Sobota, 8 května, 2021

LSD je medicína, která vám může pomoci poznat sebe sama, říká transformační koučka a šamanka Monika Amaee Trčková

Dlouhé roky pracovala na vysokých pozicích v korporátu, byla zajištěná, úspěšná a díky svému zaměstnání neustále na cestách v zahraničí. Přesto ale někde uvnitř sebe věděla, že realita, kterou prožívá, není jediná, která existuje. Transformační koučka Monika Amaee Trčková se totiž už od mládí věnuje prozkoumávání lidského vědomí. Díky holotropnímu dýchání, LSD nebo nejrůznějším šamanským rituálům prožila svůj vlastní porod i utrpení upálených žen. Věří také, že se kdokoliv z nás může napojit na kolektivní vědomí a vyléčit se z nemoci a své klienty učí především přijímat myšlenku, že jsme všichni tvůrci vlastních životů, mocné bytosti, které nemusí být jen roboty společnosti. S námi si povídala o tom, proč její obor už dávno není “ezo”, co vše zažila na svých cestách za poznáním sama sebe nebo jak mohou být halucinogeny prospěšné.

Už léta prozkoumáváte myšlenku, že jsme všichni tvůrci vlastních životů. Jak to celé odstartovalo?

Myslím, že už dávno jsem byla nastavená tak, aby mě život do tohoto bodu dovedl. Po pádu komunismu jsem nastoupila na vysokou školu a začala se pouštět do života, který jsem měla předurčený. Protože pocházím z podnikatelské rodiny, bylo jasné, že začnu pracovat v marketingu a obchodě, ale nějaká moje část nevěřila, že realita, kterou se učíme ve škole a kterou nás učili rodiče, je ta jediná, která existuje. Podvědomě jsem věděla, že to, co se kolem nás děje, nemůže být všechno. Že v životě nejde jen o to, aby nás rodiče vychovali, my si našli práci, byli úspěšní, vstoupili do manželství, pořídili si děti a měli životy nalajnované podle myšlenkového konceptu, který ve společnosti převládá. Nakonec jsem tedy ze školy odešla a přestoupila na psychoterapeutickou fakultu, abych prozkoumala, co vlastně chci a co potřebuju, protože v mých dvaadvaceti letech jsem to ještě nevěděla. Tehdy nebyly prakticky žádné informace ohledně seberozvoje ani toho, jak fungujeme my nebo vesmír. Jenže ani nový obor nebyl úplně tím, co jsem hledala, pořád se jelo podle staré struktury, starého systému a starých paradigmat. A tak jsem studium ukončila a šla vyzkoušet holotropní dýchání. To je lékařská metoda, která umožní dostat se do změněných stavů vědomí pomocí dechu. Vymyslel ji český psychiatr Stanislav Grof, kterému v padesátých letech zakázali v České republice činnost, protože prozkoumával LSD jako terapeutickou látku. V době, kdy jsem se rozhodla holotropní dýchání navštívit, bylo u nás asi jen pět terapeutů vyškolených přímo Grofem. Prožila jsem tam takové věci, že mi to bylo najednou vše úplně jasné.

O co šlo?

Prošla jsem si vlastním porodem, viděla celý Amazonský prales, v němž jsem se stala šamankou, a věděla vše o rostlinách, které v něm rostou – například jakou mám na jaký zdravotní problém použít. Také jsem si prošla traumaty upálených žen ve středověku v době inkvizice a další věci. Holotropní dýchání jsem pak navštívila ještě asi pětkrát, abych ho prozkoumala. Byl to začátek mé cesty, už tehdy mi došlo, že vědomí není omezené jen na tuto realitu, ale že je tady mnoho jiných realit, které žijeme paralelně. Tenkrát jsem ale netušila, zda se mi podařilo dostat se do minulých životů, nebo jestli jsem se napojila na kolektivní vědomí a stáhla si tak zážitky jiných lidí. A od té doby, i přestože jsem šla patnáct let cestou byznysu, kdy jsem pracovala v Plzeňském Prazdroji nebo Chanelu, druhá část mé duše byla neustále na nějakých seminářích se šamany a měla pořád potřebu objevovat, jaká je pravda o nás, jako lidských bytostech.

