Burleska pro ni není jen o podpatcích, sexy kostýmech a svlékání. Performerka, lektorka a podnikatelka ji vnímá především jako cestu k vlastnímu tělu a sebevědomí. V rozhovoru mluví o studu, tlaku na ženský vzhled i o tom, proč se nemusíme každý den milovat, abychom se sebou dokázaly být v míru. V září se navíc představí v nové řadě televizní show Jáma lvová, kde se pokusí přesvědčit investory, že burleska může být nejen uměním a cestou k seberozvoji, ale také fungujícím byznysem.
Burleska je na první pohled hodně o těle, vy ale říkáte, že ve skutečnosti může být především o sebevědomí. Co se podle vás při burlesce děje v hlavě ženy?
Hlava a tělo jsou propojené, takže to, co se děje v těle, se určitým způsobem může dít i v hlavě. Důležité je, že sebevědomí mnoha žen trpí právě v oblasti spojené s tělem. Společnost na ženská těla klade obrovské nároky, které jsou v podstatě nemožné splnit. Neustále tak můžeme mít pocit, že nejsme dost – dost hubené, krásné, mladé a tak dále.
Další rovinou je, že ženám už od velmi mladého věku říkáme, že jednou z jejich nejdůležitějších kvalit je vzhled jejich těla. Sebevědomí se proto často váže právě k němu. My v sále pracujeme s tělem, pohybem a tancem, ale také s pohledem do zrcadla, podporující komunitou žen a lektorky a celkově velmi přijímající a inkluzivní atmosférou.
Na vašich kurzech se setkáváte s ženami různého věku, vzhledu i životních zkušeností. S čím ve vztahu k vlastnímu tělu a sebevědomí se nejčastěji potýkají?
Na mé kurzy chodí opravdu různorodé ženy – od třicetiletých singles a maminek s malými dětmi až po šedesátnice či sedmdesátnice. Jsou mezi nimi právničky, úřednice, studentky i ženy na rodičovské. Ten rozptyl je opravdu velký.
Je těžké říct, s čím se ve vztahu k vlastnímu tělu potýkají nejčastěji, protože se to dozvídám hlavně z jejich zpětné vazby. Velkým tématem je samozřejmě váha a pocit, že nejsou dost hubené. Zároveň se mi docela často stalo, že přišly ženy, které výrazně zhubly, klidně 10 až 20 kilo, a vůbec se v tom novém těle necítily jako ony, musely se v něm teprve najít.
Dokážete během první lekce poznat ženu, která si příliš nevěří? Jak se nízké sebevědomí propisuje do toho, jak stojíme, chodíme nebo se pohybujeme?
Myšlenky samozřejmě nečtu, ale občas se to dá poznat podle toho, jak se někdo chová. Třeba když přijde na lekci a snaží se najít místo někde u zdi nebo v koutě. Také si všímám, že ženy mají na začátku často velký problém dívat se samy na sebe do zrcadla, že je to pro ně opravdu náročné. Takže z toho určitě něco poznám.
Ne vždy ale musí jít o otázku sebevědomí. Někdo může být více introvertní nebo úzkostný, nemusí mu být příjemné nové situace s větším množstvím lidí nebo je jednoduše nesmělý. Jako lidé ale spoustu informací čteme právě z neverbální komunikace. Z ní často poznáme, jestli je někdo sebevědomý – podle toho, jak chodí, jestli je narovnaný, zda se nebojí svým tělem přirozeně zabírat prostor, nebo se naopak snaží co nejvíc zapadnout a shrbit se.
Říkáte, že burleska není primárně taneční styl a že nejdůležitější není dokonale zvládnutá choreografie. Co tedy ženy na lekcích skutečně učíte?
Učím je být a užívat si daný moment. Ne všechno, co v životě děláme, má být výkon, ve kterém musíme být skvělé, nejlepší a mít samé jedničky. Občas je fajn dělat něco jen proto, že nám to přináší radost.
Choreografii samozřejmě učím, abychom měli s čím pracovat, ale nemusí být dokonale sladěná ani přesně kopírovat to, co jim předávám. Každá máme jinou energii a každá se hýbeme trochu jinak, takže nemám potřebu opravovat každý pohyb na pět centimetrů přesně nebo řešit, jestli má někdo „blbě“ ruku. Burleska je performance, ne tanec.
Nepotřebuji skupinu, která dělá všechno dokonale synchronně. Chci, aby každá našla svoji osobnost, sebe samu, a dokázala ji přenést do pohybu. Aby se skrze tělo naučila předávat svou energii, náladu, myšlenky, pocity a emoce.
Spousta žen má pocit, že aby si mohly připadat sexy, musí nejdřív zhubnout, zpevnit tělo nebo na sobě něco změnit. Dá se pocit vlastní přitažlivosti od vzhledu skutečně oddělit?
Pocit, že jsem sexy, určitě souvisí s tím, jak moje tělo vypadá, ale ještě víc s tím, jak ho sama vnímám. Z mé zkušenosti je proto lepší, pokud na něm chceme něco měnit, nejdřív s ním najít určitý mír a spokojenost. Pak nevycházíme z odmítání, ale spíš z pozice: „OK, takhle to vypadá. A co?“ Tedy tak trochu z pozice lásky. Cílem přitom není milovat se každý den – to je podle mě nereálný cíl a vytváří to jen další tlak na to, jaké máme být a jak se máme cítit.
Co podle vás ženskému sebevědomí škodí nejvíc? Je to srovnávání, kritika okolí, sociální sítě, partnerské zkušenosti, nebo spíš způsob, jakým jsme byly vychovávané?
