mění. Technologie posunují nahoru i kvalitu zboží určeného pro střední příjmovou třídu. A pracovníci, kteří se něco naučili vyrábět v Itálii, se přesunou třeba do nejmenované provincie v Číně, aby v globalizovaném světě vyráběli velice podobnými postupy z velice podobných materiálů velice podobné zboží. Hle – superfejky!
Nabídněte si, prosím… nebo odolejte
Minulý rok jsem narazila na článek v The New York Times, který popisoval zkušenost jedné novinářky s nákupem superfejku kabelky Fendi. Ač jsem zastánkyně náboženství pravosti, text byl i pro mě plný velice rozumných argumentů, proč tomu neodolat. Ze svého platu můžu na podobnou věc myslet jen párkrát za život, a i kdybych to náhodou udělala, hanba mě bude fackovat s vědomím, kolik stojí průměrný roční nájem moji matku v penzi. Ta novinářka si i z těchto protestních důvodů pořídila superfejk, a nikým neinzultována s ním proplula nejen vybranou večírkovou společností, ale i butikem dotčené značky.
Vzpomněla jsem si u čtení článku na jednu známou, kterou jsem nedávno viděla s velkou Dior Tote v ruce, i když se stoprocentní jistotou vím, že žádnému drogovému kartelu nešéfuje. Loňská kolekce, ale překvapivě bez jakékoliv patiny – asi dobrý kup z druhé ruky, pomyslela jsem si tehdy. Ale pak se mi to pospojovalo s obrázky dalších žen, které okolo sebe vídám. Jedna až příliš nová Lady Dior v galerii, jiná Tote Bag s vyšívaným vzorem dva roky staré kolekce, ale nošená k obyčejným šatům v obyčejném nákupním centru. Zavětřila jsem dobrodružství, vzala do ruky telefon a po chvíli hledání skočila rovnýma nohama do králičí nory.
Nebudu sem psát návod, jak podobnou věc zrealizovat
Pokud chcete takový nákup provést, není to nic složitého. Najděte si svou cestu sami, já vás v tom podporovat nebudu. Ale nebudu vás za to ani soudit. Jen řeknu, že se mi v mobilu otevřel svět, o kterém většina lidí aspoň na chvíli sní. Virtuálně jsem procházela butiky Chanel, Dior nebo Hermés, a mohla si dovolit cokoliv. Ne jednu věc po desetiletém škudlení, kompromisech stran typu, barvy a velikosti, a argumentaci, že taková kabelka je lepší investicí než zlaté mince nebo sbírka známek. Mohla jsem si vybrat, co se mi líbí a prostě si to koupit. Hned. Bez výčitek. A ve dvou barvách, pokud si to můj rozmar opravdu žádá. Ten pocit svobody byl k nezaplacení. Vybrala jsem si výraznou kabelku Chanel, která v reálu stojí dva tisíce dolarů, a k tomu šátek, po kterém jsem už rok tajně pokukovala. Komunikace se zástupcem obchodu byla rychlá a celková cena objednávky rozhodně odpovídala míře vylepšení mého šatníku. V porovnání se zbožím dostupným v běžném řetězci jsem za nákup zaplatila o padesát procent víc, ale dostala jsem minimálně stejnou kvalitu a daleko hezčí design, na logo nehledě.
Staré čínské přísloví prý říká, že za co zaplatíte, to dostanete. V případě superfejků je to pravda. Vy víte, že kupujete padělek. Na delší první pohled to poznáte, pokud se trochu vyznáte, ale je to hezký a dlouhodobě nositelný padělek. Jen mírným podtónem přehnané zářivosti mrká na pozorovatele okem a dává signál, že my, zainteresovaní, víme svoje. Ano, mojí nové kabelce chybí energie originálu, kterou předmět získá jen hodinami strávenými v dílně v něčích rukou. Gramáž hedvábí na novém šátku není tak vysoká jako u těch pravých, takže splihleji visí z ramen, ale barvy z něj září úplně stejně jako z originálu.
Proč jsem změnila názor?
A nákup provedla i přes své přesvědčení, že právě dodržování pravidel etiky a autorství udržuje náš liberální a spravedlivý společenský systém nadále liberálním a spravedlivým? Protože svět módy se mění a já s některými změnami nedokážu souhlasit. Exkluzivita vysoké módy vyprchává a vyhlášené domy k tomu ještě otevřely okna dokořán. Haute couture a fast fashion se k sobě blíží jako dvě zemské desky těsně před zemětřesením. Běžte se podívat do Zary nebo Manga dva měsíce po pařížském Fashion Weeku. Tvar, střih i kvalita věcí čím dál častěji, rychleji a více připomínají to, co bylo k vidění na molech.
