Počátkem 20. století bývalo cestování výsadou mužů. Barbora Markéta Eliášová se stala první Češkou, která objela celý svět.
„Narodila jsem se v malé moravské vesnici a tam jsem prožila smutné dětství chudého sirotka. Lidé ke mně nebyli dobří, a tak jsem se záhy naučila milovat knihy, které mně půjčoval učitel, jediný dobrý přítel mého dětství. Četba podněcovala moji obrazotvornost, takže jsem si již jako dítě tvořila ve svém nitru nový svět, lepší než ten, ve kterém jsem žila,“ vzpomínala v knize Cestopisné črty autorka Barbora Markéta Eliášová.
Pocházela z moravských Jiříkovic a velký vliv na ni měl místní učitel Jan Hudeček, který v sirotkovi rozpoznal talent a nadání učit se. Díky jeho péči mohla nastoupit na soukromou jazykovou školu v Praze. Poté vyučovala na dívčích školách angličtinu a němčinu.
První velkou cestu podnikla v červenci 1912, kdy vlakem odcestovala do Vladivostoku a odtud lodí do Japonska. Opět se na ni usmálo štěstí a díky své jazykové vybavenosti žila v rodině anglického univerzitního profesora. I zde se živila výukou jazyků. Rychle se naučila japonsky a spřátelila se s řadou svých studentů. Díky nim zblízka poznala každodenní život místních i historii Japonska.
Eliášové patří i prvenství v tom, že byla první Evropankou, která absolvovala kurz ikebany, tradičního japonského umění vazby květin.
Zpátky do Československa se přes USA vrátila v roce 1915. Pro velký zájem následně vydala knihu Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Roku 1920 se do Japonska opět vrátila, tentokrát jako pracovnice československého velvyslanectví v Tokiu. Zde byla aktivní i na poli akademickém – spolupracovala s ženskou univerzitou a univerzitou Waseda, pořádala přednášky o Československu a přispívala do českých i japonských periodik. Do Japonska se následně vrátila ještě několikrát.
V roce 1923 zažila Eliášová v Jokohamě ničivé zemětřesení. O svém zážitku napsala v knize V Japonsku v dobách dobrých i zlých (r. 1925). „Blížilo se poledne. Po deštivém ránu se vyjasnilo, obloha byla jasně modrá. Hladina mořská, na niž jsem hleděla otevřeným oknem, vypadala mile a klidně. Nebylo nikde nic znepokojujícího. A pojednou, zcela náhle a bez výstrahy přišlo to nevylíčitelně hrozné: prudký vítr zaburácel kolem okna, pod zemí se ozvalo strašlivé dunění, země se začala prudce otřásat… Židle se pode mnou převrhla… Vidím už jen jako v mrákotách, jak celá budova s rachotem padá na mne, prach a plyny se mi derou do krku a dusí mne… Uvědomila jsem si ještě v tom zoufalém okamžiku, že je konec.“
Eliášová poté navštívila ještě Hongkong, Singapur, Cejlon, Čínu, Koreu, SSSR, Jávu, Austrálii a Afriku. Po návratu do Československa o svých zážitcích z cest a poznatcích vyprávěla na besedách a v rozhlase. Poslední léta prožila v Praze a v Roztokách u Prahy. V roce 2009 vznikla jako pocta této obdivuhodné a nezlomné ženě poštovní známka, kde je portrét cestovatelky v kimonu s japonskou krajinou a horou Fudži.
