Hledání sebe sama působí poslední dobou pomalu jako wellness trend, nicméně to je dosti vzdálené od pravdy. Je to naopak proces, který může bolet, dezorientovat a rozbíjet iluze. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung chápal lidskou psychiku jako živý organismus, nikoli jako soubor pozitivních vlastností, které je třeba kultivovat. Tvrdil, že člověk se nestává celistvým tím, že se „zlepší“, ale tím, že přestane utíkat před tím, čím je. V moderní době jsme podle Junga nebezpečně vzdálení svému nitru. Naučili jsme se fungovat, ale zapomněli být. I proto nám nejspíše Indiáni přezdívají „mrtvý bílý muž”. Jak se tedy zpátky navrátit co nejvíce sami k sobě.
Hledání sebe sama působí poslední dobou pomalu jako wellness trend, nicméně to je dosti vzdálené od pravdy. Je to naopak proces, který může bolet, dezorientovat a rozbíjet iluze. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung chápal lidskou psychiku jako živý organismus, nikoli jako soubor pozitivních vlastností, které je třeba kultivovat. Tvrdil, že člověk se nestává celistvým tím, že se „zlepší“, ale tím, že přestane utíkat před tím, čím je. V moderní době jsme podle Junga nebezpečně vzdálení svému nitru. Naučili jsme se fungovat, ale zapomněli být. I proto nám nejspíše Indiáni přezdívají „mrtvý bílý muž”. Jak se tedy zpátky navrátit co nejvíce sami k sobě.
Když Carl Gustav Jung mluvil o archetypech, neměl na mysli typy osobností ani role, které bychom si mohli svobodně vybrat. Jsou to základní vzorce lidského prožívání, které existují v tzv. kolektivním nevědomí, tedy vrstvě psychiky, již sdílíme napříč kulturami, epochami i individuální zkušeností. Jung archetypy přirovnával ke korytům řek: neurčují přesně obsah, ale určují tvar, kudy psychická energie proudí. Proto se podobné motivy jako matka, hrdina, stín, milenka, vládce objevují v mytologiích, snech, pohádkách i moderní popkultuře. A také v našem každodenním životě, aniž bychom si to uvědomovali.
Já, ego, persona a stín
Na úplném základu stojí Já: hluboký střed osobnosti, celek, ke kterému směřujeme celý život. Není to role ani výkon, ale spíše tiché vědomí sebe sama. Ego je naproti tomu naše vědomá identita, to, co o sobě říkáme, když se představujeme světu. Ego potřebujeme, aby nás drželo v realitě, ale pokud ho necháme řídit vše, snadno ztratíme kontakt se svým nitrem.
Persona je maska. Ta společensky přijatelná verze nás, kterou si oblékáme podle situace. Jinou v práci, jinou doma, jinou na sociálních sítích. Sama o sobě není falešná, problém nastává tehdy, když se s ní ztotožníme natolik, že zapomeneme, kdo jsme bez ní. A pak je tu stín. Část osobnosti, kterou potlačujeme, odmítáme nebo se za ni stydíme. Nejde však jen o „temné“ vlastnosti. Ve stínu často leží i naše síla, kreativita, sexualita nebo odvaha. Jung tvrdil, že bez setkání se stínem nemůže dojít k opravdovému sebepoznání.
Anima a animus: archetypy vztahu k sobě i k druhým
V jungovské psychologii představují anima a animus základní archetypální koncept vnitřní polarity, skrze který se člověk vztahuje k sobě, ke své psychice i k druhým lidem. Nejde o biologické pohlaví ani o společenské role, ale o nevědomé obrazy opačného principu, jež v sobě nese každý z nás. Právě tyto archetypy výrazně ovlivňují naše emoce, způsob zamilování, konflikty ve vztazích i to, jak prožíváme blízkost.
