Lovci mamutů měli den a noc, středověcí nevolníci pátek a svátek. My, novodobí korporátní otroci, máme ranní rozcvičku, dopolední poradu, polední pracovní oběd, odpolední maraton mezi regály a dětskými kroužky, podvečerní výklus v lese se psem a noční postelovou převalovanou, v rámci níž se snažíme vymyslet, jak to všechno zvládnout při zachování alespoň dvacetiprocentní duševní příčetnosti. Má dnes člověk vůbec šanci zpomalit aspoň na volnoběh, aniž by musel emigrovat do jogínského ášramu?
Lovci mamutů měli den a noc, pondělí a víkend. Ve dne honili řízky pobíhající lesostepí, případně k nim mírným tempem sbírali na stráních bobule, v noci si o tom příjemně povídali u táborových ohňů. Když bylo dost jídla, byl víkend. Když jídlo došlo, bylo pondělí. Lidé ve středověku měli ráno, poledne, večer a noc. Každý sedmý den byla z rozhodnutí papeže volná neděle a náboženských svátků určených ke zvolnění tempa bylo skoro víc než dnes státem zaručené dovolené na zotavenou. Práci a volný čas třikrát denně oddělovalo zvonění zvonů a cokoliv mezi tím bylo „někdy“, „před“, „po“ nebo „jindy“, kteréžto vláčné vnímání času se dodnes zachovalo ve státech pod pětačtyřicátou rovnoběžkou, kde je přes den na jakoukoliv kloudnou akci jednoduše příliš horko. Ještě v roce 1900 vycházely noviny jednou denně, obchodní dopisy byly na cestě k adresátům i týden a když jste chtěli ve městě něco vyřídit, museli jste si tu na měsíc objednat hotel.
Od roku 1950 se sice doba pro získání informací a zařízení věcí začala zkracovat na hodiny, ale svět měl pořád dost času na to, aby si dal před další dávkou úkolů kafe a cigárko. Až s příchodem doby digitální se okolo nás všech rozběhlo leporelo silně připo mínající výhled z okna japonského rychlovlaku.
Tohle město není pro líný
A nám všem se ten pohled ze začátku moc líbil. Obchodník dřímající po šestnáctihodinové šichtě pod psacím stolem v poloze lotosového květu byl náš nový vzor. Maily, aplikace a telefony přirostlé k uchu z nás udělaly výkonné kyborgy, kteří s pocitem příjemného zadostiučinění udělali za den práci, která by ještě před dvaceti lety trvala dva měsíce. Kdyby si nás pánbůh najal na stvoření světa, měl by ho ve čtvrtek hotovej, gratulovali jsme si.
Problém byl jen v tom, že ten prodloužený víkend bychom si stejně neužili. Místo pohodové válečky kdesi v ráji bychom totiž chtěli stihnout další práci. Vymalovat kuchyň. Na trénovat na maraton. Napsat knihu. Když už máme to volno. Lidé totiž mají tendenci upadat do extrémů, a tak nám nadšení z produktivity přerostlo v členství v sektě výkonných. Knihy o vztazích nebo zahradničení, tedy o věcech, které je třeba pěstovat pomalu a trpělivě, vytlačily z poliček v knihkupectvích příručky o tom, jak za dva roky vydělat svůj první milion a uběhnout maraton pod tři hodiny. Rozdělme si den na hodinovky a de setiminutovky. Buďme produktivní! Vstávejme v pět ráno jako Robin Sharma, ideálně smáčeni ledovou vodou jako Wim Hof (co jiného by nás taky v pět ráno mohlo probrat?). Do šesti se učme slovíčka z lekce mandarínské čínštiny, do sedmi dělejme lehsedy v parku za domem. Jen díky tomuto dvouhodinovému náskoku jistě získáme nad ostatními spáči konkurenční výhodu na pracovním trhu, vysoustružíme ze sebe tu nejlepší verzi sebe sama a konečně budeme šťastní.
