Odvaha prý je ovládnutí strachu, ne jeho absence. A projevit ji můžete různě. Lze prokázat odvahu heroickou a zachránit autobus plný dětí. Nebo odvahu všednodenní, se kterou ty malé odpůrce vzdělání naučíte násobilku i přes jejich výrazné protesty a vaši roztékající se nervovou soustavu. Jak to máte vy?
Přesně si pamatuju moment, kdy jsem poprvé v životě musela prokázat odvahu. Bylo mi šest, a právě jsem v rámci jedné z dětských blbin zničila v babiččině zahradě celou úrodu kmínu. Bylo třeba se přiznat a přijmout trest, protože přiznaná lumpárna je lumpárna poloviční. Následoval lví řev, pár přes zadek a pak smířlivé ticho, které mě ujistilo o tom, že strach má občas příliš velké oči.
Odvaha pro mne až do dospělosti znamenala rozhoupání se ke zvládnutí nepříjemné situace. Teprve během dlouhého období, kdy už jsem byla dospělá a musela jsem s rázností nebo citlivostí řešit problémy všedního dne, mi došlo, jak nedoceněná je odvaha všednodenní. A že její osvojení, ne první auto, sex nebo cigareta, znamená opravdové dospění.
Odvaha pod palbou (a nad útesem)
Mluvíme-li tady o odvaze, nemůžu se nezmínit o té při překonávání vlastních mentálních hranic. Pozorně jsem sledovala lidi při lezení po horách, létání v oblacích i plavání v otevřeném moři. Někdo má pud sebezáchovy a cíleně volí jako největší vzrůšo v životě možnost invaze slimáků na právě dozrávajícím salátu. Někdo si naopak potřebuje šlehnout adrenalin do žíly pravidelně a zábavy typu plavání se žraloky, vis na palci nad propastí, skok daleký z letadla či přistání s ním na tu nejkratší dráhu v okolí si vysloveně užívá. Koneckonců, tisíce let jsme si zvedali tepovku při lovu na mamuta, takže naše tělo si jistou míru řízeného zděšení vyžaduje.
Při všech zmíněných činnostech jsem vypozorovala, že jsou lidé, kteří se bojí od přírody méně, jsou lidé, kteří si na nebezpečí zvyknou a okorají, a pak jsou lidé, kteří musí při podobných činnostech se svým strachem spolupracovat. Využít jej a vyjít s ním, protože nás, zakousnutý v našem sevřeném pozadí, udržuje v bdělosti a připravenosti. Co se odvahy týče – je jejím velkým projevem vykonávat svou oblíbenou činnost, a přitom znát svůj strach z ní a ještě ho zvát domů na kafe. Je obrovským projevem odvahy se svým strachem na gauči diskutovat, ale nenechat se jím ovládat, protože si uvědomujeme, že by nám jen svázal ruce, a pak bychom šli opravdu průšvihu naproti. A je neskutečným projevem odvahy si připustit, že mě tenhle (ne)přítel svazuje natolik, že se do podobných aktivit už nechci pouštět a ještě si to nahlas přiznám.
Odvaha všedního dne
Většina z nás má kliku, protože jsme se nikdy neocitli ve válečném konfliktu, při nehodě nebo jiné katastrofě, kde bychom museli ukázat, co jsme doopravdy za materiál. Odvahu hasičů, policistů, vojáků nebo záchranářů bereme jako svět, který si neumíme představit, jen ho výsostně obdivujeme.
Osobně nedokážu říct, jak bych se v nějaké kritické chvíli zachovala. Jen jednou jsem byla přítomna fingovanému útoku aktivního střelce. V rámci cvičení jsem najednou stála uprostřed místnosti plné ležících lidí, s hrnkem kávy v ruce. Někdo vedle mě střílel, strašně u toho řval a já přemýšlela, kam odložím ten hrnek! To aby ho ten, co na mě tak řval, nerozkopl a někoho těmi střepy nezranil. Nakonec jsem sebou stylem posledního zmateného telete na pastvě plácla na podlahu taky, a hrníček s chladnoucím kafem po celou dobu útoku bránila proti rozbití vlastním tělem. Předpokládám, že si terorista oddychl.
