Domů INTERVIEWS Patrik a Petra Eliášovi: Zatím jsme nestrávili společný víkend bez dětí

Patrik a Petra Eliášovi: Zatím jsme nestrávili společný víkend bez dětí

Když se spojí intelektuálka se sportovcem, vznikne skvělá rodina. Občas dojde na vymezování hracího pole, nebo-li boj o místo u kavárenského stolku, ovšem výsledkem je dokonalá harmonie, jeden doplňuje druhého. Někdy docela urputně, protože oba jsou berani… Vítejte u Eliášů.

 

Petra a Patrik, vystudovaná diplomatka a hokejista. Ona, částečná introvertka, která si musela cestu ke sportu sama docela obtížně hledat, zato v knihovně nebo divadle je jako doma, on, který odmalička žije na stadionu a v partě. A aby těch protikladů nebylo málo, předloni se vrátili i se dvěma dcerami ze Spojených států, kde Patrik dvaadvacet let hrál hokej. Ale pořád Ameriku považují za své doma… Mají tedy dnes dva domovy, a i mezi nimi jsou velké rozdíly.

Už třetím rokem žijete znovu v Česku. Proč jste se z USA vrátili? Starší dcera už tam chodila do školy.

Patrik Moje aktivní kariéra v týmu New Jersey Devils skončila. Docela jsme to řešili, ale já cítil, že by bylo dobré vrátit se na chvíli domů a zkusit, jestli se nám tu bude žít dobře. Když jste někde dvaadvacet let, trochu se vám změní přemýšlení o některých věcech. Vrátili jsme se taky kvůli rodičům, jsou už starší, chceme jim být nablízku a víc je navštěvovat.

Petra Bylo to těžké rozhodování. Jsme s Patrikem šestnáct let a od té doby je pro mě otázka domova lehce schizofrenní. Na začátku se mi strašně nechtělo odsud a teď zase odcházet z Ameriky. Hrozně dlouho jsem si na tuhle zemi zvykala, a když už jsem si zvykla a byla tam doma, Patrik pocítil touhu vrátit se. Pro mě je to složitější než pro něj, déle mi trvá vyrovnat se se změnami. A tak jsme vymysleli kompromis. Řekli jsme si, že to nebudeme hrotit, že se nestěhujeme navždy, a dali jsme si zkušební období. Bereme to tak, že je vlastně štěstí mít dva domovy. Do Ameriky třikrát čtyřikrát ročně jezdíme, máme tam bydlení, známé.

A jak to nesly dcery?

Patrik Sophii bylo šest a mladší Kaile tři roky. Starší dcera je srdcem Američanka a asi jí to zůstane. Myslím, že obě jsou v pohodě.

Petra Přece jen mám z toho trochu strach. Sophie už byla starší a měla v Americe kamarády. Sophie je svou otevřeností a pozitivním přístupem k životu víc Američankou. Kaila, která se sem vracela jako malá, přičichla k oběma kulturám a cítím z ní víc Češku, je uzavřenější.

Patrik Vidím to pozitivně. Mají kamarády na obou místech. Myslím, že život ve dvou zemích je do budoucna výhoda. Když pak budou chtít jít třeba studovat do světa, nebudou s tím mít problém. Obě holky cítí, že mají dva domovy a doma jsou tam, kde jsou s námi.

Předpokládám, že dcery mluví oběma jazyky.

Petra Ano, ale docela jsme řešili, jak bilingvnost uchopit, abychom jim to co nejvíc usnadnili. Sice jsme žili v prostředí, kde se mluví anglicky, ale oba jsme Češi. Náš výborný pediatr s evropskými kořeny nám poradil, ať dál doma mluvíme i nadále jen česky, protože děti angličtinu pochytají kolem sebe. My dva jsme s nimi anglicky mluvili jen, když jsme byli obklopeni anglicky hovořícími přáteli. Děti automaticky přepínaly mezi oběma jazyky. Když jsme se vrátili do Čech, chtěli jsme jim jazyk zachovat, a proto chodí starší do britské školy, kde se mluví anglicky, ale mají tu i výukové bloky v češtině. Kaila chodí do anglické školky.

