Úterý, 7 února, 2023

„Špinarka“ Markéta Matulová: Na konkurzech mi říkali, ať přijdu, až zhubnu

Svůj profesní život dělí na dobu před Špinarkou a po Špinarce. Za to, jak v inscenaci o Věře Špinarové odehrála a odzpívala titulní part, nabírá ceny, pochvalné kritiky a popularitu. Přímý přenos hry z ostravského Divadla Petra Bezruče uvede ČT art 1. září. S Markétou Matulovou jsme se potkaly v Praze, kde ostravská produkce Shakespearovských slavností představila letošní premiéru Snu noci svatojánské. Markéta sundala velká sluchátka a usedla ke stolu v kavárně.

Co posloucháte?

Teď zrovna Maxe Richtera, to je skladatel filmové hudby. Mám ráda lidi okolo sebe, ale taky mám ráda svůj svět a s tím mi sluchátka velmi pomáhají. Vytvořila jsem si pro sebe takovou tradici před každým představením. Ke každé hře je vždycky přiřazený jeden zpěvák nebo melodie. Když jsme dělali Hedu Gablerovou, byl to Benjamin Clementine a písnička Condolence. Když jsme dělali Špinarku, je jasné, že jsem si do uší pouštěla Věru Špinarovou. Když jsme dělali Skořápku, byla to vážná hudba, a když jsme dělali Shakespearovské slavnosti, byla to zase Marie Rottrová a hlavně písnička Muž číslo jedna. Hraju Helenu a tak jsem si asi potřebovala připomínat, že toho Demetria vážně chci a že je pro mne opravdu mužem číslo jedna.

Spoléháte i na jiné rituály?

O mně se to ví. Ale já nejsem na těch talismanech závislá! Možná trochu, takhle maličko, jen co by se za nehet vešlo! Kamarád mi třeba dal malého igráčka, kominíčka. A když jedeme na nějakou štaci, jako blázen pobíhám za kolegy a říkám: „Musíš si sáhnout, pro štěstí, víš.“ Nebo když jsme dělali Shakespearovské slavnosti… Kdyby věděli, že jsem jim během zkoušení ukradla kus Ostravského hradu! Chodila jsem po hradě, našla jsem šutr a řekla jsem si, jo, to je dobrý jako talisman k téhle hře, beru ho domů.

Když jsme zkoušeli Šikmý kostel, Karin Lednická pro nás připravila báječnou prohlídku přímo v jeho okolí. Byli jsme se podívat na hřbitově, stáli jsme na místě, kde zaniklo město pro tisíce lidí. Řekla nám k tomu spoustu příběhů. Existovalo třeba povolání, ograbčory se jim říkalo. Dělaly to hlavně ženy, třeba vdovy, které potřebovaly přinést domů nějaké peníze. Byl to úplně ten nejnižší pracovní post v dolech. Ohrabávaly zbytky zeminy a hledaly v ní uhlí. Ograbčoru právě dělala jednu chvíli hlavní představitelka Šikmého kostela Barbora. Zrovna jsme šli okolo nánosu hlíny, kde byly zbytečky uhlí. Všichni jsme se na to uhlí samozřejmě vrhli, ale už nevím, kolik lidi ho nosí jako talisman téměr na každé představení Šikmého kostela.

Četla jste před tím knižní předlohu?

Četla. Druhý díl jsem v ruce neměla, ani Životice jsem v ruce neměla, ale všemi těmi knihami jsem zásobila svoji maminku. Pokud teď potřebuju nějakou informaci, maminka je na telefonu a já volám. Ale slibuji, že obě knihy dočtu.

To máte dobrého poradce.

Máma je skvělá v tom, že když se k nám jde podívat na nějaké představení, okamžitě vyhledává knížky, předlohy, texty, kde se to hrálo, přichází nachystaná, aby mohla později reflektovat, co viděla, a diskutovat o tom.

Při zkoušení hry Šikmý kostel podle stejnojmenné knihy Karin Lednické, foto: Jiří Zerzoň

Jak vy jste byla nachystaná na představení o Věře Špinarové?

