Fotografka, tvůrkyně digitálního obsahu a autorka knihy Skrytý odkaz ženství Lusiet Levá (na Instagramu @lusiet_leva) se nebojí otevírat témata, která mnozí raději nechávají nevyslovená. Ve své tvorbě propojuje osobní zkušenosti, psychologii, vztahy i hledání ženské identity. Její životní cestu výrazně ovlivnila také vážná diagnóza, kterou si vyslechla ve svých sedmadvaceti letech. V otevřeném rozhovoru vypráví o odvaze sdílet vlastní příběh, o proměnách životních priorit i o tom, proč je důležité nenechat se definovat očekáváním druhých.
Když se podíváte na svou životní cestu zpětně, které momenty vás nejvíc formovaly v ženu, kterou jste dnes?
To je zajímavá otázka. Nemyslím si, že mě formovaly jen konkrétní okamžiky, ale spíš všechno, co mi život postupně přinášel. Když se nad tím ale zamyslím, první velký zlom pro mě přišel s nástupem na vysokou školu, kdy jsem objevila nadšení z nových poznatků a informací, které mi otevíraly nové obzory. Dalším důležitým krokem bylo přestěhování do Prahy, potom život v Londýně a nakonec i příchod mé nemoci. Každá z těchto etap mě nějakým způsobem proměnila a ovlivnila to, kým jsem dnes.
Vždy jste byla kreativní člověk a snílek. Kdy jste si poprvé uvědomila, že se kreativitou chcete skutečně živit?
Vždycky jsem byla taková. Došlo mi to asi ve dvaceti letech při sledování Upířích deníků (smích). Zní to možná šíleně, ale v tu chvíli mi jako by vnitřní hlas řekl, že mám být fotografkou. Dlouho jsem se hledala a přemýšlela, jakým směrem se vydat. A najednou mi to všechno zapadlo do sebe. Fotografie propojovala mou kreativitu, snění i způsob, jakým vnímám svět.
Co vám fotografie dala do života? Naučila vás podle vás něco, co dnes využíváte i při tvorbě videí nebo při komunikaci s lidmi?
Dalo mi to hrozně moc. Stovky a stovky jedinečných zážitků, poznala jsem úžasné lidi. Dodalo mi to obecně jistotu a sebevědomí v komunikaci. Při tvorbě videí řeším díky fotografickému oku víc vizuál a detaily.
Vaše tvorba na sociálních sítích je hodně osobní a často se dotýká vztahů, psychologie nebo každodenních situací. Kde berete inspiraci pro témata, která otevíráte?
Přijde mi, že to píše život sám (smích). Velký vliv na to má i to, že neustále nad vším přemýšlím, pozoruji lidi a celkově hodně vnímám život kolem sebe. Zajímá mě psychologie, vztahy i to, proč se chováme tak, jak se chováme. Často mě inspirují úplně obyčejné situace, nad kterými se možná někdo jiný ani nepozastaví, ale já v nich začnu hledat hlubší souvislosti. A pak mám potřebu své myšlenky sdílet, protože si říkám, že se v nich třeba najde i někdo další.
Máte pocit, že právě otevřenost a schopnost mluvit i o věcech, které nejsou dokonalé, jsou důvodem, proč se ve vašem obsahu tolik lidí poznává?
Věřím, že to má na tom velký podíl.
Ve 27 letech jste se dozvěděla diagnózu, která úplně změnila vaše plány. Jak se od té doby změnil váš pohled na čas a na to, co je v životě skutečně důležité?
Vnímám to jako proces, který mě stále mění a učí. Myslím, že díky nemoci se ten proces dost urychluje, občas mi přijde, že mi je minimálně sto dvacet let.
Sdílet tak osobní zkušenost veřejně musí být náročné. Proč jste se rozhodla o své nemoci mluvit otevřeně?
Původně to bylo proto, že jsem neznala nikoho ve svém věku, kdo by měl stejnou diagnózu jako já. Cítila jsem se hrozně sama a odříznutá od ostatních. Tak jsem doslova na sociálních sítích rozhodila sítě. Hledala jsem někoho, kdo prožívá něco podobného a s kým bych mohla sdílet, co se mi děje.
Setkala jste se kvůli své otevřenosti na sociálních sítích i s reakcemi, které vás zasáhly? A naučila jste se už oddělovat cizí názor od toho, jak vnímáte sama sebe?
Sociální sítě jsou pořád jen aplikace v telefonu. Člověk na nich ukazuje pouze zlomek toho, kým skutečně je, a myslím, že si tohle naštěstí uvědomuji od začátku. Proto nemám pocit, že by názory lidí na sociálních sítích nějak zásadně ovlivňovaly to, jak vnímám sama sebe. Vím, že to, co o sobě sdílím, nikdy nemůže obsáhnout všechno, co mě tvoří.
Tento rok vám vyšla kniha Skrytý odkaz ženství. Kdy se v hlavě zrodila myšlenka napsat právě tuto knihu?
Ta kniha je v podstatě psaná pro moje mladší já. Pro tu část mě, která hledala v životě něco trochu kouzelného a inspirujícího, něco, co by mě nasměrovalo dál na cestě za poznáním toho, kdo vlastně jsem jako žena.
Co podle vás dnešním ženám nejvíc brání v tom, aby skutečně slyšely svůj vlastní hlas?
Myslím, že je to především množství hlasů zvenčí, kterým se snažíme naslouchat. Očekávání společnosti, názory ostatních, představy o tom, jaké bychom měly být, co bychom měly dělat a jak by měl náš život vypadat. Člověk se v tom všem může snadno ztratit a postupně zapomenout, co vlastně chce on sám.
Kdybyste měla z celé knihy vybrat jednu myšlenku, kterou by si měla odnést každá žena, která ji dočte, jaká by to byla?
Že můžete být takové, jaké chcete být. Jste svobodné bytosti a nemusíte se vměstnávat do představ ostatních o tom, jaké byste měly být.
Co pro vás dnes znamená být silnou ženou?
Na to asi nemám žádný ustálený názor. Myslím, že se to v průběhu života mění a v každém období pro nás může síla znamenat něco jiného.