Myslíme si, a navenek to vypadá, že jsme extrémně svobodní, ale bohužel jsme zavření v klecích svých myslí, žijeme v programu, a to není naše skutečné já.

Zmínila jste, že je možné napojit se na kolektivní vědomí. Může člověk nějak ovlivnit, na co konkrétně se napojí?

Můžeme to ovlivnit svým záměrem, ale při holotropním dýchání většinou ne. Tam se rozdýcháte, vede vás hudba a pomocí ní a dechu vás vědomí najednou hodí do nějakého kolektivního morfického pole, které Gustav Jung nazývá polem kolektivního nevědomí, databankou zážitků všech lidí a planety, do které se kdykoliv můžete napojit. Například Stanislav Grof mluví o tom, že je možné napojit se na kolektivní vědomí a prožít třeba pocity Židů, kteří jdou do plynové komory. A třeba šamani a léčitelé se záměrně napojí na pole dané nemoci, kterou jejich klient prožívá, aby mohli vidět, co konkrétně prožívá a jakou bylinu pak mají v pralese vytáhnout k jeho uzdravení. No a pokud bych třeba onemocněla já, tak se mohu zase napojit na pole lidí, kteří jsou zdraví, a z toho pole si stáhnout potřebnou informaci do svého těla a pozitivně tak ovlivní svůj stav. Ale já jsem pak chtěla používat i jiné metody, jak prozkoumat vědomí.

Jaké?

Nejbezpečnější metodou je meditace, akorát vzhledem k povaze naší mysli, je pro mnoho lidí náročná. Já medituji pravidelně už 20 let, ale zajímaly mě i jiné věci. Jako třeba halucinogenní látky, psychedelické rostliny z Amazonie nebo LSD. I to se totiž dá použít jako látka na otevření vědomí.

Takže jste LSD nakonec vyzkoušela?

Považuji se za průzkumnici vědomí a pravdy života, takže jsem se rozhodla i tuhle větev prozkoumat. Ono už to dnes není nic neobvyklého, protože se dokonce pořádají i LSD nebo houbičkové ceremonie z lysohlávek. Vše má svá pravidla, například se před ceremonií nesmí jíst a týden před byste neměli ani kouřit, pít alkohol a důležité je v tomto období i dodržování sexuální abstinence. Na vše pak dohlíží šaman, který drží pole, abyste vším prošli dobře. Pokud se vše dodržuje, je to naprosto bezpečná a fantastická metoda, jak poznat skutečnou povahu naší reality. Že já a moje vědomí prožíváme v tuto chvíli množství dalších realit, ale jen tím, že nejsme v klidu v přítomném okamžiku a v meditaci, tak se na ně normálně nenapojíme. A když se ptáte na LSD, tak na jednu stranu to může být nebezpečná party droga, ke které nemají lidé respekt a berou si je jen pro zábavu, ale na druhou stranu je to medicína, která vám pomůže poznat sama sebe. A když si je vezmete ve správném kontextu, se správnými lidmi a správným způsobem, tak je to o něčem úplně jiném. Například člověk jménem Brian Rose, známý novinář, který dělal rozhovory s nejlepšími lidmi na světě, absolvoval ceremonii s medicínou Ayahuasca v Amazonii. Tehdy ho kontaktoval Terence Mc Kenna, známý studiem psychedelik, aby to zkusil, a tento způsob práce s vědomím zpropagoval. Sice se mu nejprve nechtělo, ale nakonec po dlouhém přemlouvání svolil. V dokumentu, který poté natočil, vše, co se mu stalo, popisuje. Vypráví o tom, jak vypije amazonskou rostlinu, která ho úplně vypne od normální reality, otevře se mu mysl a on je najednou schopný vidět svůj život, své chyby, své pravé já i to, jak se chová k rodině. Od té doby pak změnil svůj byznys i nastavení a začal dělat rozhovory s lidmi, kteří se zabývají výzkumem vědomí. Jako třeba Joe Dispenza.