Velká spousta informací, která se nám dostala už na první čtené zkoušce, pro nás byla nová. Ten tvar, který Tomáš přinesl, pro nás už tolik nový nebyl. Jedno jeho „životopisné drama“ jsme už u nás dělali. Byť jsme věděli, co od Tomáše můžeme očekávat, text a obsazení pro nás bylo velkým překvapením. Nevěděli jsme, jestli postava Věry Špinarové v inscenaci vůbec bude. Já jsem to tedy věděla až měsíc před tím, než jsme začali zkoušet. Jsem moc ráda, že jsme její příběh uchopili od dětství, třinácti čtrnácti let až do určitého životního předělu, který byl, řekněme, začátkem méně úspěšného období.

Který předěl myslíte?

No je to právě chvíle, kdy se třeba rozpadne kapela, se kterou hraje. Navštěvuje více večírků a v osobním životě se vše méně daří.

Určitě bylo těžké najít nějakou hranici, aby se nesklouzlo do bulváru. Řešili jste to i během zkoušek a říkali si třeba, tohle už je moc, nebo tady by se mohlo přidat?

Přesně to jsme řešili, ale člověk nejdřív musí vyzkoušet všechny možnosti. Situace zasadit do kontextu, přehrát všechno v tahu, abychom viděli, jaká míra je únosná. Ale třeba hned na začátku druhé poloviny má Věra Špinarová s Ivem Pavlíkem menší hádku a tam jsme měli pocit, že Ivo Pavlík z hádky vychází maličko, jak bych to řekla, jako hajzl. To jsme nechtěli, najednou ho to stavělo do úplně jiného světla. Věděli jsme, že musíme u postavy Věry Špinarové taky trochu přitlačit na špatných emocích.

Byli jste před premiérou v kontaktu s jejím synem?

Adam Pavlík byl vlastně první člověk, ke kterému došla informace, že u nás bude vznikat tato inscenace. Potřebovali jsme „požehnání“ a myslím si, že velkým štěstím je, že se zná s panem Jiřím Krejčím, ředitelem Divadla Petra Bezruče. Navíc paní Špinarová byla velkou kamarádkou mojí kolegyně, paní Kateřiny Krejčí. Ta hraje Věřinu maminku a především pro ni to asi bylo velmi náročné.

Co na Špinarku její blízcí říkali?

Na představení se byla podívat i maminka paní Špinarové. Řekla nám, že vzniklo „hezké představení o nějaké zpěvačce“, a dodala, že celý život byla blondýna, nikoli bruneta, kdybychom to chtěli vědět. Adam Pavlík se byl podívat už několikrát a říkal nám: „Máte to hezký, všechno je to super, jenom můj tata třeba nikdy nehrál na kytaru.“ A my tam máme ve scéně Ivoše Pavlíka, jak válí na elektriku. Ale to jsou jen takové drobnůstky… Musím říct, že Tomáš má nastudovanou vždycky spoustu materiálů ke zkoušení a je perfektně připravený. To víme už od chvíle, kdy u nás zkoušel poprvé.

Jako Špinarka jste dokonalá. Nepsal Tomáš Dianiška roli přímo pro vás?

To si tak vymysleli nahoře na červených sedačkách, jak my říkáme kancelářím, ale nevím, pro koho to bylo myšlené. S tímhle nápadem přišel ještě Tomáš Suchánek, dlouhou dobu byl u nás v divadle manažerem. Vím, že i ostatní scény v Ostravě přemýšlely o tom, že by udělaly hru o Věře Špinarové. Nakonec jsme byli první. Ale jestli se to psalo přímo pro mě, to nevím. Tomáš věděl, že umím zpívat, u nás v divadle to taky věděli, ale zatím jsem neměla prostor se ve zpěvu angažovat. Výborně. Teď jsem dala jeden trumf pryč. Nevím, co budu dělat příští rok, ale něco zase vytáhnu.

Špinarka, foto: Jiří Zerzoň

Že byste se naučila něco nového?

