Je to jen pár dní, co měl v pražské Lucerně premiéru dokumentární film Derecidiva. Za jeho vznikem stojí kapela Highland, která udělala tour po českých věznicích. Výsledkem je snímek, který připomene, že každý z nás je pořád „jednou nohou v kriminále“, přesto o svém osudu rozhodujeme sami. Hudebníky bezpochyby potěšil závěrečný potlesk diváků ve stoje. Ještě větší radost by ale měli, kdyby se jejich film dostal k teenagerům v českých školách, kteří můžou balancovat na hraně víc, než si sami připouštějí.
„Sám jsem ve studentských letech balancoval na hraně a možná bych ten balanc neustál, kdybych nepotkal ty správné lidi. Měl jsem štěstí. Jeden z těch, kteří mi tehdy ohromně pomohli, byl Mgr. Radoslav Holešovský z SŠTE Brno, kde jsem studoval. Byl to můj tehdejší třídní učitel, který se snažil vždy hledat pochopení a nabízet pomocnou ruku. Časem jsme se stali přáteli a já si vždy vážil jeho názorů, pohledů i rad (byť jsem s nimi ne vždy souhlasil). Radek zemřel nečekaně a náhle týden po první zastávce tour po věznicích a já si o to víc začal uvědomovat, že to štěstí, mít okolo sebe ve správnou chvíli správné lidi, je velká vzácnost. Chtěl bych dokument tedy věnovat jemu a všem těm, kteří jsou stejní jako Radek,“ říká frontman kapely Highland Eduard Rovenský, jehož přáním je, aby se film dostal nejen do co největšího množství našich kin, ale také do českých škol. Aby se stal součástí výuky. Aby každý člověk v tom nejzranitelnějším věku měl možnost vidět, co to znamená udělat krok špatným směrem. Jak těžký je nejen pobyt ve vězení, ale také návrat. Jak těžké jsou následky, pro něj, ale i celou jeho rodinu a blízké.
Dealer není super a drogy nejsou fajn, jak tvrdí texty mnoha oblíbených rapperů
„Film má upozornit na nedostatky, se kterými české vězeňství bojuje, a ukázat lidem, kteří jsou v ohrožených skupinách, že kriminál není cesta. Na hudební scéně je spousta rapperů, kteří vsadili na tzv. rap game a do mladistvých ládují texty o tom, že být dealer je super, že drogy jsou fajn a že dělat ilegální business je šíleně cool. Po naší akustické tour v dětských domovech jsme byli v šoku, kolik z těch dětí tomu vážně věří a bere to jako realitu všedního dne. Hard Rico, Sergei Barracuda a spousta další podobných samozvaných hrdinů jim utváří fiktivní realitu, kterou v určitém věku prostě dítě může vzít jako jakési momentum. Když se pak bude snažit opakovat to, co slyší v jejich textech, cesta za katr je velice pravděpodobná. Pokud dokumentem právě tyto lidi vrátíme zpět na zem a pomůžeme byť jen jednomu člověku rozhodnout se pro správnou cestu mimo kriminál, bude to ten největší úspěch celého našeho snažení,“ říká rapper a zakladatel kapely Highland (a dříve také skupiny Poetica) Eduard Rovenský.
Pohled na tříleté dítě za mřížemi zlomí i toho nejtvrdšího chlapa
Dokumentární snímek, ve kterém nechybí lidskost, humor, ale i těžké příběhy, silné momenty a vzkazy, mohl být dokončený díky velké podpoře lidí na dárcovské platformě Znesnáze21. Kluci měli natočené skvělé záběry, ale potřebovali peníze, aby je mohli přetavit do podoby, ve které je dnes. Díky jejich úžasným fanouškům, ale i dalším lidem, kteří pochopili závažnost a důležitost sdělení, se to povedlo.
Hudebníci z Vysočiny mají za sebou velký kus práce. A dnes už i radost z ní. „Těžko říci jen jeden okamžik, který ve mně zůstal. Každá zastávka v nás doznívala minimálně ještě další týden po koncertě. Mne osobně ale asi nejvíc dostala situace, kdy jsem viděl přibližně tříletého kluka ve Světlé nad Sázavou (ve věznici je i část, kde jsou odsouzené ženy s dětmi), jak sedí ve společenské místnosti tohoto křídla věznice a upřeně sleduje skrze mříže a plot s ostnatým drátem mraky. My jsme šli po koncertě na obhlídku věznice a on nás ani nezaregistroval. Pouze koukal zamřížovaným oknem na nebe, které se zvedalo zpoza vysokého betonového plotu. Sám mám syna v podobném věku a ten pohled na něj mě totálně odzbrojil. Zvlhly mi oči a musel jsem jít na chodbu, abych to vůbec ustál,“ vzpomíná Eda.
V českých věznicích sedí 20 tisíc lidí. Další desetitísíce zničených životů jsou doma, v rodinách trestanců
Téma přeplněných věznic a extrémně vysoké míry recidivy v Česku je třeba stále otevírat a připomínat. Stejně jako možnosti, jak situaci změnit. V českých věznicích si odpykává trest 20 tisíc vězňů. Více než polovina z nich se po propuštění za mříže vrátí.
„Druhou šanci si zaslouží každý, kdo o ni stojí,“ zní slova současné ředitelky Probační a mediační služby Gabriely Slovákové, která má pod svými křídly 20 tisíc klientů. Krok za krokem, vytrvalou a cílenou prací jim druhou šanci dává. „Podmíněné propuštění je cesta, kterou bychom měli směřovat naši pozornost,“ říká a odkazuje tak na složité a pro mnohé kontroverzní téma, které nezmizí jen tím, že před ním budeme zavírat oči.
Je třeba vnímat svět odsouzených i pohledem těch, kteří sice udělali chybu, ale život za mřížemi z nich lepšího člověka neudělá. Mnohem přínosnější pro jejich nápravu a život jejich rodin je péče probační a mediační služby, která s odsouzenými dokáže systematicky pracovat na svobodě, kde mohou být společnost platní a místo vysokých nákladů za pobyt ve vězení jí mohou naopak peníze a prospěch přinášet. A hlavně svým dětem, které se důsledkem výkonu trestů jednoho z rodičů stávají velmi často nejen obětí šikany (dětí i učitelů), ale také lidmi, kteří se 8x častěji než jiní sami ocitají na okraji společnosti. Pobyt ve vězení nedopadá zdaleka jen na toho, kdo chybu udělal. A někdy ani není kam se vracet. To jsou asi dvě hlavní věci, na které je třeba myslet, než ztratíme směr a překročíme hranici svobody neuváženým rozhodnutím.
