Domů INTERVIEWS Sharlota: Moje životní mise je pomáhat lidem

Sharlota: Moje životní mise je pomáhat lidem

Když vejde do místnosti, okamžitě ji prozáří. Je vždy perfektně sladěná, energická, extravagantní a odvážná ve všech směrech. Za její krásnou tváří, syrovými skladbami bez příkras a na naše poměry kontroverzním vystupováním ale lidé často nevidí její opravdovou osobnost. Moudrou, laskavou, zranitelnou a připravenou pomoct každému, kdo potřebuje. Úspěšná rapperka, zpěvačka a influencerka Šarlota Frantinová (22) si s námi na otvíračce obchodu LucyTo povídala o tom, jak bojuje proti negativním reakcím, co pro ni znamená slow fashion nebo proč rodiče píší petice, aby nemohla jejich dětem předávat zkušenosti o pohlcující době Instagramu. 

Musím říct, že se mi na vás vždycky moc hezky kouká, jelikož se pokaždé objevíte s naprosto originálním a nevšedním stylingem. To jste byla takhle nápaditá odjakživa? 

Ve mně je vášeň pro módu zakořeněná už od malička. Pamatuju, jak jsem prohrabávala mamce, babičce i tetě skříně, vytvářela si různé stylingy a pořádala přehlídky na ulici. Vlastně k tomu parádění mám kladný vztah asi i proto, že mě mamka vždycky strašně ráda čančala a mně to zůstalo dodnes. Já ani nemám žádného člověka, který by se mi staral o styling, všechno si dělám sama a kdykoliv se mi naskytne nějaký volný čas, připravuji si v něm modely na další akce. Hodně se inspiruji třeba na Instagramu, kde sleduji celou řadu profilů a snažím se pochytit všechny vjemy, říct si, co mám doma a co bych mohla s čím zkombinovat. Zároveň je velká výhoda, že si umím spoustu věcí i ušít doma na koleni a ráda si upravuju věci vyloženě podle sebe, i když si je koupím už hotové. Navíc ještě strašně ráda čtu knihy, magazíny a časopisy, ze kterých si vystříhávám modely, které mě baví, a dělám si svoje alba. Nonstop tak udržuju fantazii v běhu a kdekoliv vidím nějaký zajímavý kousek, vynoří se mi, jak a s čím ho zkombinovat. Stalo se to pro mě naprostou přirozeností.  

Foto: Archiv Sharloty

Je těžké najít hranici mezi tím, jak být sexy, nebo už působit vulgárně? 

Myslím, že vše spočívá jen v tom, jaké má člověk cítění. Třeba moje chování, a i tvorba občas vulgární jsou, ale všichni, co mě znají, vědí, že nejsem vulgární člověk. A to je to podstatné. I proto se dokáži vhodně obléknout na určitou akci. Moc dobře si uvědomuji, kdy si mohu dovolit víc, nebo kdy se zase naopak držet při zemi. Přesto, že jsem tedy rebel a pankáč, neustále se snažím hledat rovnováhu. Ale samozřejmě se vždycky objeví nějaká žena, která je šokovaná, že na akci, kde je většina ostatních v šatech, já přijdu v barevném overalu. Já už jsem si ale zvykla na to, že cokoliv v životě udělám, se rozhodně nebude líbit všem. Je pro mě tedy důležité především to, abych se cítila dobře já sama. Musím ale říct, že se často setkávám i s tím, že mi lidé říkají, že si určité extravagantnější modely neumí představit na někom jiném než na mě, že na druhých by to odsoudili, zatímco na mě to přijmou, protože ke mně podobné kousky sedí. 

Většinu oblečení sháníte po sekáčích, takže slow fashion vám asi není cizí… 

Ano. Tuhle otázku jsem v sobě začala řešit po mé účasti v reality show Zlatá mládež, kdy mě naprosto šokovaly pracovní podmínky obuvnických dílen v Indii. Ale nelíbí se mi, když se z podobných věcí stane trend. Myslím totiž, že by si k takovým rozhodnutím měl dospět každý sám za sebe a nepodléhat tlaku okolí nebo tomu, že na Instagramu někdo hlásá, co by se mělo a nemělo. Podobně je to i s plasty. Až když si člověk sám uvědomí, že to vnímá jako problém, dokáže podle svého přesvědčení fungovat i v běžném životě, nejen poučovat a kázat na sociálních sítích. Takže k mé profesi sice opravdu patří neustále točit oblečení a často si dokonce nevezmu na sebe nějakou věc víc než jednou, ale vždycky se snažím s každým kouskem nakládat zodpovědně a pečlivě. Třeba ho pošlu dál, dám ho na bazar nebo charitu. Také si ukládám veškeré materiály, různé stužky a podobné věci, z nichž pak dokážu vyrábět další modely. U mě nepřijde nic na zmar, pořád recykluju. Akorát se tím nemusím všude chlubit. 

Vadí vám tedy například  influenceři, kteří ostatní na sociálních sítích stále dokola  o něčem přesvědčují? 

Ano, protože jsem i mezi svými známými zaregistrovala, že si najeli na nějaký systém, který je podle nich jediný správný, a kdokoliv se neřídí podle jejich šablony, v jejich očích klesne. Občas mi přijde, že žijí v přesvědčení, jako kdyby snědli veškerou moudrost světa. Samozřejmě každý může říct svůj názor. Ale to, zda ho někdo bude následovat, je jen jeho osobní rozhodnutí. A mě ten pomyslný vykřičník nad podobnými tématy dost irituje. Myslím, že do mládeže by se věci neměly cpát tímto způsobem. 