Nad tím jsem právě přemýšlela. Teď jsme dělali Shakespearovské slavnosti, byla tam spousta tanečníků a viděla jsem, že pohyb člověku sluší. Tak jsem si říkala, že bych se začala angažovat. Třeba v tanci? Samozřejmě jen pro zábavu. Myslím to zcela vážně, že bych se začala více hýbat, protože… (ukáže na svou postavu) A covid tomu taky moc nepomohl.

Já bych to tedy brala jako výhodu. Hubených hereček je milion, vy jste ale jiná, výrazná, zajímavá a určitě je spousta rolí, které vám sednou líp než jiným.

Děkuju. Nebudu vám lhát, ze začátku jsem z toho byla nešťastná. Několikrát jsem se na castinzích setkala s tím, že mi říkali: „Přijďte za pár let, až budete mít třeba o 15 kilo míň.“ Takový přístup už dnes samozřejmě mizí, tohle už je pryč. Ale před lety bylo v jednom divadle pro to, jestli nastoupím, opravdu rozhodující i to, jestli zhubnu. Tehdy jsem paní ředitelce řekla, že se omlouvám, ale tohle dělat nebudu. Tak prostě nebudu hrát Šípkovou Růženku, z toho se svět nezboří. I když já bych byla super Šípková Růženka! Ale vím, že jsou role pro mě a nejsou role pro mě.

Vysoký chlap taky asi nebude hrát malého…

Člověk by se pak v roli ani nemohl uvolnit. Když jde role opravdu proti mně a necítím se v ní dobře, tak mne to velmi svazuje. Pak nastává chvíle, kdy si k ní člověk hledá cestu, a když to nejde, zahájím osobní paniku! Zasekne se mi celé tělo.

V jaké roli jste se cítila svázaná?

Když jsme dělali Skořápku s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem. Už na zpětné reakci od nich bylo vidět, že díky špatné řeči těla s rolí nejdu, jak bych měla. Nebylo mi vidět do obličeje, pořád jsem se hrbila, pořád jsem se za něco schovávala, bylo mi nekomfortně a vlastně jsem prakticky vůbec nefugovala v situacích. Přitom ta role měla být narovnaná, sebevědomá, velmi divoká, velmi chtivá. Je to budoucí matka, která má ráda alkohol, sex, spoustu poživačných věcí. Byla jako černá díra, která potřebuje všechno pohltit. S tím jsem se prala dlouhou dobu. Byla to pro mě úplně nová poloha, kterou jsem do sebe musela natlačit. Musela jsem být najednou hodně haptická a intimní a přítomná ke svému kolegovi. Samozřejmě všichni víme, že je to jen hra, já ale v osobním životě haptická nejsem a moc kontaktní taky ne. Musela jsem to maličko překonat. Nic se ovšem nedělo na sílu, jenom to potřebovalo svůj čas. Přiznávám, že to bylo daleko těžší než naskočit do Špinarky.

Herectví je nejspíš psychicky náročnější než řada jiných povolání. Musíte být odolná. Byla jste na to připravená?

Mám kolegyně, které po třech letech herectví řekly: „A dost, už to nezvládám.“ Člověk večer co večer prožívá nové emoce. Emoce různých postav. Všechno do sebe musí naskládat a pak to musí na jevišti vytáhnout. Pak to zase všechno uloží, aby to pěkně počkalo do další reprízy. Mezitím je třeba vypnout komplikátory a nezbláznit se ze svého osobního života. Když se to nakumuluje, stává se, že potřebujete úplně vypnout. Na měsíc se seberete a jedete pryč, protože potřebujete vyčistit hlavu.

Vám se to taky stalo?

Stalo se mi to teď na konci sezóny. Měli jsme spoustu restů, jezdili jsme po zájezdech, měli jsme toho vážně hodně, a když se posedmé v měsíci o půl jedné ráno vzbudíte na té samé benzince, protože jedete ze zájezdu, tak už je to fakt moc. Už to není ani takový ten zájezd, kdy se vracíte a máte autobusovou párty. Už chcete domů, chcete postel, chcete spát, pak se vzbudit, jít ven s kamarády, jít si zaplavat nebo zaběhat – já tedy neběhám – nebo si prostě v klidu přečíst knížku… V tom červnu to bylo těžké nejenom pro mě, i pro ostatní. A to nemám rodinu. Nedokážu si představit, jak moc náročné je to pro jiné kolegy, když třeba mají doma malé dítě.

