Zavřít
Zavřít

Žádné produkty v košíku.

Sjednotitelka Emma Smetana

Sjednotitelka Emma Smetana

Svou dceru pojmenovala Lennon, pořádala charitativní bazar, vystudovala dvě vysoké školy a říká o sobě, že vyrostla v bublině, která by nikdy nahlas nepřiznala, že viděla zprávy televize Nova, kde sama pracovala ve zpravodajství. Moderátorka, politoložka, zpěvačka Emma Smetana. Revolucionářka, ve skutečnosti tak křehká, že se skoro bojíte promluvit, abyste ji neodfoukli. Nemusíte, sílu, alespoň tu vnitřní, má, zdá se, jako chlap.

Používáte vůbec slovo normální?

Používám slovo nenormální. Ale jen v kontextu naprosto úžasného zážitku většinou z jídla nebo umění. Ve chvíli, kdy už nejsem normální já, protože mě gastronomický nebo umělecký zážitek dokáže vystřelit do euforických stavů. Jinak pro mě slovo normální nemá žádný význam. 

Nesetkala jste se s hodnocením „ta je nenormální” směrem k vaší rodině od druhých?

Do deseti let jsem žila ve Francii. Viděno místníma očima je tam nenormální každý a myslím, že je to dobře. Když jsme se vrátili do Čech, chodila jsem na francouzské lyceum, byla jsem dál ve frankofonním prostředí a smíšené kultuře. V mé třídě bylo patnáct národností. Po maturitě jsem se přestěhovala zpátky do Francie na vysokou a ocitla se v kolektivu lidí ze všech koutů světa. Způsobu uvažování, který si všímá toho, že je někdo jiný, takzvaně nenormální, jsem si poprvé všimla, až když jsem nastoupila do televize Nova. Tam jsem byla velkým exotem, bylo to poprvé, co jsem se ocitla v kolektivu, který vyžaduje, aby jeho členové žili a přemýšleli podle jasně zafixovaných, unifikovaných schémat. Pro mě mission impossible. Moje rodina i přátelé jsou vnitřně svobodní a nezávislí lidé, silné osobnosti, individua, co možná žijí podle nějaké normy, ale definují si ji každý po svém. Takže mě vaše otázka vlastně zaskočila. Ale zajímá mě, v čem si myslíte, že je naše rodina nenormální? (smích)

Nemyslím, že by byla nenormální. Jen vím, že například vaše maminka vybočovala, byla jednou z tváří revoluce v roce 1989. Někteří lidé, možná proto, že záviděli a sami se cítili neschopně, na ni ukazovali prstem. Vy jste pojmenovala svou dceru nezvykle, to taky ledaskdo neskousl. 

Protože jsem se tady pár let vypořádávala s tím, že lidem vadilo i moje příjmení, nepřekvapilo mě to, byla jsem zvyklá. Spíš je smutné, že někteří lidé měli pár hodin po narození mé dcery potřebu si v internetovém prostoru odplivnout nad jejím jménem. Je to bizár a jsou to lidé, kterých je mi především líto. Jiným způsobem byla pro mě zarážející zkušenost s matrikou, která naší dceři nechtěla zapsat ani jméno, které jsme jí vybrali, protože to paní, která o tom rozhoduje, připadalo jako úlet a že prý by ho dovolila, kdybychom měli syna, ale holčičce že to přiklepnout nemůže, ani dvě příjmení, protože s Jordanem nejsme manželé. Mám dvě občanství, Francouzi neměli ani s jedním problém a jen díky tomu se naše dítě jmenuje tak, jak jsme si přáli. Včetně dvou příjmení.

Myslíte, že se mění společnost ve vnímání jinakosti k lepšímu?

Postupně určitě ano, jen je otázkou, jak rychle. Ve schopnosti tohle popsat jsou pro mě v československém kontextu určitými intelektuálními autoritami třeba Erik Tabery nebo Milan Šimečka, když komentují tu takzvaně rozdělenou společnost a polistopadový vývoj. Dělí se liberálně smýšlející prozápadně orientovaná část lidí a druhá skupina, která má pocit, že na ni svět není zvědavý, že se na ni zapomíná, a velmi často si to bohužel myslí právem. Má natolik stísněné a omezené životní podmínky a obzory, ne vždy vlastní vinou, že se přirozeně dostavuje nenávistná, nepřejícná, negativní reakce, plná cynismu a strachu, někdy doprovázená rasismem a hlavně systematickým popíráním všeho, co druhá parta považuje za ty správné hodnoty.

Jaká cesta vede ven z nenávisti, která má základy v pocitu ublížení a v roli oběti?

V tomhle má větší zodpovědnost skupina, která má přinejmenším pocit, že se jí daří dobře, a většinou to tak objektivně je. Ta má povinnost přebrodit propast a pokoušet se hledat cestu, jak oslovit druhou skupinu.

Celý rozhovor s Emmou Smetanou si můžete přečíst v aktuálním čísle WHAT, které je právě na stáncích. 

Napsat komentář

Zavřít