Když jsme si spolu psaly, zdůrazňovala jste, že vaše přednášky nejsou ezoterické. Myslíte, že veřejnost vnímá toto slovo hanlivě?

Já musím říct, že pořád ještě ano. Ještě před pěti až deseti lety nebyly k výzkumu vědomí žádné vědecké poznatky zveřejněny. Člověk ho tak mohl zkoumat skrze šamany, meditaci nebo psychotropní látky. V kontextu tehdejšího nastavení společnosti to bylo hodně ezo. Pamatuju si, že máma mi tehdy kladla na srdce, ať hlavně v práci neříkám, co dělám, protože si budou myslet, že jsem čarodějnice a vyhodí mě (směje se). Pravda je, že jsem to nemohla skrývat, protože to bylo součástí mě, cesta mé duše. Ale snažila jsem se to v byznysu tlumit, jenže mi vždycky samozřejmě někde něco vyklouzlo, takže si ze mě okolí pak dělalo legraci. Ale chápu, že tenkrát to pro ně opravdu ezotericky vyznívalo. Ale dneska je to úplně jinak, právě díky výzkumům, které dělá Joe Dispanza nebo Bruce Lipton. To jsou totiž vědci, kteří všechno, co se tehdy považovalo za ezoterické, podložili mnoha vědeckými důkazy. Například u jógy, která pracuje s čakrami, vyzkoumali, co to vlastně ty čakry jsou nebo jak dýchat, abychom se dostali do vědomí a mohli ho otevřít nekonečnému poli možností a kvantovému poli, protože teď je moderní kvantová fyzika. Dnes už se jen usmívám, když mi někdo odvětí, že věci, o nichž mluvím, jsou ezo. Ale stále se setkávám s lidmi, kteří si myslí, že je to bláznovina.

Pamatuju si, že máma mi kladla na srdce, ať hlavně v práci neříkám, co dělám, protože si budou myslet, že jsem čarodějnice a vyhodí mě.

A pamatujete si na okamžik, kdy se vědecké poznatky protnuly s vašimi myšlenkami a vy jste si uvědomila, že to, co prožíváte, už je podložené odborníky?

Ano, byl to nádherný moment, z něhož jsem byla paf. Myslím, že to začalo právě přes Joe Dispenzu, který je už dnes hodně populární a jeho kurzy se loni přeložily i do češtiny, ale já už ho sleduji alespoň 10 let. Když tehdy zveřejnil své výzkumy, říkala jsem si, že musím okamžitě zavolat všem těm lidem, co si ze mě patnáct let dělají legraci. Já měla dokonce přítele, který se se mnou po dvouleté známosti rozešel, kvůli tomu, že jsem věřila, že vodu můžete ovlivňovat pomocí vibrací nebo zvuků a že když vodě zpíváte, tak je dobrá a zdravá. Myslel si, že jsem blázen a tvrdil, že není možné, aby s někým takovým byl. A když s tím stejným zjištěním vědec Masaru Emoto před deseti lety přišel, připadalo mi to naprosto logické a chtěla jsem bývalému hned napsat. Musím ale říci, že to pro mě bylo tehdy traumatizující, protože jsem si říkala, jestli tedy opravdu nejsem šílená a hodně o sobě pochybovala. Lidé mi často tvrdili, že utíkám od normálního života do ezo světa. Ale já cítila, že právě ten ezo svět, kde trávím čas se šamany, kteří uctívají přírodu a stromy, berou půdu i kameny jako živé, ke všemu kolem sebe promlouvají a mají úctu, je ten opravdový. Že já jen z reality toho světa, který je zaměřený na byznys, moc, peníze, individualismus a nepoznání sebe sama, utíkám někam, kde pro mě ta opravdovost je.

A šamani k tomu “útěku do jiné reality” používají jen halucinogeny?

Tak nejprve je třeba říct, že pro ně to není útěk do jiné reality. Pro ně všechny reality existují zároveň a jsou stejně opravdové a relevantní. Určitě se k tomu nepoužívají jen halucinogeny. Je mnoho původních národů, které používají jiné formy práce, jak se dostat do změněného stavu vědomí. Například tranzovní tanec, snění, bubnování, nebo i látky, které nejsou halucinogenní, ale pomohou vám zbystřit vnímání, jako je třeba kombinace tabáku a bylin. Tu vám fouknou do nosu, a to vás uzemní a zbystří smysly. Pak skutečně ucítíte, že k vám vše mluví. Stromy, kameny, předměty, že celý svět je živý.

