Oceňovaná zpravodajka a komentátorka, která se v zahraniční politice orientuje jako málokdo; spoluzakladatelka Fondu Daniela Anýže podporujícího začínající novináře; manželka a matka dvou malých dcer. Kateřina Šafaříková s grácií a pokorou popisuje, jak tohle všechno dokázala vybalancovat, a ještě si najde čas na severský seriál nebo jízdu na snowboardu.
Žurnalistice se věnujete od 90. let a ve svém oboru patříte ke špičce. Co vás k němu přivedlo?
Jsem dítě devadesátek. Po té komunistické šedi se toho tehdy dělo strašně moc a já jsem do toho byla rychle vtažená. Žila jsem událostmi okolo nás, bavilo mě povídat si o politice s rodiči a se spolužáky. Ze začátku gymnaziálních let jsem pak napsala do školního časopisu článek o dění ve škole a začali za mnou chodit spolužáci, že jsem to napsala dobře. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych se možná mohla stát novinářkou. Pozorovat dění okolo nás a psát o něm.
Nejprve jste studovala žurnalistiku na FSV, pak jste ji odjela studovat do Paříže. Co vám tahle zahraniční zkušenost přinesla? A v čem byl největší rozdíl oproti studiu v Praze?
Ve Francii jsem strávila rok. Žila jsem poprvé v zahraničí, byla jedinou cizinkou v ročníku, bylo to dávno před boomem studijních pobytů Erasmus. V Paříži jsem si uvědomila, že mě zajímá svět za českými hranicemi – Evropa. Jak jednotlivé státy, tak integrace kontinentu. Žurnalistika na FSV byla na konci 90. let hodně akademická, takže současnou novinařinu jsem poznala až v Paříži. Učili nás lidi z praxe – reportéři a komentátoři deníků Le Monde a Libération, šéfové rubrik agentury AFP a další. Chodili jsme do redakcí, účastnili se jejich porad, bavili se o tom, jak Le Monde zpracovává probíhající útok NATO na Kosovo, jak ho zpracovali Američané a jak zpravodajství o konfliktu ovlivní jen to, kde stojíte. Vrátila jsem se z Paříže jak politá živou žurnalistickou vodou a věděla, že se chci věnovat zahraničnímu zpravodajství.
Pamatujete si na ten pocit, kdy jste poprvé viděla svůj článek v novinách?
Ano, pamatuju! (smích) To bylo v září 1999, po návratu z Paříže. Byl to dvoják neboli dva sloupce v novinách týkající se míru na Blízkém východě. Jakožto čerstvá členka zahraniční rubriky Lidových novin jsem tehdy musela zpracovat několik agenturních zpráv. A když článek vyšel a pod ním bylo napsané moje jméno, řekla jsem si, wow, fakt se to děje, jsem novinářka!
Když sledujete dnešní zahraniční politiku, je něco, čeho se bojíte?
Neřekla bych, že se přímo bojím, ale když pozoruju dění okolo sebe, mám pocit, že spoustu věcí bereme na lehkou váhu. V Česku i jinde v Evropě. Doma necháváme proudit veřejným prostorem lži a myslíme si, že to je v pohodě a nebude to mít žádné následky. V Evropě zase jako bychom pořád na něco čekali. Mluvíme o tom, že je potřeba investovat do vlastní obranyschopnosti a uvažovat nad rámec národních hranic, ale většinou zůstane jen u slov. Čekáme, že to za nás někdo udělá, že se stane nějaký zázrak. Nestane. Co neuděláme my sami, nebudeme mít. Zahráváme si, jak bude vypadat naše budoucnost.
Donedávna jste v Seznam Zprávách moderovala podcast 5:59. Co vás přimělo vyměnit psanou žurnalistiku právě za moderování podcastu?
Lákalo mě naučit se něco nového. Celý život jsem se věnovala psané žurnalistice a podcasty jsou jedním ze směrů, jakým se bude ubírat moderní žurnalistika. Chtěla jsem se naučit, jak vést audiorozhovor.
Jaký byl ten úplně první díl a jak ho vnímáte dnes, zpětně?