V čem vidíte největší rozdíl mezi rodinným životem v Čechách a Americe?

Petra Na začátku jsem měla s Amerikou problém. Myslela jsem, že to, jak se chovají, je přehnaný pozitivismus. Nevěřila jsem, že je upřímný. Ale postupně jsem kolem sebe našla lidi, pro které je rodina opravdu priorita číslo jedna, a to nejen jejich nejbližší, ale i širší okruh přátel. Líbí se mi, že když se vám něco stane, ihned se za vás postaví. Uvedu příklad kamarádky, cvičitelky jógy, která dostala ve dvaačtyřiceti nečekaně mrtvici. Během tří hodin nás obeslala její nejlepší kamarádka mailem, kde každému napsala, co může zařídit, jeden obědy, druhý večeře, ten udělá tohle, ten tamto… Dostala jsem se k tomu až po pěti hodinách a už zbývalo posledních sedm věcí. Lidi neřešili, že je to bude stát čas, starosti, peníze, hned jednali. Když se stane něco podobného tam, hned stojí známí za vámi, tady v Čechách lidé, vyjma nejbližších přátel, často spíš jen pokrčí rameny, politují, ale vyřešit si to musíte sami. Jsme uzavřenější, trochu kyselí. Když někoho pochválíte, podívá se na vás, co tím sledujete. I závist je v Americe pozitivní, když si někdo koupí třeba nové auto, druhý řekne, jé, to je pecka, pojď na pivo a řekneš mi, jak na to, abych si ho mohl koupit taky. Já si tu svoji evropskou chladnost v Americe trochu obrousila, a tak když to tak cítím, chválím lidi kolem sebe, známé i neznámé. Většinou to přece potěší, ne? Život dokáže být sám o sobě dost složitý, tak proč nebýt pozitivní.

Říká se, že závist je tak trochu naše národní vlastnost.

Patrik Mnoho lidí, kteří se nedostanou do světa, závidí, aniž by si uvědomovali, jak se tady v Čechách mají skvěle. Je tu oproti Americe výborné zdravotnictví pro všechny, velmi malá nezaměstnanost. V Americe se třeba rodiče, kteří mají peníze, hodně zapojují ve škole nebo do charity. Lidé, kteří něčeho dosáhnou, vědí, že musí dávat zpátky, to u nás zatím stále ještě trochu pokulhává. Ale přesto je pro mě přechod sem moc fajn.

Petra Ty máš totiž trochu splachovací povahu. Nepřipouštíš si negativní věci, máš svoji slupku, za kterou je nepustíš. Na špinavou práci máš mě, která odfiltruje problémy.

Patrik Máme tu spoustu přátel, cestujeme, provozujeme různé aktivity. Holky tu mají vynikající vyžití, školu, kroužky. Petra říká, že toho mají až moc, já si to nemyslím.

Petra Jen chci, aby byly stále dětmi, a ne bytostmi, které mají nalinkovaný program dlouho dopředu.

Patrik Vždyť to já taky. Ale třeba s kroužky je to tady o mnoho jednodušší než v Americe, dojet na ně trvá čtvrt hodiny, v USA hodinu a k tomu v zácpách. Takže logicky jich tu stihnou víc. V něčem je život v Americe klidnější, ale v jiných věcech zase mnohem víc stresující.

Tuším, že co se týče kroužků dětí, moc ve shodě asi nejste.

Petra Tohle téma raději neotvírejte.

Patrik Odpovědí je náš smích.

Umím si představit, že tatínek sportovec chce, aby se i dcery hýbaly.