Vám se to po Špinarce kariérně rozjíždí, práce asi příbývá a byla by škoda těch příležitostí nevyužít. Teď by se to s rodinou asi kombinovalo dost špatně. Plánujete ji vůbec?

S rodinou to mám zatím vyřešené tak, že ji neplánuju. Co není, může být, za pár let se to může změnit, ale dělám si vždycky výhledovou tabulku na rok dopředu a příští rok tahle kolonka zůstává prázdná.

Co v té tabulce tedy máte?

Hodlám se naučit nové disciplíně, což je moderování. Začnu moderovat koncerty u nás ve filharmonii. Teď budu dělat audioknížku, což je taky krok do neznáma, na to se taky těším a o to víc – a tím se vracím k těm dětem –, že to bude pro děti 13+. Mám ráda literaturu, mám ráda děti, baví mě s nimi trávit čas, ale zatím se na vlastní necítím. Ovšem jako teta si vedu docela slušně.

Ještě jste si plánovala ten tanec.

Řekla jsem si, že bych trošku podpořila svou ženskost… Teď si dělám legraci, ale dívala jsem se na flamenco. Krásný, smyslný tanec a mohl by mi slušet. Rozhodla jsem se najít si učitele a trochu se tomu věnovat. Možná trochu víc.

Věra Špinarová měla jako vzor Janis Joplin, jakou zpěvačku jste zbožňovala vy?

Jarmilu Šulákovou. Vyrůstala jsem na Valašsku na cimbálovce, jezdila jsem na všechny folklórní akce a potkávaly jsme se tam. Mám s ní dokonce i fotku, z toho jsem nadšená. Kamarád má bar a tam si paní Šulákovou pouštíme do reprobeden. Ovečky zaběhnuté, nebo Valaši, Valaši ‒ to jsou moje srdcovky. Tradice a folklór jsou pro mě půvabná a romantická věc, to já miluju.

Máte ji teď taky ve sluchátkách?

Mám.

Ze hry Špinarka, foto: Jiří Zerzoň

 

Markéta Matulová

Pochází z Fryštáku, vystudovala hereckou školu ve Zlíně. Od roku 2015 je v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Po úspěšné hře Transky, body, vteřiny z roku 2019 o jednom sportovním skandálu dramatik a režisér Tomáš Dianiška se souborem loni nastudoval další životopisnou fikci, tentokrát věnovanou ostravské patriotce Věře Špinarové. Hra letos bodovala na Cenách divadelní kritiky v kategorii poprvé uvedená česká hra roku, Markéta Matulová si odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon a také jako talent roku. Možná o Markétě uslyšíme i na Tháliích, jejichž nominace se budou oznamovat 8. září. Divadlo Petra Bezruče na konci září přijede do Prahy, kde v Divadle pod Palmovkou odehraje hry Špinarka a Šikmý kostel.

Vychází 31. ledna

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Vít Navrátil: Společnost dohání umělce k potřebě šokovat

Ještě donedávna pochyboval o svém talentu i o tom, jestli vlastně vůbec umí malovat. Dnes už má Vít Navrátil ze svého jména prosperující značku,...

Kosmetika šetrná k pleti i k přírodě pomáhá také s obnovou lesů

„Musíme vrátit přírodě vše, co nám předala,“ řekl kdysi pan Yves Rocher, zakladatel stejnojmenné značky. Tato slova rezonují ve...

7 chyb, které dělají začínající podnikatelé

Není to i váš případ? Zapracujte na tom a ušetříte si spoustu nervů a času, který byste strávili blouděním ve slepých uličkách.

Brány prodejny Textile Mountain se otevřely

Designérka Lenka Vacková přichází s projektem, který bude sloužit jako ekologická alternativa nákupu textilií a galanterie. Jmenuje se Textile Mountain a kromě...
Zavří­t reklamu