V dnešní době ale asi bude mezi šamany i spousta podvodníků, kteří se budou chtít jen přiživovat na touze lidí po poznání…

Je to tak. Ale já mám štěstí, že se tím zabývám opravdu dlouho a vyhledávám jen lidi, kteří sem jezdí už dvacet let a mám je prověřené. Samozřejmě přibylo spousta těch, kteří k nám přijíždí ze zahraničí učit, jsou skvělí, ale mezi nimi se najdou i takoví, kterým kvalita chybí. Ale období, kdy tady byla spousta podvodníků nebo lidí z Amazonie, kteří chtějí jen peníze, už pominulo. Dneska už není tak jednoduché lidem lhát, protože mají víc otevřená srdce a dokážou rozpoznat člověka, který mu má předat něco správného.

A vám se díky rituálům a obřadům povedlo poznat, kdo skutečně jste?

Je to moje celoživotní cesta. Vím, že až na smrtelné posteli, ve chvíli, kdy umřu, skutečně poznám, kdo jsem. Vše přijde až tehdy, kdy se mé vědomí odpojí od těla. Ale to, co své klienty učím, je to nejdůležitější poznání, že oni jsou tvůrci své reality, mocné bytosti, které mohou cokoli. A čím dál tím víc lidí k tomu bude moci dospět, protože pomalu přecházíme z kolektivní pozice oběti, kdy tady prostě jen žijeme nějaký život, nad nímž máme pramalou kontrolu, snažíme se být šťastní, chceme dobrou práci, aby nás nic nestresovalo a vydělávat pěkné peníze. Přecházíme k životům, které budou mít větší smysl, než je toto.

A bylo to tak vždy, nebo se naše nastavení a vědomí v průběhu času změnilo?

Podle mých zjištění je vědomí v různých fázích vývoje lidstva a planety někdy otevřené a někdy zase zavřené. Třeba v prastarém Egyptě, v době, než se začaly stavět pyramidy, byla nejspíš naprosto otevřená civilizace s otevřeným vědomím. Lidé znali přírodu, byli napojeni na Boha, na srdce i na přírodu, uměli léčit sami sebe, nepotřeboval doktory a věděli, kdo jsou. Pak ale vždy přijde období ega, kdy se začne zneužívat moc člověka. Například v pozdějším Egyptě si faraoni začali hrát na osvícené, aby se dostali k moci a vše začalo upadat. Pak se objevil Ježíš a celosvětově se opět situace zvedla. Během průmyslové revoluce a nástupu lékařství a moderní medicíny zase následovalo odpojení se od sebe samých. Byli jsme vedeni k tomu, abychom odevzdali svou moc ostatním, zaměřili svou pozornost na materialistické cíle, přestali věřit svému vnitřnímu vedení, žili na dluh, vzali si úvěry na bydlení a chodit k doktorovi, protože ten jediný ví, co s vámi je. A to jsou lži poslední doby. Svět funguje na mužských principech zaměřených na úspěch, peníze a individualismus.

Zmínila jste, že je dobré věřit svému tělu a nespoléhat na lékaře. V některých situacích je ale pomoc doktorů nezbytná. Jak tedy v tomto ohledu najít tu správnou cestu a balanc?

