Na tom, že se Jakub Piňos nadchl pro outdoorové sporty a je pořád venku v přírodě, měli velký podíl jeho rodiče, ekolog Jan a pedagožka Yvonna, oba horolezci. Jakub odmala závodně lyžoval a lyžím dodnes věnuje nejvíc času a úsilí, ať už v Alpách, nebo třeba na výpravách v Kanadě či na Aljašce. Léto pak pravidelně trávil na kajaku na divoké vodě. To ho před lety přivedlo do Norska, kam se stále vrací, jak za sportem, tak za prací.
Vyrostl jsem u Adršpašsko-teplických skal, kam jsme se s rodiči a bráchou přestěhovali, když mi bylo pět let. Adršpach a potom Krkonoše, to byla moje dětská hřiště. V létě jsme lezli po skalách, jezdili na horských kolech, na kolečkových bruslích, běhali, vše v rámci přípravy na lyže. Po roce 2000 přišla éra adrenalinových sportů, skateboarding, freestyle lyžování a s bráchou Matějem jsme začali točit sportovní videa. Brácha je kameraman, dnes se filmem živí a já to mám půl na půl. Část času věnuju outdo orovému průvodcování, zbytek pak své video a foto produkci.
Útěk z civilizace
Do Norska jsem poprvé vyrazil s kamarádem Honzou Klausem v roce 2014. Norsko je vyhlášenou zemí na divokou vodu, asi nejlepší na světě. Na severu je hodně sněhu a deště, hodně vody, a když pak všechno taje a teče, řeky mají úplně jiný charakter než u nás.
Dorazili jsme tenkrát do údolí Valldal, blízko ikonické turistické trasy Trollstigen a slavné lezecké stěny Troll Wall. Poté jsme objevili obrovský fjord Geiranger, o kterém jsem do té doby neslyšel. Byli jsme z něho úplně unešení. Je to vyhlášená oblast Norska, kam v létě míří hromada turistů, lodě, karavany, motorkáři…
Na vodě jsme viděli kajaky, a tak jsme se šli zeptat na práci. Jeden Američan a Španěl na fjordu rozjížděli kajakový byznys. Když viděli, že máme kajaky na divokou vodu, domluvili jsme se, během dvou dnů nás zaučili a zůstali jsme tam až do půlky září. Turisty jsme po fjordu provázeli na mořských kajacích. Byla to příjemná kombinace sportu a prohlídky krajiny, kdy jsme turistům vyprávěli o fjordu a jeho historii.
Když jedete na kajaku nebo rybaříte a pozorně se díváte, uvidíte na strmých svazích několik farem, které si tam blázniví Norové v minulosti postavili. Aby se dostali do vesnice na konci fjordu, například do kostela, museli veslovat až patnáct kilometrů tam, to stejné zase zpátky. V dneš ní době nepředstavitelné. Všichni místní, kteří jsou několikátou generací původních farmářů, mi říkali, že jejich předkové byli velmi tvrdohlaví. Chtěli si dokázat, že ve fjordu přežijí. Rozhodli se žít na tomhle nebezpečném místě jak z nedostatku místa k životu, tak z nějakého nadšení a romantismu.
A další důvod, proč si vybrali zrovna nepřístupný fjord, je trochu legrační – aby se k nim nedostali daňoví úředníci. Legendy praví, že farmáři před úředníky vytahovali žebříky, aby k nim neměli, jak vyšplhat… Myslím, že to bylo součástí jejich mentality, chtěli se odstřihnout od společnosti a utéct z civilizace.
Z dnešního pohledu je dost nepochopitelné, jak se vůbec mohli uživit. Rybařili, měli ovce, ale jak žili v zimě, když napadl sníh? Měli tu extrémně tvrdé podmínky a slyšel jsem šílené historky. Stávalo se, že malé děti farmářů spadly ze skály a zemřely, proto pak rodiče přivazovali děti na provaz, aby zabránili nehodě. Srázy fjordu jsou strmé, několik set metrů kolmo dolů.
Některé farmy byly docela slavné, např. Skageflå. Tam dokonce norská královská rodina slavila výročí svatby. Byl jsem se podívat na jedné velmi opuštěné farmě, kam někdo zajde třeba jen jednou za dva roky. Vevnitř úplně dýchala historie, byly tam staré boty, nádobí… Norové se sem během druhé světové války uchylovali před Němci. Na farmách je nikdo na jít nemohl, Němci často ani nevěděli, že existují. Norové jsou na svou odbojnou historii za války dost pyšní.