Sekta výkonných, toho času v opozici
Přiznávám otevřeně, že jsem se taky nechala strhnout a deset let žila jako zajíc, který sám na sebe pořádá hon. Dvě práce, v pět ráno vstávat do bazénu, to abych v létě konečně dala ten Ironman. K snídani prolít hrdlem zdravý shake, k obědu do pusy vhodit to, co nestačilo propadnout klávesnicí mezi písmeny Q a R. V sedm večer odchod za povinnou kulturou, protože moderní žena má mít přehled a doma sedí jen zoufalé majitelky batikovaných triček a svetrů vlastní výroby. Ve dvanáct dorazit domů, naposledy zkontrolovat maily a ve spánku spřádat pod nasazenou plátýnkovou maskou vize pro časy příští.
Pak přišel covid a svět se zastavil. Díkybohu. Během jednoho měsíce všem kolektivně došlo, že se kvůli hodinové poradě (a sedmi minutám smysluplného hovoru) nemusí trmácet hodinu do kanceláře a hodinu z kanceláře. Že sedět v rámci karanténního donucení na balkoně a s blaženým výrazem nemocné ovce pozorovat mraky, je někdy víc než čtvrtletní prémie.
Samozřejmě jsme neobjevili Ameriku. Už v roce 1986 vzniklo v Římě na protest proti fastfoodovým jídelnám nabíze jícím bleskurychle ohřátý papundekl hnutí Slow food. Zpět ke stolům, kde si v klidu vychutnáme pomalu tažený vývar! V roce 2008 následovalo sousloví slow fashion a s ním konec čínských triček, která sice máme za tři koruny hned po ruce, ale taky nás hned po třetím vyprání navždy opustí. A nakonec to korunovalo hnutí Slow movement se sloganem „chvála pomalosti“. Čas prožitý pomalu a s důrazem na kvalitu každé minuty začal být zase in.
A my oprášili publikace o tom, jak se v životě lépe uvelebit. Znovu jsme se nadchli, otočili o sto osmdesát stupňů a mě nevyjímaje začali s usilovností bývalých workoholiků štrikovat svetry, péct ten nejkřupavější chleba a pěstovat ta nejzdravější rajčata. Jen jsme si ze starého zvyku tu novou terapii odměřovali na stopkách a pořizovali fotodokumentaci na sociální sítě. A to konečné, udržitel né životní zpomalení hledali dál, jen každý sám a v něčem jiném.
Terapie berlemi
Já jsem si pro něj nakonec dokulhala o berlích. To máte tak – vždycky, když jsem v životě začala být vysoce výkonná, vymkla jsem si levý kotník. Při přeskakování kolejí (v módě byly zrovna dálkové běhy), při přeskakování kamarádčiných zad (v módě byly zrovna workouty), při sázení růží (v módě bylo zrovna zpomalování a já chtěla rychle založit zahradu, ve které se mi bude lépe zpomalovat).
Jediné, co mě ale nakonec dokázalo opravdu zpomalit, byly berle v obou rukou. Mám-li totiž v rukou berle, už v nich neudržím ani knihu, ani mobil, a musím jen tak pozorovat svět okolo, což je aktivita, kterou si ani nemůžu změřit na chytrých hodinkách. Safra! S berlemi v rukou nestíhám uklidit nádobí do myčky, nezvládám vynést koš. S otékajícím kotníkem si musím často dávat přestávku, takže jen planě koukám z okna nebo si dokonce povídám s kolegy. Dříve nemyslitelné. A neskutečně příjemné! S berlemi v ruce dokonce nejsem schopná doběhnout tramvaj. Zato po příjemném lelkování na zastávce zjišťuju, že za pět minut opravdu přijede další. Nekecám!
Zalíbilo se mi to pomalé berlové žití tak, že si je občas beru na cestu městem, i když už mi vazy v kotníku dávno srostly. Jen pro připomenutí té pomalé udržitelnosti příjemného bytí. Vlak prý má jet tak rychle, aby jeho otevřenými okny mohli motýli nerušeně prolétat tam a zase zpět. Nebo aby mohli nerušeně nastoupit i lidé s berlemi. Jenže oni už vědí, že spěch není zajímavý. Někdy je totiž nejpříjemnější vlak cíleně nestihnout a místo toho se nechat vsedě na lavičce na sluníčku překvapit, co přijede za pět minut.
