Sobota, 28 května, 2022
spot_img

Spisovatelka Alena Mornštajnová: Stát se spisovatelkou nebyl můj sen, byl to můj cíl

Dream gap by se dal doslovně přeložit jako „propast mezi sny a realitou“. Představujeme vám tři výjimečné ženy, které nikdy nepřestaly věřit tomu, že jejich sny – a to bez výjimky – jsou zrealizovatelné.  Jednou z nich je spisovatelka Alena Mornštajnová.

Jedna z nejprodávanějších českých autorek ví o tom, jak důležité je vydržet, víc než kdokoli jiný. Její cesta ke spisovatelské dráze nebyla jednoduchá a už vůbec ne blesková. Psát knihy chtěla od malička, a tak si šla za svým, i když mezitím vyzkoušela řadu dalších profesí (učila a překládala). Psát začala v roce 2000 a první knihu vydala po třinácti letech. „Myslím si, že si v životě zasloužíme pouze to, o co se pokusíme,“ domnívá se.

Vzpomínáte si, čím jste chtěla být jako malá?

Samozřejmě. Chtěla jsem být spisovatelka. Nepamatuji si, že bych někdy chtěla dělat něco jiného než psát knihy.

Vaše cesta k psaní ale byla trochu klikatější… Nevnímala jste to jako překážku, stále jste byla přesvědčena, že je to pro vás životní povolání?

Od útlého věku jsem si stanovila cíl, že budu spisovatelka, a klikatou cestou jsem k tomu spěla. Myslela jsem na to, i když jsem si vybírala školu. Nejdřív jsem zvolila gymnázium, a po gymnáziu jsem usoudila, že pro to, abych byla v budoucnu paní spisovatelka, by bylo vhodné studovat jazyky. Jednak mě jazyky dost bavily, ale také jsem uvažovala, že když začnu překládat knihy, tak se nejlépe naučím, jak se píše.

To vám ale hned nevyšlo…

Dvakrát jsem se hlásila do Prahy na překladatelství a tlumočnictví. Dvakrát jsem se nedostala. Pak jsem se vdala, při mateřské jsem si dokončila vzdělání, ale v jiném oboru. Udělala jsem si počítačovou nástavbu. Když jsem ji dokončila, tak z té samé školy se mi ozvali, jestli bych nemohla vyučovat angličtinu. Bylo těsně po revoluci, a tak jazykových učitelů byl zoufalý nedostatek – a ve vedení školy věděli, že mám z angličtiny všeobecnou státnici. Poprosila jsem je ale, aby mi dovolili při zaměstnání angličtinu i vystudovat. Přihlásila jsem se znovu na vysokou školu, tentokrát do Ostravy. Vybrala jsem si obor angličtina-čeština samozřejmě naschvál – spisovatel by měl mít češtinu v malíku. Po studiu jsem ještě nějakou dobu učila, začala jsem už ale i překládat. V roce 2000 jsem dala výpověď s tím, že budu jenom překládat. A tak začátek nového tisíciletí značí i začátek mého psaní.

Vzpomenete si na nějaké doporučení nebo radu, která vás v dospívání ovlivnila a které se držíte ve svém životě, ať už profesním, nebo soukromém?

Jde o přístup mé maminky – nefňukat. Kdykoli jsem měla nutkání se litovat nebo si na něco stěžovat, tak mě utřela. Nemám na mysli fňukání ve smyslu sdílení svých trápení. Jde spíš o to, nedělat ze sebe oběť okolností. Můj tatínek zase nikdy neřekl, že něco nejde. „Všechno je možné“ – a to mě také v životě hodně ovlivnilo a zůstalo mi až doteď. Nemám ve zvyku se vzdávat, ať už se to týká studia nebo čehokoli dalšího. Neříkám, že něco nepůjde. Člověk by se neměl vzdát jen proto, že si myslí, že to je těžké.

Ani jednou vás tedy nenapadlo, že pokud něco delší dobu nevychází, není vám to možná souzené, a měla byste zkusit něco jiného?