Týkal se návrhu státního rozpočtu a sporů kolem něj. Mým hostem byl kolega z redakce Jirka Nádoba, o to to bylo lehčí, ale i tak jsem byla nervózní. U psaného rozhovoru nemusíte tolik dodržovat scénář, dá se upravit při editaci a čtenář se v něm může libovolně vracet. Podcast slyší posluchač teď a tady a málokdy se vrací. Pokud ho nezaujmete hned, nejste srozumitelní, ztratíte jeho pozornost. Musela jsem se naučit držet dramaturgii rozhovoru a taky se naučit správně mluvit.
Jak to probíhalo?
Měla jsem hlasového kouče, který pracuje s více lidmi v Seznam Zprávách. Najednou mi, po čtyřicítce, někdo říkal, že občas špatně vyslovuju L, Č nebo Ž a mám si na to dát pozor! (smích)
Nedotklo se vás to?
Ne, nedotklo, já se zas tak neprožívám. Spíš to byla docela dobrodružná zkušenost, protože jsem do té doby neprošla žádným tréninkem a myslela si, že mluvím normálně, bez nějakých zjevných chyb.
Jak probíhá běžný den týmu 5:59?
Začíná ranní poradou, kde se hodnotí aktuální díl z hlediska obsahu i po formální stránce. Pak se jde natočit a připravit díl na následující den. Až postprodukce dodá hrubému materiálu výslednou podobu – rozhovor se čistí, hledají se do něj klipy a přidává sound design. Na každém dílu pracují moderátor, editoři a sound designér.
Je náročné sehnat hosta ze dne na den?
Často je. V Česku nepěstujeme kulturu mluveného projevu a najít člověka, který je relevantní v oboru, umí mluvit, je ochoten mluvit veřejně a zároveň je k dispozici, může být docela výzva. Některá témata jsme proto domlouvali s delším předstihem.
Teď už můžeme prozradit, že se vracíte k psané autorské tvorbě a rovnou na vedoucí pozici – od září jste se stala šéfkou komentářů pro Seznam Zprávy. Nebude vám podcast 5:59 chybět?
Možná bude. Seznam Zprávy jsou ale robustní médium, které nabízí spoustu možností. Komentátoři mají vlastní podcastový kanál Autoři sobě, ve kterém načítají svoje komentáře. Teď trochu spí a já budu mít mimo jiné za úkol ho oživit, takže když budu mít potřebu se slyšet, můžu ho využít. A třeba bude kolegům z 5:59 připadat někdy užitečné pozvat mě jako hostku k evropskému dění.
Zmínila jste Jirku Nádobu, který také pracuje v Seznam Zprávách. Máte spolu a ještě s další novinářkou Kateřinou Šantúrovou dobročinný projekt na podporu mladých novinářů – zahraničářů. Jmenuje se Fond Daniela Anýže. Co přesně děláte?
Fond nese jméno našeho předčasně zesnulého kolegy Dana Anýže, který byl zřejmě nejlepším zpravodajem v Americe v porevolučních dějinách. Při jedné debatě o něm jsme si uvědomili, že možnost zkusit si práci zahraničáře je pro mladého novináře v Česku čím dál těžší, protože média šetří. Dnešní absolventi žurnalistiky nemají takové příležitosti, jako měla naše generace. Odtud vznikla myšlenka, že založíme fond, který bude sbírat peníze od dárců a podporovat začínající novináře. Funguje to tak, že fond z vybrané částky zaplatí plat na půl roku, náklady na reportážní cestu a příspěvek editorovi, který se o novináře bude za danou redakci starat. Letos běží první ročník, rozdali jsme první tři granty, takže teď nám jezdí po světě dvě mladé novinářky a jeden novinář. Doufáme, že tak přispějeme k růstu budoucí generace zahraničářů v Česku a úroveň, kterou nastavil Dan Anýž, bude zachovaná.
Nedá mi to a musím se zeptat, jak se dá vaše práce a aktivity kolem fondu skloubit s osobním životem?