Všechno. Je to mix věcí, které se u každého projevují v jiné míře – každý jsme jinak nastavený a citlivý na něco jiného. Do určité míry je srovnávání naprosto normální, pomáhá nám zorientovat se ve světě, zároveň ale může být toxické.
Nejhlubší vliv má podle mě výchova. Holky se od útlého věku učí, že mají být milé, hodné, usmívat se, nebýt moc vidět ani moc hlasité. Zároveň jim často dáváme najevo, že krása je jednou z hlavních ženských hodnot. A to je podle mě špatně. Za prvé nevidím důvod, proč by to tak zrovna u žen mělo být, a za druhé tělo dokáže opravdu skvělé, nádherné věci, které vůbec nesouvisí s tím, jak vypadá.
Kde je hranice mezi zdravým sebevědomím a potřebou neustálého potvrzení zvenčí? Jak poznat, že se cítím dobře sama se sebou, a ne jen proto, že se líbím ostatním?
To je skvělá otázka. Než na ni odpovím, ráda bych zmínila – letos mi vyšla podcastová série NAPLNO, o sebevědomí, ve které tenhle pojem probírám s psycholožkou Olinkou Vlachynskou a dalšími terapeutkami a psycholožkami. Bavíme se o sebevědomí v různých kontextech – ve vztahu, v intimitě, v práci a tak dále.
A teď k odpovědi: Zdravé sebevědomí musí vycházet zevnitř, ne zvenčí. Je to vnitřní pocit, že mám hodnotu, zasloužím si dobré věci a zároveň dokážu zvládnout náročné nebo nečekané situace. Ráda pracuji právě s pojmem zdravé sebevědomí, protože existuje i to nezdravé – třeba u lidí, kteří jsou egoističtí nebo sami sebe vnímají jako střed vesmíru. Sebevědomí bývá podle mě spíš tiché, ne hlasité.
Velkým tématem je stud. Dá se stud z vlastního těla jednoduše odnaučit, nebo je potřeba pochopit, odkud se vůbec vzal? Jak s ním pracujete vy?
Téma studu se u mě objevilo hlavně v reakci na zprávy žen, které mi píšou, že by rády přišly, ale stydí se. Pořád proto přemýšlím, jak jim pomoct a co jim předat, aby věděly, že to zvládnou takové, jaké jsou, a nemusí se stydět. Stalo se mi třeba, že někdo přišel na lekci a přiznal, že se k tomu odhodlával celý rok.
Stud je velmi zajímavá emoce, o které se podle mě mluví málo. Do určité míry je zdravý a funguje jako nástroj společnosti – brání nám dělat věci, které nejsou společensky přijatelné. Pokud na sebe ale klademe příliš velké nároky nebo cítíme silný tlak okolí, může nás naopak výrazně omezovat. Podrobněji se tomu věnujeme také s Eliškou Kodyšovou v podcastové sérii NAPLNO.
Může se sebevědomí získané skrze práci s tělem přenést i mimo taneční sál – třeba do vztahů nebo pracovního života?
Ano, děje se to opravdu často. Lidé, kteří to nezažili nebo k tématu nemají blízko, se někdy diví, že si někdo oblékne sexy oblečení, podpatky, tančí, a najednou se bavíme o seberozvoji a sebevědomí. Jako by šlo jen o to naučit se pár tanečních pohybů. Ve skutečnosti se ale pocit větší jistoty ve vlastní hlavě, těle i v kolektivu přenáší také do dalších oblastí života.
Od studentek slýchám třeba to, že se jim zlepšil intimní život, protože znovu pocítily jiskru s partnerem nebo chuť něco objevovat. Jiné naopak našly odvahu odejít z nefunkčního vztahu, protože si uvědomily, že si zaslouží víc. A někdo změnu pociťuje v práci – má třeba menší problém s prezentacemi.
Vy sama stojíte na pódiu před stovkami lidí. Máte ještě chvíle, kdy se necítíte sebevědomě nebo sexy? A co v takových chvílích děláte?
Samozřejmě, jsem jen člověk. Když před show prožívám něco náročného, třeba rozchod nebo jinou těžkou životní situaci, snažím se ty emoce přetavit a transformovat na scéně. Taková vystoupení jsou pro mě většinou hodně vnitřně emotivní.
Pomáhá mi i moje persona – Zorya, kterou vidíte na scéně. Čerpá ze mě, ale zároveň to nejsem úplně já z civilního života. Díky tomu se dokážu trochu odosobnit a dostat do jiné energie. Pomáhá i kostým a make-up – většinou i když jsem mega unavená a sednu si k líčení, během chvilky chytnu nový příval energie.
Změnil se díky burlesce váš vlastní vztah k tělu?
Rozhodně. Z dnešní perspektivy vidím, že jsem se od těla dlouho odpojovala. Neměla jsem ráda sport a místo vlastní tělesnosti jsem se soustředila hlavně na intelekt a žila spíš v hlavě. Z dospívání jsem si navíc odnesla velké komplexy ohledně svých prsou – že jsou moc velká, lidé je komentují a vnímají spíš je než mě. S tím mi pomohla až burleska.
Dnes můžu říct, že jsem sama se sebou v míru. Občas mám horší dny, ale nikdy se nenávidím. Jako dítě dospívající v nultých letech jsem měla dlouho pocit, že jsem moc velká a těžká. Vtipné je, že pokaždé, když se dívám na staré fotky, říkám si – byla jsi tlustá jen ve své hlavě.