Chtěla bych zdůraznit, že vůbec nepopírám lékařskou vědu a mám k lékařům úctu, ale řeknu to tak, jak to vidím. Doktoři jsou skvělí, když si zlomíte nohu nebo potřebujete sešít ruku. Jakmile je něco akutního, mají perfektní znalosti a schopnosti, jak člověku pomoci. Ale pokud trpíte chronickým onemocněním, medicína si moc neví rady, protože dodnes nepřistupuje k našemu tělu holisticky. A do léčení neberou vůbec v potaz spoustu dalších důležitých faktorů k tomu, aby bylo úspěšné. Takže pokud máte třeba vracející se zánět močáku, který vznikl z negativních, dlouhodobě nezpracovaných emocí a nezdravého životního stylu, a pak vám lékař jen předepíše antibiotikum, tak tím jen potlačí příznaky. Všeříkající je i situace a přístup v porodnictví, kde jsou ženy odpojeny od vlastních instinktů a od toho, jak má porod probíhat. Naše těla jsou nejinteligentnější stroje na planetě. Lékař má určitě ohledně léčení svých pacientů ty nejlepší záměry, ale pokud vás nepovede jako šaman, abyste se holisticky podívali na to, co je ve vašem životě potřeba změnit, není to léčení, jen zbavení se momentálního symptomu, který se velmi pravděpodobně zase vrátí. Můžete si tedy odpovědět sami, zda tento přístup můžeme nazvat jako skutečné léčení?

Pokud bychom se zabývali tvrzením, že my sami jsme tvůrci vlastních životů, a ne oběťmi okolností a osudu, tak myslím, že právě myšlenkou, že za neúspěchy a trápením stojí někdo jiný, se mnozí lidé uklidňují. A zodpovědnost za svůj život vlastně ani přijmout nechtějí.

Ano a jde právě o to, že buď jsme ve vědomí oběti, nebo tvůrce. Jsou lidé, kteří tvoří svůj život vědomě a ani o tom nepřemýšlejí. Někteří z nich tak slaví obrovské úspěchy ve svém byznysu a stačí jim jen na něco pomyslet a ono se jim to splní. Nemají myšlenkové bloky v tom, jak být úspěšní, ale zase jim třeba nefunguje nějaká jiná životní oblast. Každý člověk má na výběr, jestli chce zůstat v pozici oběti, nebo se dostat do vědomí tvůrce. Třeba můj otec je v oblasti práce tvůrce, pracuje pro startupovou firmu, která bude zachraňovat svět, pro firmu příštího století. A moje mamka je ve vědomí oběti, má hodně strachů, a to už se asi nezmění. Pro mnoho lidí je velmi strašidelné přebrat zodpovědnost za to, že jsou tvůrci vlastní reality.

Někteří lidé žijí v přesvědčení, že za jejich neúspěchem stojí druzí a oni jsou jen oběti, které nemohou nic změnit. A tak budou dál jen pít pivo a koukat na seriály, které je na chvíli oblbnou.

Pro spoustu lidí je to tak pohodlnější…

Ano. Naučili se tak fungovat, protože v nich v dětství nepěstovali zdravé sebevědomí a přemýšlení o sobě samých. Žijí tak v přesvědčení, že za jejich neúspěchem stojí druzí a oni jsou jen oběti, které nemohou nic změnit. A tak budu dál jen pít pivo a koukat na seriály, které je na chvíli oblbnou. Další skupinou jsou lidé někde mezi, kteří si říkají, že by na tvoření si vlastní reality mohlo něco být. A s těmi většinou pracuji já. Vedu je k tomu, aby si zapisovali, kdy na něco pomysleli a pak se to splnilo, i když třeba jen drobnost. Aby pocítili výsledky svého vědomého tvoření. Přejít do vědomí tvůrce chce sebedisciplínu, pozornost a práci s myslí, alespoň ze začátku, lidé se musí zbavit spousty limitujících přesvědčení, nefunkčních myšlenkových konceptů a starých paradigmat. Poslední skupinou jsou ti, kteří vědí, že i když se jim stalo něco špatného, opustil je partner nebo onemocněli, vytvořili si to oni sami svým myšlením a postojem. Rakovinu si může vytvořit i člověk, který medituje dvacet let. Ale pokud přijmu myšlenku, že jsem si i špatné věci vytvořil sám, tak také vím, že si mohu vzápětí vytvořit něco jiného.

Pokud se člověk stane tvůrcem, je samozřejmé, že si bude chtít přivolat jen ty dobré věci. Nemyslíte, že k formování osobnosti ale přirozeně patří i prožívání neveselých událostí, traumat a zklamání?