Nedávno jsem v jednom řetězci objevila velmi slušnou kopii sling pumps od Chanelu z minulého roku. Jediná odlišnost byla absence dvou malých propojených C diskrétně umístěných na podpatku. Tytéž boty jsem pak objevila v onom obchodě se superfejky – jen s těmi dvěma C a za dvojnásobnou cenu. A naopak – návrháři vyrábějí v rámci prêt-a-porter potištěná bavlněná trička, tenisky a náramky přátelství, a Pařížanky je na své ranní cesty za croissantem s café créme definitivně vyměnily za původní vysoké podpatky a nezaměnitelný černobílý kostým. Zbytky těch drahých kolekcí se v případě, že se neprodají, raději v tichosti zlikvidují, protože sleva by snížila vysoký kredit značky. V takovém případě už si ani nedokážu být jistá, nakolik se můžu spolehnout na reklamní prohlášení módních domů stran jejich etického přístupu k životnímu prostředí a pracovní síle. Nevyrábí to zboží náhodou v továrně jen sto metrů od té chrlící fast fashion?
Díky covidu a sociálním sítím jsou navíc pryč neomezené rozpočty na focení a reklamu, díky stále větší rovnosti mezi tlustými, hubenými, krásnými a ošklivými definitivně zmizely časy supermodelek. Sen o svém hezčím já, sedícím v pařížské kavárně a ozdobeném pár luxusními kousky, kterému se můžeme oddávat nad prokrastinační kávou předtím, než se vrátíme k excelovským tabulkám svého běžného žití, je díky tomu pryč. A s ním je pryč i moje chuť utratit nehorázné peníze za věc, kterou v horším, nicméně stále dlouhodobě nositelném provedení najdu v každém druhém obchodě, a kterou místo nedostižné světové divy prezentuje na reklamní fotce bezejmenná tuctová tvář.
Jak velkého hříchu se nošením superfejků dopouštíme?
Sedla jsem si po hamletovsku s kabelkou místo lebky v ruce a provedla vnitřní revizi. Koupila bych ji, i kdyby podobnou měli za dva tisíce v běžném řetězci, jen bez loga? Musím konstatovat, že ano. Je pravdou, že lidé, kteří si mohou dovolit originál, si ho vždycky koupí, zatímco ti, kteří si ho stejně dovolit nemohou, nákupem padělku značku nevytrhnou? Je to možné, ale pravděpodobně to nikdy nikdo nezávisle nespočítal.
Hrozí díky rozšíření superfejků riziko, že originály už nikdo nebude chtít, protože kabelku Lady Dior najednou bude nosit i moje sousedka, když kráčí v umatlaných teplácích na procházku se psem? Pravděpodobně ano. A naopak – ohrožuje kredit téže značky muž, který loni vedle mne v butiku Dior, oděn jen v růžové šusťákovce a zlatých řetězech, kupoval tašku za sto tisíc, jež ale díky jeho celkovému vystupování vypadala na ulici jako něco, co si právě vystřelil na pouti? Též pravděpodobně ano. Jak velkého hříchu se tedy nošením superfejků dopouštíme? Mademoiselle Chanel na své přehlídky cíleně zvala švadleny, o kterých věděla, že její modely okopírují a pustí do světa bez cedulky se značkou jejího salónu na zádech. Zaplavila díky tomuto přístupu svět svým stylem i přesto, že na tom leckdy přímo sama nevydělala. Což není argument pro výrobu fejků jejích kabelek, bylo to její osobní rozhodnutí učiněné za jejího života vůči její vlastní značce.
Musím říct, že bych neměla problém zaplatit ty nemalé peníze za originál kabelky přímo jí, ale cítím uvnitř problém totéž dát akciové společnosti, která oprašuje návrh vzniklý v roce 1955, s logem návrhářky, která se odebrala šít malé černé andělům v roce 1971. To vše v době, kdy i patent na léčiva ztrácí po padesáti letech platnost. Bohužel se už původních tvůrců nemůžeme zeptat na názor, takže jediné, co nám zbývá, je přistupovat k jejich odkazu s úctou a srovnat si etickou otázku svobodně sami v sobě. Dokážete si představit, že Mademoiselle potkáte na ulici s fejkem v ruce a nebudete se za to stydět? Ok. Propadli byste se při tom setkání hanbou? Taky odpověď. Já osobně si myslím, že by se jen vědoucně pousmála nad tím, že se její věci ještě pořád nosí. A pak by vám řekla, ať si sundáte ty ošklivé náušnice a necpete se tou koblihou. Mě osobně nákup superfejku kabelky Chanel přinesl do duše příjemný nadhled nad dříve nedostupným zbožím. Vědomí, že si cokoliv z těch krásných věcí můžu koupit, ve mně paradoxně vyvolalo velice osvobozující pocit. Totiž ten, že všechny ty úžasné věci rozhodně nepotřebuju vlastnit. Protože o čem bych potom mohla snít nad prokrastinační kávou, než se vrátím k excelovským tabulkám svého běžného žití?