Jsem toho názoru, že si v životě zasloužíme pouze to, o co se pokusíme. Možná nás to zavede někam jinam, ale v každém případě se to vyplatí. Napsat knihu nebyl můj sen, byl to můj cíl. A nevadilo mi, že se to nestalo hned. Musím uznat, že učení mě také dost bavilo, až mě to samotnou překvapilo. Jako žákyně jsem totiž neměla školu v oblibě. Bylo to na mě moc pasivní. Učila jsem ale ráda. Ale ne natolik, abych se kvůli tomu vzdala představy psaní. Na druhou stranu učení mi také hodně dalo. Dnes tu dobu vnímám jako průpravu na besedy, kterých teď v rámci své spisovatelské dráhy absolvuji desítky. Ne pro každého je přece přirozené si stoupnout před lidi a povídat si s nimi.

Jak byste vysvětlila skutečnost, že mladým dívkám v dospívání přijde do cesty něco, co je od vysněné představy nebo profese odradí? Vy jste se odradit nikdy nenechala…

Otázka je, jestli jejich sny jsou tak pevné. Já ale vždycky rozlišuji mezi snem a cílem. Sen je něco neurčitého, nejistého, neuchopitelného, kdežto cíl je uskutečnitelný. Obě mé dcery to mají podobně: dělají to, co vždycky chtěly dělat, i když se k tomu také dostaly ne nutně přímou cestou. Když člověk chce něco dělat, tak to dělá.

I když říkáte, že psaní pro vás nebyl sen, ale cíl, určitě jste o profesi spisovatelky měla nějakou vysněnou představu. Jak moc se to lišilo od reality, kterou zažíváte dnes a denně?

Moje představa o této profesi byla úplně jiná, než je skutečnost. Ale zklamání to pro mě rozhodně není. Původně jsem si myslela, že spisovatel sedí u velkého psacího stroje, má velký psací stůl, velké okno, výhled do zahrady, samozřejmě upravené. A tak jenom sedí a píše, a nápady jen proudí. Teprve když jsem začala psát, tak jsem zjistila, že to skutečně neproudí. Že psaní je práce jako každá jiná, je to dřina. Realita je, že mám malý stůl, obrovskou počítačovou obrazovku, která mi zakrývá to okno, a tak na zahradu vůbec nevidím. Zahrada je samozřejmě všechno, jen ne upravená. Sedím u počítače od rána do večera a snažím se, aby ten text nějak vypadal. Na to navazuje spousta ježdění, besed a propagace. Nestačí totiž tu knížku napsat, potřebujete ji dostat mezi lidi, a to všechno stojí čas.

Máte nějaké oblíbené rituály z dětství, které jste přenesla do vlastní rodiny?

U nás je to každopádně společné rodinné jídlo. Když se rodina sejde u stolu u snídaně, oběda, večeře. To jsou naše rituály, které jsme si s manželem přinesli z našich původních rodin. Také si ráda vzpomínám, že se u nás doma poslouchala nedělní pohádka – to byl pro mě v dětství krásný rituál. Teď už se na to bohužel zapomnělo.

Vzpomenete si, co vás bavilo, když vám bylo pět?

V pěti letech jsem se často nudila, protože jsem ještě neuměla číst. Velmi ráda jsem malovala – asi i teď, kdybych nebyla spisovatelkou, tak bych se možná věnovala malování. A tak různě jsem se potulovala a hrozně se těšila do první třídy. Tam jsem se konečně naučila číst, a musím říct, že od té doby jsem se už nenudila nikdy. Na základní škole jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. Chodila jsem jednou týdně do knihovny, vždycky v pátek, přinesla jsem si hromádku knih. Pak nastal posvátný okamžik: tak kterou první?

A která byla první? Co jste četla nejradši?

Některé knihy jsem četla pořád dokola, což je zvláštní, neboť teď už knížky opakovaně skoro nečtu. Mezi oblíbence patřily Děti z Bullerbynu nebo Pippi dlouhá punčocha, zkrátka dětská klasika. Období literatury pro dospívající jsem pak nějak přeskočila. Asi spíš šlo o to, že takových knížek v té době zase tolik nevycházelo, knihy pro náctileté dívky byly zřejmě považovány za červenou knihovnu.