Petra Otevřela jste Pandořinu skříňku. Lehce se směju, že manžel je v pubertě, ale nemyslím to zle, ani hormonálně. Když muž ve dvaačtyřiceti skončí v práci, otevírá se před ním jiný život. Začne takové to, teď si můžu jet, kam chci, vyzkoušet ve sportu tohle a tohle. Jako skvělý táta, který naše dcery miluje a věnuje se jim, a chce sportovní vyžití naplno dopřát i holkám. Občas do extrému, a to tak, že jakýkoli sport dělají, neustále jim do toho mluví nebo je zahltí. Chci, aby ubral, neboť myslím, že je má sport především bavit. Cítím to tak, že po škole stačí jít na fotbal, není potřeba pak ještě lézt na stěnu nebo skákat na trampolíně. Pak už není čas na nic, ani na to, co baví mě, třeba jít na výstavu, číst knížky, nebo nedělat jen tak nic. Když jsme o víkendu doma a jen si hrajeme nebo čteme, Patrik to bere jako trochu promarněný čas.

Děti ale potřebují občas nic nedělat. Je to jejich čas pro vlastní fantazii.

Petra Nedávno, když byl Patrik pryč, jsme si udělaly pohodový víkend. Šly jsme do kina, povídaly si, konečně jsem se od dětí něco dozvěděla. Ráda poslouchám, jak přemýšlí, co je zajímá. Myslím, že teď žijí hodně manažerský život, rozkouskovaný. Pořád se někam honíme, spěcháme. Já mám ráda klid, Patrik zase fyzickou aktivitu. Onehdy jsem si povzdechla, že se knížka nedá číst v běhu, že se u čtení normálně sedí. Ta věčná aktivita totiž podle mě děti i trochu rozmazluje. Třeba o víkendu jede jiná rodina na hrad a to stačí, jenže my se u toho stavíme na brunch, u známých, na zmrzlině a všechno zakončíme vyjížďkou na lodi. Když se pak dětí zeptáme, co se jim líbilo nejvíc, řeknou, že zmrzlina. Jasně, protože jsme je zahltili, zbytečně, a jen si tím zvykají, že jim pořád někdo vytváří nabitý program. Jenže s Patrikem jsme oba berani, dokážeme diskutovat, ale občas jdeme hlavou proti sobě.

Víte ale, že docela Patrika chápu? Oni to takhle vrcholoví sportovci mají.

Patrik Mám rád sportovní rodiny a sportovní děti. Vyrůstal jsem tak. Od pěti let jsem hrál hokej, od sedmi fotbal, zima, léto tréninky, turnaje, zápasy, pořád v kolektivu, bylo to skvělé dětství a mládí.

Vidím, že jste v něčem s Patrikem opravdu protiklady.

Patrik Trošičku.

Petra Bavila jsem se o tom s kamarádkou psycholožkou v Americe. Prý je to tím, že do naší výchovy začínáme aplikovat vzory z dětství. Já vyrůstala v rodině, která nikoho nepotřebovala, maminka byla učitelka, takže celé prázdniny strávila s námi, a nám to vyhovovalo. Patrik byl naopak extrémně aktivní, zvyklý žít mimo domov v partě. Dokážeme být ve spoustě věcí hodně podobní, ale v něčem naopak úplně jiní. Ale tak vzniká harmonie, zapadáme do sebe, důležité je, že jsme schopní se dohodnout. Milujeme naše děti, jsou pro nás to nejdůležitější, chceme s nimi trávit čas a být dobrými rodiči. Na tom pořád pracujeme. Je to celé o ústupkách, ale občas zkrátka narážíme. Asi jako všichni.

Dokážete si udělat čas jen sami na sebe a dát dcery třeba k babičkám?

Petra Ne, to zatím nedokážu. To se zase vracím k návykům z dětství. Rodiče bez nás nikam nejeli, poprvé až někdy v pubertě. Takže mě nepřipadá divné, že chci být stoprocentní mámou a jsem pořád s dcerami. Nebudu jim bránit, až budou samy chtít jet třeba na tábor, ale teď si sobecky užívám, že jsme pro ně středem vesmíru my dva a že s námi chtějí trávit čas.

Patrik Já byl od šesti let na táborech nebo u babičky, celé víkendy na zimním stadionu. Když jsem byl malý, taky se mi nechtělo odjíždět, ale ve třinácti už jsem si zase nedovedl představit, že bych nikam nejel. Petra má k dětem hodně silné pouto.

Takže si spolu nevyjedete ani na víkend?

Petra Patrik na to hrozně apeluje.