Vy sama se mladé lidi snažíte vést k tomu, aby je právě například Instagram nepohltil…

Chci jim totiž ukázat, že by se měli soustředit na svoje životy. Instagram je totiž sice takový náš deníček, ale je důležité soustředit se na vlastní prožitky a nesnažit se žít životy jiných lidí. Několikrát si mě na vyžádání ředitele pozvali i školy na přednášku v rámci moc hezkých akcí, což jsou vždycky hrozně příjemná setkání. Na druhé straně jsou ale pak i situace, kdy je domluvená beseda, a nakonec se musí na stížnost většiny rodičů zrušit, jelikož si nepřejí, aby se s jejich dětmi bavil člověk, jako jsem já.  Musím se v životě prát s hodně velkými problémy, o kterých často lidi vůbec netuší, protože nemám potřebu stěžovat si na veřejnosti. Jen je smutné, že kvůli mému obalu a prezentaci mnozí absolutně nepřipouští, že mám zkušenosti a myšlenky, které by třeba mladým lidem mohly pomoct.  

Ale působíte spíš jako člověk s hroší kůží než jako něžná dívka, která by se z negativních reakcí hroutila…

Já mám od všeho kousek. Na veřejnosti sice působím sebevědomě, ale stejně tak je ve mně i křehká stránka. Tu zná asi nejlépe můj partner, protože je mi v těchto situacích nejblíž a pomáhá mi se z nich dostávat. Stejně, jako vnímám dobré energie, tak vnímám i negativní, jsem taková houba, které záleží na lidech, což je v mojí branži docela problém. Většinou se totiž mají lépe ti, kterým je všechno jedno. Jenže já jsem srdcař, který rád dělá věci tak, jak je ctí. Na druhou stranu ale myslím, že právě to je jeden z důvodů, proč se mnou lidi rádi pracují. Jsem totiž sice ostrá a striktní, ale řeknu všechno narovinu. Dneska už vím, že být sama sebou je to nejlepší, co můžu udělat. Vidím totiž, že to má smysl, že nestagnuju a posouvám se díky tomu dál. Pocity zranitelnosti ale stejně samozřejmě mám, většinou je to kvůli lidem, častokrát mi dokáží hodně ublížit. Navíc jsem analyzátor, který o věcech hodně přemýšlí, a mnohdy si říkám, co se lidem mohlo stát, že je v nich tolik nenávisti a zloby. Ale naučila jsem se poznávat sama sebe a přijímat se. Dost mi pomohly knihy týkající se ezoteriky. 

A nevadí vám neustálé nálepkování a zdůrazňování, že jste jediná žena na české rapové scéně?

Nic s tím neudělám, protože je to vlastně pravda. Uplynula strašně dlouhá doba, co jsem to říkala do jednoho z prvních rozhovorů a na scéně se od té doby nic nezměnilo, čemuž se vlastně ani moc nedivím, protože málokdo zvládne psychickou stránku. Ten tlak ze všech stran je tak obrovský, že lidé často nechtějí jít s kůží na trh. Vědí totiž, že jakmile se dostanou do téhle branže, budou mít každý den s někým problém, stejně jako já. 

Jak takové negativní situace řešíte? 

Mám obrázek, který mi pomáhá oprostit se od nepodstatných věcí. Je na něm namalovaný kruh a kolem něj věci, na nichž záleží, jako třeba moje názory a přání. No a pak také to, co není absolutně moje starost, jako činy a představy ostatních nebo co si o mě kdo myslí. Jako společnost totiž dáváme zbytečně velkou váhu názorům ostatních, což nás blokuje ve vytváření toho, co máme rádi. Často vidím, jak malé děti tlumočí myšlenky jiných jen proto, že nechtějí vybočovat z řady. 

Kde se ve vás vlastně bere motivace posouvat se dál? Přeci jen, konkurenci u nás moc nemáte…

Třeba na Slovensku ženy v rapu jsou, ale já je jako konkurenci neberu. Vlastně pokaždé, když se nějaká objevila, byla jsem ráda, že budu mít alespoň s kým tvořit. Chlapi se mnou totiž kvůli mé extravagantnější osobě moc dělat nechtějí. Mají mě sice rádi, ale bojí se, že kdyby se mnou nahráli skladbu, tak je jejich fanouškovská základna odsoudí. Já si tedy spíš občas říkám, že když jsem tady jediná, tak to nesmím vzdát, že musím být tím bojovníkem, i když se objevují situace, které mě položí a já si říkám, že už mě to nenaplňuje ale ničí. Cítím se prázdná a vyhořelá. Jenže potom přijdou chvíle, kdy vidím, že jsem pomohla dětem jen tím, že jsem jim něco řekla a jednou jedinou větou je dokázala namotivovat. Opravdu věřím, že lidem, kteří nemají silnou psychiku, zvládnu pomáhat, že to je můj úděl. Moje životní mise, kterou beru jako dar.

- Reklama -
Albert Černý

Albert Černý: Kdybych nezpíval, asi bych byl průvodcem

Právě odletěl do izraelského Tel Avivu, aby za pár dní společně se svou kapelou Lake Malawi bojoval v mezinárodní hudební soutěži Eurovision...

Luxusní péče Oribe a vlasový mág Livermor v hlavní roli kadeřnické show

Luxusní americká vlasová péče Oribe, která se už léta drží na pomyslném Olympu mezi profesionálními kadeřníky, vlasovými...

Pavel Milan Černý: S Econeou chceme měnit svět

Místo, kde lidé mohou nakupovat vše, co potřebují k udržitelnému životnímu stylu. A ještě se u toho...

Máš na míň. Nová kampaň bojuje například proti plýtvání jídlem

Celosvětově se nesní až jedna třetina veškerého vyprodukovaného jídla a v České republice je to pak přes...