„Má práce je pomáhat lidem, ne vyhřívat si zadnici v ředitelském křesle,“ říká Čestmír Horký. V roce 2020 založil dárcovskou platformu Znesnáze, která pomohla prostřednictvím dárců už stovkám lidí z tíživé životní situace. Není jen úředník a šéf, je hlavně vystudovaný sociální pracovník, který nevidí za sbírkami čísla, ale reálné příběhy. I proto vyrazil před pár dny na 4,5 tisíce kilometrů dlouhou cestu, aby se podíval, jak peníze od lidí ze sbírky na Ukrajinu pomáhají, a aby další pomoc od lidí předal.
Podporu pro 128. zakarpatskou a 24. lvovskou brigádu na Ukrajině spustila dárcovská platforma Znesnáze v podstatě hned na začátku války. Původní cílová částka sbírky 380 tisíc korun byla několikanásobně překonána, v tuto chvíli se blíží už 12 milionům korun a stala se tak nejprogresivnější sbírkou svého druhů v Česku. Díky podpoře lidí dorazily k vojákům už tuny materiální pomoci jako spacáky, stany, karimatky, termoizolační látky na zateplení zákopů, motorové pily, detektory kovů na hledání min, oblečení, boty, hygienické pomůcky i léky a elektronika.
A nejen to, zakladatel sbírky Vasyl Kapustej stojí za tím, že se podařilo vybavit i polní kuchyni, předat sanity, SUV pick-upy, zubařskou mobilní ambulanci nebo teď nově pojízdný lazebně-hygienický komplex, jehož součástí je umývárna se sprchami, prádelna, sauna i solná komora. Vše je kompletně vybavené a umístěné v návěsu kamionu. A na cestu vzal jako doprovod právě Čestmíra. Ten čekal hodně, ale dostal mnohem víc. Zážitků, respektu i pocitu zadostiučinění.
Student práv vozí vojákům pomoc pravidelně. Ženou ho geny, vychování a srdce
„Jsem původem ze Zakarpatské Ukrajiny, stejně jako moji rodiče. Nechceme proto nečinně přihlížet a snažíme se pomáhat, jak jen to je možné,“ vysvětloval tehdy své pohnutky mladý student práv Vasyl, jehož přátelé a příbuzní v posledních dvou letech nasazují životy v řadách ozbrojených sil Ukrajiny. S dodávkou pomoci jezdí do rodné vlasti každý měsíc přímo na frontu k vojákům, kde materiální pomoc osobně předává na základě zjištění jejich potřeb od velitelů mužstev.
Teď s ním vyrazil na cestu i Čestmír Horký, který se tak stal i jediným řidičem výpravy. „Spolupracujeme s Vasylem od začátku války. Spustil u nás stále trvající sbírku 28. března 2022. Jel jsem s ním, protože vedle ředitele jsem především sociální pracovník, a když můžu udělat něco víc než sbírku podporovat ze Znesnáze, tak to udělám. Už první dny války jsem vyjel na Ukrajinu s humanitární pomocí, teď jsme se díky profi dobrovolníkům z České republiky dostali přímo do válečné zóny. Přišlo mi důležité vidět na vlastní oči, jak peníze od našich skvělých dárců na bojišti pomáhají. A musím říct, že mě to hodně nakoplo k dalšímu úsilí,“ říká zážitků plný Horký.
Horší než špatný sen. Strach z všudypřítomných dronů se nedá popsat
„Ty podmínky nejsou takové, jak si možná představujeme, zapomeňte na americké filmy. Realita je syrová a drsná. Co si vojáci neudělají, to nemají. Všudypřítomný strach z dronů nad hlavou je vidět na každém kroku. Stále jsme instruovaní, jak se chovat, co nedělat,“ říká ředitel dárcovské platformy, který sbalil krosnu a vyrazil z čisté vody do terénu, jaký nečekal.