Vybavíte si nejmilejšího čtenáře, kterého jste potkala?

Mám skvělé čtenáře – hodně se mnou komunikují prostřednictvím mailů, sociálních sítí, někteří mi dokonce posílají dopisy. Nejlaskavějším a nejloajálnějším čtenářem je ale moje dcera. Ta je také mým prvním čtenářem. Vždycky jí dávám přečíst knížku hned po dokončení – dá mi skvělou zpětnou vazbu, ale je na mě zároveň velmi hodná.

Co se vám na vaší profesi líbí, a co naopak nelíbí?

Psaní mi do cesty přivedlo tolik báječných lidí, a to je neocenitelné. Besedy a cesty mě sice okrádají o čas, ale jsou i zábavné. Obrácená stránka té mince je také spojená s cestováním – asi jediné, co se mi na té práci nelíbí, je dlouhé vysedávání ve vlacích, které mají věčně zpoždění. Rekord ve vlaku mám 8 hodin – a to jsem cestovala jen z Meziříčí do Prahy. Většinou na místo přijedu těsně před besedou, absolvuji besedu a po ní buď hned odjedu, nebo tam musím přespat a odjíždím ráno. I když mi pořadatel nabídne, že mě vezme podívat se na místní zajímavosti, většinou bývám tak unavená, že mi nezbývá energie. Teď už nepřijmu každé pozvání, protože z časových důvodů prostě nemůžu. Šetřím čas na psaní.

 

 

The Dream Gap Projet

 

S pojmem „Dream Gap“ přišla v roce 2017 Caroline Riseboro, prezidentka neziskové organizace na pomoc dětem Plan International. Tento výraz by se doslovně dal přeložit jako „propast mezi sny (a realitou)“. Víc odpovídající překlad je ovšem „zhroucení snu“, situace, k níž dochází ve chvíli, kdy dívka přestane věřit tomu, že jsou její sny – a to bez výjimky – uskutečnitelné. Dle nedávné vědecké studie, na níž se mimo jiné podílela Princetonská univerzita, je tím zlomovým věkem neuvěřitelných pět let. Právě tehdy holčičky začnou samy sebe vnímat jako „méně chytré“. The Dream Gap Project odstartoval jako iniciativa společností Mattel v březnu 2019. V rámci projektu vzniká řada podpůrných aktivit, vědeckým výzkumem počínaje, shromažďováním financí, které putují na vzdělávací aktivity a sponzoring, konče. Posláním projektu je ukázat mladým dívkám, že neexistují hranice nebo předsudky, které by se nedaly překonat, a že každý dětský sen je uskutečnitelný.

spot_img
The new Volvo XC60

Volvo XC60: Láska na první pohled, nebo postupné zamilovávání?

Do redakce se nám dostalo na zkoušku Volvo XC60 B4 mild-hybrid. A tak jsme si řekli, že testování pojmeme trošku jinak. A to z...
5 značek přírodní kosmetiky

5 značek přírodní kosmetiky, které musíte vyzkoušet

Pokud jste už nějakou dobu příznivci přírodní a organické kosmetiky, nebo se po letech ve spárech přípravků zatěžujících pleť i planetu konečně chystáte obměnit...

Instagram smazal fotku obnažené plnoštíhlé černošky. Známá influencerka pak platformu donutila k nečekanému kroku

Aktivity hnutí Black Lives Matter a nejrůznější diskuse o rasové nerovnosti se v posledních měsících promítly snad do všech...

Na výstavě věnované femme fatale české nové vlny se můžete pomazlit s kočkami

Ester Krumbachová byla nejen originální kostýmní návrhářkou a scénografkou, ale také múzou slavných režisérů a nespoutanou renesanční osobností, která...

Ručně vyráběné a organické dárky pod stromeček. Pořiďte je na prvním ze série DARK Pop-up marketů

Dark but not Toxic, to je název prvního se série DARK Pop-up marketů, jehož tématem jsou organické ručně vyráběné...
Zavří­t reklamu