Pondělí, 3 srpna, 2020

Vendula Pizingerová: Z rodu silných žen

Jestli se o někom dá s čistým svědomím říct, že má v životě takzvaně naloženo, tak je to Vendula Pizingerová. Smrt dítěte, sebevražda manžela, pomluvy, nenávist, rozvod. V centru nechtěného dění zůstává i teď, kdy žije ve spokojeném manželství s mladším mužem a v osmačtyřiceti letech čeká dítě. Právě proto o ní zase lidi mluví, a není to vždycky příjemné.

Vendula je fakt pěkná ženská. Pevná. A ráda a nahlas se směje. Zakladatelka a prezidentka správní rady Nadačního fondu Kapka naděje uzavírá upřímným smíchem i věty, na konci kterých mají jiní slzy v očích. Třeba když mluví o tom, jak by chtěla, aby si mohla popovídat se svojí maminkou a co by jí asi řekla, nebo když vzpomíná na svoji dceru Kláru, která umřela na leukemii. Není cynická. Jen ji život naučil dívat se dopředu. „To víte, že přicházejí chvíle, já jim říkám tři oříšky pro Popelku, které vám jemným cinknutím připomenou to hrozné,“ konstatuje. Jenže má syna, rodinu, do které brzy přibude další člen, lidi, kterým její nadace pomáhá, a to všechno jí dává chuť žít naplno, ať si říká, kdo chce, co chce.

Co vy a strach? Ve vašem životě byly chvíle, kdy jste musela mít obrovský.

V životě jsem se mnohokrát bála. Jenže on je strach a strach. Například když lezu někde po horách a sesunu se. Pamatuju, jak mě jednou manžel držel za ruku, pode mnou byly dva metry. Klouzalo to a on mi říkal, abych dala nohu víc nahoru. Jenže já měla upnuté trekingové kalhoty, žádná vůle deset centimetrů, což samozřejmě být nemá, a sklouzla jsem po břiše dolů. To je ale jiný strach než ten z neznáma. Tak jsem se bála, když byla nemocná moje dcera. To ve mně převládla emoce záchrany, strach jsem si nepřipouštěla. Až když byl všemu konec, začala jsem mít strach, jak to všechno přežiju. Strach životem různě meandruje. Další jsem měla, když jsem se rozváděla se svým druhým mužem. Byl to uměle vytvořený strach z toho, že budu mít napsané v občance rozvedená. Slovo rozvod pro mě bylo strašné. S odstupem času vidím, že to byla v danou chvíli nejlepší věc, co jsem mohla udělat.

Bála jste se opravdu toho slova, nebo toho, že budete sama?

Je pravda, že jsem v životě moc sama nebyla, ani jsem to neuměla. Teprve po čtyřicítce jsem se naučila některé věci ovládat a vychutnávat si je jinak. Když jsem přišla o svého prvního muže, Karla, byl synovi Jakubovi rok a půl. Najednou jsme zůstali jen my dva, a to vás vede k dalším životním krokům, říkáte si, nebude mít mužský vzor, budu na něj sama, a to jsem nechtěla. Jenže pak pochopíte, když tenhle strach překonáte, že jste na většinu věcí v životě stejně sám. Jako když máte chřipku, taky si ji musíte sám doma vyležet. Můžete to sdělit přátelům, psychologovi, které já osobně v životě vyhledala mnohokrát, ale to všechno jsou jen pomocné berličky k tomu, aby člověk zesílil natolik, že vyjde ze zničujících situací se vztyčenou hlavou a absolvuje je pro sebe se ctí.

Jenže někdy to nejde. Před časem mi říkala jedna psychiatrička, že ztráta dítěte, kterou jste zažila, je trauma, se kterým se nemusíte do konce života vyrovnat.

Je to tak. Já ale žiju hodně dopředu. Zároveň jsem člověk symbolik, takové ty tři oříšky pro Popelku – že se vždycky najde něco, co vás trkne a připomene. Mám takové chvíle, ale nerozrývám vlastní bolesti. Znám ale případy lidí, kterým se to nevede. Nedávno se na mě obrátili rodiče, že jim umírá syn. Matka se mě ptala, kdy to přestane bolet. Odpověď je jasně daná. Nikdy. Pomůže tomu čas, rodina. Když zemřela Klára, toužila jsem po dítěti, ale ne jako náhradě oko za oko, takhle to nefunguje. Můj syn je úplně jiný, než byla dcera. Ale to víte, že vám občas hlavou bleskne, co by bylo. Teď by jí bylo pětadvacet a já bych mohla být babičkou. To by se všem idiotům ulevilo! (smích). Řeknete si, odmaturovala by, kam by pak šla, co by dělala. Tohle v sobě musíte nějak zkorigovat, protože jinak se utrápíte. Znám ženy, ale i otce nebo prarodiče, kteří to nedali. Sebere vám to celý život. Věci se v životě stávají z nějakých důvodů a je jen na vás, jak s nimi naložíte. Když se narodil Kuba, po pěti letech od smrti Kláry, měla jsem taky strašný strach, první teplota a hrůza! Pořád jsem volala doktorce, ta ze mě byla už na hlavu. Ale pak se s tím taky vyrovnáte, prostě nic se neděje.

Když říkáte “vyrovnáte”, myslíte tím, že to přijde samo v proudu života, nebo na tom musíte vědomě pracovat a odstínit některé věci?

Byla jsem vychovaná v rodě silných žen, vychovala mě babička, prvorepubliková žena, absolventka rodinné školy, která měla o dost mladšího manžela. I moje máma byla silný člověk, táta voják. Takže jsem spoustu věcí dostávala odmala hrou a komunikací.

Proč vás vychovala babička?

Máma chodila do práce, vedla firmu, která dělala výstavy. Jezdila pryč v šest ráno, vracela se v sedm večer. Byla to ostrá, tvrdá žena.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle WHAT, které je právě na stáncích. 

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...
Simona Krainová

Simona Krainová: Moje nemoc pro mě byla varováním

Jsou lidé, kteří dokážou pořádně překvapit. Jako modelka, herečka a podnikatelka Simona Krainová. Čekáte královnu sociálních sítí a večírků a ona přijde veselá máma...

Fotograf Matěj Dereck Hard: Známé osobnosti se často nestydí a ukazují mi i sexuální pomůcky

Matěj Dereck Hard je určitě jednou z nejzajímavějších postav na tuzemské fotografické scéně. Publikuje knihy, ve svých sériích znázorňuje...

Karolína Kurková, Eva Herzigová nebo Hailey Bieber ukázaly na virtuální přehlídce svá těla i vlastní modely. Bojují tak proti koronaviru

Kim Kardashian, Hailey Bieber, Karlie Kloss, Adriana Lima, Irina Shayk nebo třeba české krásky Eva Herzigová a Karolína Kurková. Nejznámější světové modelky, modelové a hvězdy se...

V nitru výtvarníka Ašota Haase

Výtvarník Ašot Haas ve svých nadčasových dílech používá klasické techniky i nové materiály, jimiž spojuje reálný a virtuální svět.Má...
Zavří­t reklamu