Doma má ženu a dvě malé děti, které po telefonu ujišťuje, že je v bezpečí s vojáky ukrajinské armády a bezprostředně nebezpečným místům se vyhýbá. „Jsme na záporožské frontě, v doprovodu novinářů a vojáků. Jezdíme za nimi a rozdáváme jim balíčky s hygienou a dalšími věcmi, které potřebují. Podmínky nejsou ideální, navštívili jsme některé ubikace a musím říct, že jsem dost šokovaný. Jsem ale rád, že jsem tady, dostal jsem možnost si uvědomit, jak moc je tahle pomoc důležitá a vítaná. Vojáci se od nás nehnou na krok. Město Záporoží v rámci možností funguje, ale pocit, že Rusové jsou kousek od nás, je opravdu zvláštní,“ svěřoval se svým kolegům do kanceláře pravidelně v jejich whatsappové skupině s pocitem, že je zbaví obav, ale efekt to mělo většinou zcela odlišný.
Pravidelné výpravy s pomocí a projeveným zájmem jsou nezbytné
S platbou pohonných hmot pomáhají přímo vojáci, za kterými Vasyl pravidelně jezdí. Ze sbírky jdou peníze pouze na zakoupení materiální podpory a zlepšení polních podmínek vojáků na frontě. Právě teď se dočkali vytoužené možnosti umýt se. Práce tankisty a každého jiného specialisty je velmi náročná a špinavá. Kolomaz a vazelína jsou pro ně společně s potem a hlínou nejvěrnějšími společníky. Nový hygienický komplex ale není důležitý jen pro čistotu těla a uniformy, ale také mysli a pro pocit lidské důstojnosti.
Pro sociálního pracovníka a ředitele Znesnáze to není první výprava, na kterou se s humanitární pomocí vydal. V začátcích války na Ukrajině usedl do vozu společně s Lilií Khousnoutdinovou a dalšími, aby dvě auta po střechu naplněná humanitární pomocí dovezl na hraniční přechod Korczowa – Karkovets. Paní Lilia ovládá ukrajinštinu i ruštinu a všichni pak angličtinu, proto měli kromě darů a odhodlání také další nepostradatelnou výbavu.
Všichni předem věděli, že se z cesty dlouhé 1500 km nevrátí s prázdnou. Chtěli využít svých možností pomoci, jak jen to šlo. Lilia nakonec do Čech odvážela těhotnou maminku s dvěma dětmi, Čestmír si na své pasažéry chvíli počkal. „Asi hodinu jsme s cedulí s názvy měst, kudy jedeme, čekali, zda někdo naši nabídku využije. Dali jsme si kafe a v tom za námi přišel mladý Ukrajinec mluvící skvěle česky. Požádal nás, zda bychom odvezli do Prahy jeho příbuzné. Nakonec jsme odjížděli s třemi dětmi ve věku 2, 5 a 9 let a jejich dvěma maminkami. I na to dvouleté dítě jsme byli připraveni, z Čech jsme preventivně vzali autosedačku mé dcery. Devítiletý Timu mluvil skvěle anglicky, a tak jsme si mohli bez problémů povídat. Když začal mluvit o raketách, rozplakal se. Únava, strach a také šok z toho všeho, co v posledních dnech nejen ukrytí ve sklepě zažili, dopadal na děti více než na dospělé. Přemýšleli, jak je z toho alespoň trošku dostat, a tak si začali dělat legraci z Putina. Vyprávět si o něm vtipy a parodovat. To je u dětí jistota, která se ověřila,“ vzpomíná Čestmír.
Ví, že to není jeho poslední výprava za lidmi, kteří potřebují pomoc. Být ředitelem nezisku není jen práce z kanceláře. Určitě ne v jeho případě. S velkou pokorou a vděčností se závěrem obrací k lidem, kteří Znesnázi důvěřují a svými příspěvky jí umožňují pomáhat lidem na celém světě, když to potřebují. „Děkuju, jste náš hnací motor,“ vzkazuje.