Jak jsem se během let učila být odvážná a pozorovala i strachy a odvahu ostatních, došlo mi, že tou nejdůležitější formou odvahy je právě ta, kterou každodenně prokazujeme v běžném životě. S hrnkem kafe v ruce i bez něj. Jsou to ty chvíle, kdy v sobě najdete odvahu odejít ze vztahu, i když víte, že tím někomu ublížíte. Nebo v sobě naopak vydolujete dost odvahy k tomu, nechat někoho milovaného jít. Odvaha je neschovávat se před špatnými zprávami nebo mít kuráž je předat někomu, na kom vám záleží. Vzepřít se špatnému nebo nečestnému rozhodnutí a jednání, i když víte, že vás to finančně nebo společensky poškodí. Držet vlastní kurz, vlastní názor. Odvaha je promluvit v mlčící tramvaji a zastat se někoho nahlas. Odvážně si každý měsíc prohmatat prsa, jít na mamograf a vydržet upocených dvacet minut při čekání na výsledek. Odvaha je přiznat si, že hubenější ani hezčí už nebudu, ale že to vůbec nevadí, a život je báječný i s kily, celulitidou a velkým nosem. Odejít z práce, i když nemám zrovna moc naspořeno, ale chci si zachránit kus života, a tak se odvážně pustím do vlastního projektu, i když tuším, že první měsíce budu obědvat jen špagety s kečupem. Odvaha je smířit se s tím, že milionář ani olympijská vítězka v krasobruslení už nebudu, ale že to mému životu na půvabu vůbec neubírá. Vstát každé ráno a jít obyčejně do práce, starat se i přes těžkosti o své blízké a trochu prosvětlit ten kus světa okolo mě, to je tichá a silná odvaha, která je neobyčejně cenná, ale bůhvíproč se za ni medaile nedávají.
Jestli jsem se o odvaze něco naučila při sportu a adrenalinových aktivitách, je to fakt, že pomáhá vypěstovat si kuráž i v běžném životě. Mentální otužování funguje na sto procent a odvážíte-li se skočit bungee, dokážete poslat nevěrníka nebo podvodníka do paďous nebývalou rychlostí. A naopak. V mém případě mě nouzová přistání na krátké plochy naučila nebát se přednášet před plným sálem. Došlo mi totiž, že zpocená záda sice mám stejně, ale dav přede mnou mě i se židlí neotočí hlavou dolů a nevyráchá v přezrálé kukuřici a uniklých provozních kapalinách. Tedy o nic nejde. A ještě jednu důležitou věc jsem odhalila – i když se něčeho bojíte, nikdo v tom nejste sami. Podobný strach už někdy někdo měl a možná je někde vedle vás a v pravou chvíli vám řekne tu správnou věc.
Nedávno jsem se odhodlala k sólovému letu na novém typu letadla. Byla jsem z toho nervózní, ale jednoho dne mi došly výmluvy, instruktorovi trpělivost, a tak jsem přidala plný plyn, letadlo se přískokem odlepilo od země a já jen vyrovnala jeho směr s myšlenkou, že ať se teď stane, co chce, jsem odhodlána si poradit. Užívala jsem si tu samotu na nebi a až při přistání jsem do rádia dostala jednu velice dobrou technickou radu, díky které se mi podařilo krásně dosednout zpátky na zem.
Strach je jen reakce, odvaha rozhodnutí. Stačí být jen odvážný a otevřený světu. On se totiž zmenšuje nebo rozšiřuje podle toho, kolik odvahy mu zrovna ukážete. A nikdy v něm nejste sami. Proto se vyplatí doletět až na jeho hranici, ať už se zrovna pohybujete čímkoliv.