Těžce. (smích) Samotná novinařina se od devadesátek změnila. Když jsem začínala, byla to práce od do. Pokud se něco nestalo do šesti sedmi do večera, politik už neměl šanci dostat přes média něco ven a musel čekat na druhý den. Teď je z novinařiny téměř nonstop práce 24/7, což je dáno internetem a sociálními sítěmi. Můj manžel je navíc známý fotograf Milan Jaroš, který pracuje pro týdeník Respekt, takže se tu střetávají dva rozvrhy, které jsou velmi plovoucí a nad kterými nemáme kontrolu. Když se někdo rozhodne, že vyvolá vládní krizi, musíme s Milanem oba nějakým způsobem nastoupit, což se komplikovaně kloubí s rodinou – máme dvě dcery ve školním věku.
Jak pro vás bylo těžké odpojit se od práce, když jste se stala mámou?
Nebylo. S první dcerou jsem byla na mateřské 5 měsíců a s druhou 11 měsíců, potom jsem se vždycky vrátila do práce, a vzpomínám na to jako na jedno z nejhezčích období. Přišlo mi jednodušší skloubit práci s péčí o malé dítě, které mělo „malé“ potřeby než s péčí o větší děti, které už mají svoje zájmy, kroužky, a vyžaduje to víc logistiky. Když byly dcery malé, měli jsme paní na hlídání, protože jesle i školky byly v Praze nedostupné. Dávala jsem jí sice podstatnou část svého platu, ale všichni jsme ji milovali a já si připadala uspokojená – jako máma i jako novinářka. To teď mě neustále dohánějí výčitky, že nedávám, co bych chtěla, ani dětem ani práci.
Co byste poradila ženám, které chtějí mít rodinu i kariéru?
Aby si našly partnera, který za nimi bude stát a bude podporovat jejich touhu věnovat se svojí práci. I tak to bude často bolet, vyžaduje to mít velkou disciplínu, ale dá se to zvládnout. Já mám štěstí, můj muž je feminista a naprosto mě podporuje. Jsme rovnocenní rodiče, je to můj nejlepší kamarád a člověk, o kterého se můžu opřít. A také jsem měla štěstí na šéfy, ženy i muže, kteří mě s důvěrou poslali jako zpravodajku do Bruselu, i když jsem zrovna měla dvě malé děti.
Kdo vás v poslední době opravdu inspiroval?
Spisovatel Miroslav Hlaučo a jeho „Letnice“ – vždycky jsem se těšila na to, až holky usnou a já si zas budu moct odskočit do jeho světa fantazie. Albánská politoložka a filozofka Lea Ypi, zrovna dočítám její knížku „Svobodná“. Je to poutavá sonda do vyrůstání v Albánii před pádem železné opony a zároveň esej o svobodě. A dlouhodobě mě, teď znovu, inspiruje dánská premiérka Mette Frederiksen. Svým klidem, věcností a rozhodností zároveň.
Co děláte, když chcete úplně vypnout?
V létě lesní cesta, kolo, křupání jehličí pod koly, moje dcery a manžel. V zimě svah, sníh, ticho a snowboard. Jsem ale nenáročná, úplně mi stačí, když se na konci týdne sejdeme s našimi přáteli nebo si vlezu doma pod deku a podíváme se s Milanem na nějakou severskou detektivku, které milujeme.
Kdybyste mohla něco poradit svému 20letému já, co by to bylo?
Aby si víc hlídalo čas a odpočívalo. Moje generace vzala život trochu rychloposunem – začali jsme se zajímat o veřejné dění, rychle začali pracovat, objevovat svět a moc toho nenaspali. Někteří moji vrstevníci se dnešním dvacátníkům smějí, že tolik řeší work-life balance, ale já bych svému dvacetiletému já přesně tohle doporučila. Je to dané i tím, že mi byla po třicítce diagnostikována rakovina prsu. Byť to dobře dopadlo a narodily se mi dvě zdravé děti, ta blízkost fyzické konečnosti mě trochu korigovala. O to víc si teď vážím volného času, času s rodinou nebo jen tak chůzi otevřenou krajinou.
Kateřina Šafaříková (49)
Česká novinářka, která se zaměřuje na zahraniční politiku. Pracovala v týdeníku Respekt, byla zahraniční reportérkou Lidových novin, Hospodářských novin a Aktuálně.cz. Působila jako zpravodajka v Bruselu, má cenu Karla Havlíčka Borovského a Novinářskou cenu. Nyní pracuje v Seznam Zprávách, do srpna byla hlavní moderátorkou podcastu 5:59 a od září se stala šéfkou komentářů.