To, že se stanu tvůrcem, neznamená, že už budu jen sedět na gauči a budu si v pohodě tvořit to, co chci, stanou se mi jen samé pěkné věci a nebudu pro to muset nic dělat. Čím víc se dostávám do své vlastní zodpovědnosti za svůj život a čím víc poznávám, kdo vlastně jsem, dostávám se i do svého srdce. Pokud se tam nedostanu, nedostanu se ani do vědomí. Pokud se mi to podaří, najednou pro mě přestává být primární uspokojování materiálních potřeb a otevírá se přede mnou vyšší cíl. Což neznamená, že si nebudu kupovat kabelky. Jen prostě nebudu hamižná. A je jasné, že se mi v životě budou dít i věci, které tak úplně nechci, že mě kamarádka pošle do háje nebo se se mnou rozejde partner. Ale budu umět zpracovat emoce, nebudu schovávat pocity nikam pod postel, aby se mi pak všechno štosovalo v těle.

A jaké mají lidé, kteří jsou myšlence tvůrců otevřeni, největší vnitřní překážky?

Asi nedůvěru ve svou moc. Není to sice tak, že by nám rodiče nebo učitelé ve škole říkali, že jsme bezmocní, ale málokteré dítě se mohlo už v útlém věku rozlétnout do plného potenciálu. Pořád mu bylo předkládáno, jak se co dělá, ve škole jsme byli zasazováni do krabiček a bylo nám jasně zdůrazněno, jak a co říkat, jinak dostaneme pětku. To všechno osekává důvěru v to, jak jsme mocné bytosti, až se nakonec staneme roboty společnosti. Myslíme si, a navenek to vypadá, že jsme extrémně svobodní, ale bohužel jsme zavření v klecích svých myslí, žijeme v programu, a to není naše skutečné já.

Když byste se ohlédla zpět, tak jak hodnotíte život, který jste vedla ještě před tím, než jste došla k takovému procitnutí a uvědomění?

Zpětně vidím jednu část života, která byla opravdu skvělá. Od mládí jsem měla štěstí na velmi dobrá zaměstnání, díky kterým jsem zažila spoustu krásný věcí. Hodně jsem cestovala, byla neustále v Paříži a naučila se perfektně mluvit anglicky. A tak vlastně ani nemůžu říct, že bych to chtěla celé jinak. Jsem vděčná za svůj život, který byl zajímavý i přínosný. Ale zároveň jsem byla plná programů, které se týkaly nízké sebehodnoty a pocitu, že si nezasloužím lásku, nikdo mě nemůže mít rád a nikdo mě nevidí ani nevnímá. Když mi třeba v práci nabízeli lepší pozici, myslela jsem, že na to nemám a odmítla ji. Takže si teď zpětně, když jsem se většiny těch programů zbavila a už neřídí můj život, říkám, že jsem dřív žila nesvobodně v programech, které mi neumožňovaly vstoupit do svého potenciálu. Bylo to tak až do doby, kdy jsem s nimi pracovala natolik, že se moje část osvobodila a já se mohla postavit právě do role tvůrce.

Foto: Adéla Merklová
Foto: Adéla Merklová

spot_img

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Zkusme mít místo strachu odvahu a sílu, mluví o současné situaci...

Slovem, které v těchto dnech asi nejvíce rezonuje celou společností, je strach. Právě strach ve všech svých podobách je podle miliardáře a matematika Karla...

Rudo před očima: Co ještě nevíte o rtěnce ikonické barvy?

Rudá barva je odjakživa symbolem vášně, svůdnosti i elegance a v davu je téměř nepřehlédnutelná. Rudá rtěnka, jako základní...

Proč je herečka Emma Watson královnou udržitelné módy i hrdinkou boje za rovnoprávnost

Emma Watson slaví jednatřicáté narozeniny a už dávno není jen tou dívkou, co se proslavila jako odvážná šprtka Hermiona...

Šlapání vína i život naruby. Vyrazili jsme na udržitelnou cestu

Když stojím v kádi s ledovými hrozny a snažím se z nich i ze sebe vymačkat maximum, je mi...
Zavří­t reklamu