Patrik Já už měl takových plánů, co jsme zrušili!

Petra Bez dětí to zatím neumím, ale zase ho v ničem absolutně nelimituju. Pokud si chce někam vyjet sám s kamarády, má možnost. Patrik To je pravda. Jenže manžel by jel rád občas s manželkou… A holky potřebují být s kamarády.

Petra Mají je ve škole a na kroužkách. Všechno má svůj čas.

Ale být u babičky je pro děti důležité.

Petra Naše děti na ně nebyly bohužel moc zvyklé, babičky v Americe byly vždy jen na krátké návštěvě. Ale dělám pokroky! Patrik má dospělé neteře, které čas od času pohlídají, a my pak jdeme do kina nebo na večeři. Ještě loni v dubnu mě chytala panika při představě, že naše děti usínají beze mě, teď už se učím i to. Máma je zkrátka ochranitelka a otec má mít lehkou ruku. Učím se i to, nebýt šílená hrůzou, když dítě vezme na černou sjezdovku…

Patrik To byla moje chyba, myslel jsem, že je krátká a vede k lanovce, ale ona byla hodně dlouhá a stmívalo se. Já se celou dobu modlil, abychom to zvládli a Sophie po třičtvrtěhodinovém sjezdu dole pod kopcem vesele tancovala.

Petra Jsem ráda, že mají aktivního tátu. Zatím všechno dobře dopadlo. První rok, když se Sophie narodila, jsem Patrika hodně prudila. Ale nakonec to vyústilo v to, že mu můžu absolutně věřit. Když bude na hřišti spolu s dalšími deseti otci, bude ten nejlepší táta, který pohlídá celé hřiště. Protože žije s černou kronikou. A víte co, dostala jsem jednou pořádnou lekci.

Povídejte.

Petra Asi mě pánbůh potrestal za moji přehnanou péči. Sophii bylo devět měsíců a my byli na letišti před odletem do Ameriky. Měla jsem ji ve vajíčku, usínala, odepla jsem ji a pak ji rychle musela posunout. Jak nebyla připoutaná, ze sedačky se vykutálela, rozsekla si bradu a do toho začala zvracet. Byla jsem na mrtvici, přijela sanita, podezření na otřes mozku. Tři dny ji pozorovali, naštěstí byla v pořádku. Do toho přišla zpráva, že v Jaroslavli spadlo letadlo s hokejisty. Hrozný čas. Všichni jsme brečeli. Patrik mi na moji nepozornost neřekl ale vůbec nic, nenadával, nekřičel na mě. Kamarádka mi pak řekla, jestli si dovedu představit, že by se to stalo Patrikovi. Ať se prý na to podívám střízlivě, přestože jsem velmi pečlivá, stalo se to, takovou věc nejde nikomu vyčítat. A tak si dnes s povděkem říkám, ještěže jsem to zavinila já. Víte, my jsme, i přes rozdíly v povaze, taková kompaktní jednotka. Všichni čtyři.

Sharlota: Moje životní mise je pomáhat lidem

Když vejde do místnosti, okamžitě ji prozáří. Je vždy perfektně sladěná, energická, extravagantní a odvážná ve všech směrech. Za její krásnou tváří,...

Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský: V dnešní době se slabost nenosí

Proč stavíme štěstí na absurditách, jak špatná výchova dětí ovlivňuje jejich tělesné funkce v dospělosti a z jakého důvodu lidská mysl neumí dlouhodobě prožívat...

Simona Krainová

Nové ekologické vozy i letadla na baterky. Připravte se na veletrh čisté mobility

Pokud vás zajímají novinky ze světa technologií, a navíc ještě smýšlíte udržitelně, neměli byste chybět na druhém ročníku veletrhu...

Dědictví v podobě značky kufrů

Nic není náhoda. O tom je přesvědčený designér Šimon Knotek, který od své pratety dostal neotřelé dědictví...

Kam ze sjezdovky? Lázeňská centra táhnou

Doporučujeme dvě švýcarská lázeňská centra, která jsou architektonickými skvosty, za nimiž se stojí za to vydat v letní i...
Zavří­t reklamu