Kouzelné vodopády
Už od konce 19. století sem připlouvaly velké lodě, městečko Geiranger se začalo zabydlovat a stavěly se hotely, kam jezdili na rekreaci i němečtí císaři. Na starých pohlednicích je vidět, že tu býval jen malý přístav, dva hotely a kostel. Dnes už to tady vypadá jinak, celá oblast žije z turistického ruchu. Dřív místní farmařili, měli koně, na svazích se pásly ovce, proto byl Geiranger mnohem méně zalesněný. Teď se všichni starají o turisty a byznys, je tu méně zvířat a více lesa.
Do Norska se vracím pravidelně, vynechal jsem možná dvě sezony. Ze studentské brigády se stala pravidelná práce na léto. Nejdřív jsem byl jen průvodce, potom jsem měl na starosti celé centrum s mořskými kajaky a teď jsem sedmým rokem manažerem outdoorového lezeckého parku. Starám se o tým a o byznys, od webu přes rezervace po vymýšlení programu pro turisty, aby to celé šlapalo. Dole v našem centru teče krásná řeka a kolem jsme postavili via ferratu a zip line, organizujeme horské túry a slaňování. Je tu moc hezky, ale fjord je hluboko zaříznutý do pobřeží a možnosti, kam se s lidmi dá jít, jsou limitované.
Každý, kdo sem přijede, chce vidět vodopády. Nejvyhledávanější je asi 300 metrů vysoký vodopád Sedm sester. Dle pověsti ho jeden farmář upravil do podoby sedmi vodopádů, aby to opravdu bylo těch „sedm sester“. Úprava to byla opravdu kosmetická, spíš si trochu hrál s říčním korytem. Je to hodně magické místo, rád sem chodím a často ho fotím a natáčím. Má podobnou atmosféru jako třeba Milford Sound na Novém Zélandu. Spolu s celým Geiranger fjordem je součástí světového dědictví UNESCO.
V zimě jen trajektem
Norů v Geirangeru přes léto moc není, přijíždějí spíš mimo hlavní sezonu, na jaře, na podzim. V hlavní sezoně červenec–srpen sem míří především turisté z výletních lodí a lidé, kteří oblastí projíždějí s půjčenými auty nebo karavany. Nejčastěji Němci, potom Švédové, Holanďani, Dánové. Taky hodně Američanů a Britů. Výletní lodě většinou vyjíždějí z Německa, z Británie či z Nizozemska a plují podél pobřeží. Někdy přijedou lodě, které objíždějí celou Arktidu. Loď většinou pluje přes noc, kdy lidi spí, přes den pak vyskočí na pevninu a večer nebo v noci zase odjíždějí.
Norsko může být drahé, ale hodně záleží na tom, jak budete trávit čas. Pravděpodobně hlavně venku, kultury na objevování tu není tolik jako krásné přírody. Potom vlastně platíte jen za vzdálenosti, za benzin a trajekty. Pokud vyrazíte na Lofoty nebo do Tromsø, pak vás čeká hodně řízení a hodně benzinek. Ale třeba kempingy vyjdou podobně jako v Alpách. Prostoru je tu hodně a dá se spát skoro všude, oproti Alpám, kde si nemůžete jen tak rozdělat stan. V Norsku můžete tábořit, víceméně kde chcete. Je to dobrodružnější. Podle zákonů můžete stanovat kdekoli 150 metrů od nejbližšího domu, pokud nenarušujete pastvinu pro zvířata, tam se nesmí. Jinak je norská krajina většinou divočina.
Na cestu do Norska je nejlepší jaro – květen, červen. Je hezké počasí, nejvyšší počet slunečných dnů, turistů není tolik a nahoře se ještě drží sníh. Pokud chcete chodit po horách, je lepší spíš červenec a srpen. V létě je to v Geirangeru super. Je hodně světla a fjord se zaplní turisty. Jakmile ale přijde podzim, přestane to tam žít. V zimě bývá hodně tma a člověk se může cítit víc opuštěný. Jeden hotel funguje celoročně, má lázně, saunu a venkovní bazén. V zimě je ale Geiranger úplně odříznutý. Jednu cestu zavřou, a když je hodně sněhu, zavře se i druhá cesta a dostanete se tam jen trajektem.
Znám pár lidí, kteří si v Norsku pořídili chalupu, kam jezdí na léto. Cena nemovitostí je v podstatě stejná jako u nás, jen norské platy jsou třikrát vyšší. Je to docela dobrý nápad, vzdálit se z chaosu u nás a užít si to tam. Ale být tam celoročně – to by pro mě asi nebylo.