Anima v mužské psychice je archetypem vnitřního vztahu k citu, intuici a obrazotvornosti. Je mostem k nevědomí a k prožívání smyslu. Pokud není přijata a integrována, muž často deleguje emoční hloubku na partnerku – očekává, že ona bude chápat a nést emocionální dynamiku vztahu. Nevědomá anima se pak projevuje idealizací, náhlými zamilováními nebo naopak emoční nestabilitou.
Animus v ženské psychice představuje princip myšlení, struktury, názoru a vnitřní autority. Je hlasem, který formuluje postoje a dává tvar vnitřnímu světu. Pokud zůstává nevědomý, může se projevit buď vnitřní tvrdostí a sebekritikou, nebo naopak potřebou opřít se o vnější autority – partnera, experta či ideál, místo aby žena čerpala sílu ze svého vlastního vnitřního stanoviska.
Nevědomá anima i animus mají tendenci promítat se do partnerských vztahů formou projekce. Člověk se pak nezamilovává do druhého jako takového, ale do obrazu, který v něm aktivuje jeho vlastní nevědomý archetyp. Vztah je intenzivní, osudový, ale nestabilní. Stojí totiž na iluzi, nikoli na skutečném setkání. Integrace animy a anima znamená stažení projekce zpět k sobě. Emoce, intuice, schopnost vztahu či vnitřní autorita přestávají být hledány venku a začínají být žity zevnitř. Tím se zásadně mění dynamika vztahů: ubývá idealizace i zklamání, přibývá realismu, respektu a skutečné blízkosti.
Jak s archetypy skutečně pracovat
Práce s archetypy podle Junga nezačíná u pojmů, ale u života samotného. Nejde o mentální cvičení ani o to najít si svůj archetyp. Archetypy se nevybírají, ale projevují se. Vstupují do našeho prožívání skrze opakující se situace, emoce a vztahové vzorce, které se navzdory změnám okolností stále vracejí.
Klíčem je pozornost. Všímat si toho, jaké role v životě znovu a znovu zaujímáme, kde se ocitáme v podobných konfliktech, a především kde reagujeme nepřiměřeně silně. Přehnané podráždění, náhlá zamilovanost, odpor nebo fascinace nejsou náhodné. Často signalizují, že se aktivoval archetypální obsah, který zůstává nevědomý.
Velmi výmluvné je také to, co nás na druhých extrémně přitahuje nebo odpuzuje. Právě zde se nejčastěji odehrává projekce: vlastnosti, které nejsme schopni vidět nebo přijmout u sebe, se nám zjevují navenek. Archetyp se tak nehlásí skrze klid, ale skrze vnitřní napětí.
Jung proto pracoval se sny, symboly, fantazií a tzv. aktivní imaginací, tedy s jazykem nevědomí. Smyslem této práce není archetyp „zkrotit“ nebo odstranit, ale uvést ho do vědomého vztahu. Jakmile se archetyp stane vědomým, přestává nás řídit z pozadí a stává se zdrojem energie, nikoli chaosu.
Individuace: proč to celé dává smysl
Cílem jungovské psychologie není harmonie za každou cenu, ale proces, který Jung nazval individuací. Neznamená stát se výjimečným nebo lepší verzí sebe sama. Znamená stát se celistvým – přijmout světlo i stín, sílu i slabost, masku i to, co se pod ní skrývá.
Individuace je proces dlouhý, často nekomfortní a zpravidla začíná krizí. Ztrátou jistot, rozpadem identity, vyhořením nebo pocitem vnitřního prázdna. Jung však tyto fáze nechápal jako selhání, ale jako nutný přechod. Chvíli, kdy staré struktury přestávají fungovat a nové se teprve rodí.
Archetypy v tomto procesu neslouží jako návod ani jako útěcha. Jsou mapou psyché a ukazují, kde jsme se od sebe vzdálili, kde jsme se ztratili v roli, ideálu nebo očekávání. A zároveň naznačují, kudy vede cesta zpět. Ne k dokonalosti, ale k pravdivosti.
Zdroj: Carl Gustav Jung: The Archetypes and the Collective Unconscious
