Pondělí, 3 srpna, 2020

Jitka Čvančarová: Můj syn se narodil přesně rok poté, co mi maminka dodýchala v náručí

Pojďme si povídat o strachu, smutku a smrti, navrhla jsem herečce Jitce Čvančarové opatrně a trochu se bála, že mě s tím pošle do háje. Kývla souhlasně hlavou a z rozhovoru pak vyplynulo, že to jsou pro ni důležitá témata.

Kdy jste poprvé měla strach a napadlo vás, ano takhle vypadá bát se?

Když jsem byla malá, trpěla jsem jen strachem o své blízké. To byl asi jediný strach, který mě popadal. Jsem spíš typ, který se stará o druhé a sebe dává na poslední místo. Teď se to snažím odnaučovat, abych se taky dostala sama k sobě. Táta byl jediný, o kterého jsem se nikdy nebála, a přesto odešel brzy, tragickou smrtí, zabil ho elektrický proud. Jsem sirotek, rodiče už nemám, maminka zemřela před třemi lety, taky brzy… Vím, že strachy není dobré si připouštět, ale pracovat s nimi, stejně jako s negativními myšlenkami. Pokud je máte a nesnažíte se jich zbavit, zbytečně jim dáváte energii.

Jedna moudrá žena mi dokonce říkala, že když se něčeho bojím a intenzivně na to myslím, můžu to zhmotnit. Vím, že někomu se to může zdát trochu přitažené za vlasy.

Energie a vyslaná myšlenka má obrovskou sílu. Často ani nedomyslíme jak velkou, když takové strachy a myšlenky posíláme do světa. Strach může být dobrý v obezřetnosti, chrání na životě jako pud sebezáchovy, ale neměl by přerůst přes hlavu a pohltit úsudek. Lidé, kteří se bojí, jsou pak náchylní k rychlým soudům v souvislosti s druhými. Strach by měl činit lidi bdělými, ne je blokovat v poznávání neznámého tak, že všechno, co neznají, rovnou odsoudí.

To je dnes obrovské téma v celé společnosti. Strach z neznámého.

Se strachem se velmi dobře manipuluje. Někteří mocní lidé to přesně vědí a využívají toho. Pro mne představují zlo, které v lidech podporuje a probouzí jen to nejhorší.

Já tomu někdy říkám postrašit a prodat. Strach probouzí nejen nenávist vůči neznámému, ale je taky skvělou technikou, jak vydělat ještě víc peněz. Není nic jednoduššího než dokola mluvit o strachu třeba z těžké chřipky a vesele nabízet všelijaké přípravky, co by ji měly zahnat.

Proto je potřeba nenechat se ovlivnit strachem ve vlastním úsudku, zachovat si kritické myšlení a udržovat nadhled. A samozřejmě mít dostatek faktických informací a dokázat s nimi pracovat.

To jde dobře, když je člověk dospělý, jenže když jste ještě mladá a výchovou vám doma vytváří podhoubí strachu, není to jednoduché.

Jsem taky z generace, která byla vychovávaná prostřednictvím zákazům nebo vytvářením různých obav. A vím, že mnoho mladých rodičů dnes bojuje s prarodiči svých dětí, kteří pokračují v tomhle modelu výchovy. My se doma snažíme o inspirativní přístup. Jsem přesvědčená, že je mnohem účinnější než ten direktivní. A taky se snažím vést děti k vlastní odpovědnosti. Morální, ale i fyzické. Nepoužívám záměrně zápory a snažím se podpořit je samé. Uvedu teď opravdu banální příklad. Naše Elenka, které je osm, chce skočit odněkud z výšky, povím jí, jestli si věříš, udělej to, ale pozor, může se stát to a to. Neměj strach, ale přemýšlej dopředu. A ona sama ví, že když si ublíží, nebude moct dělat jiné věci, tedy musí sama vyhodnotit, jestli to, nebo něco jiného může zvládnout. Učím ji vlastní odpovědnosti. Samozřejmě v tom širším slova smyslu. Každý musí začít sám u sebe. Považuji to mimochodem za základ demokracie. Vlastní odpovědnost.

Jak se vlastně zbavit svých strachů? Osobně si myslím, že všechny změny se dějí zespoda, nikoli nějak hromadně ze shora.

 Ano, od jednotlivce, začít musí každý sám u sebe. Nejde čekat na změnu odněkud shůry, vlastně hlavně bychom vůbec neměli na nic čekat. Nezamrznout osobnostně, rozvíjet se, tvořit, přemýšlet, poznávat jiné kultury, cestovat… S každým poznáním pak můžeme měnit sami sebe a obohacovat své okolí. Jde to pomalu, trvá to dlouho, ale je to možné. Myslím, že se člověk může změnit klidně v sedmdesáti, nesouhlasím s tím, že to nejde. Jen je potřeba být na cestě ke změně stabilní, neuhnout. Prostě je nutné ctít zásady a trvat na nich, neobcházet je. Mnoho lidí, i z řad mých známých, když přijde na to lámání chleba, uhne. Pro rodinu, pro kariéru… Banalizují se záměrně závažné skutky, aby si je lidé sami před sebou dokázali obhájit. Člověk by měl pracovat na tom, aby měl v životě dobré, narovnané vztahy, aby mohl na konci života odejít smířen a milován. Jeden vojenský kaplan, kterému mnoho lidí umřelo v náručí, říkal, že strašně moc z nich odchází nesmířených, mají pocity, že někomu něco dluží nebo že život dluží jim. Je jen malé procento lidí, kteří odchází smíření.

A tím veřejně otevíráte téma smrti.

Myslím, že je velmi důležité o smrti mluvit, protože dnešní společnost smrt nechce vidět a zavírá před ní dveře. Lidé často umírají osamoceni v nemocnicích, nebo v zařízeních k tomu určených. Měli bychom být připraveni doprovodit své rodiče tam, kam až to jen jde, postarat se o ně. Prožila jsem to nedávno se svojí maminkou.

Vaše maminka umřela doma?

Ano. Měla dlouhá léta vzácné onemocnění krve, které poslední rok propuklo v akutní leukémii. Bylo to odcházení těžké a bolestivé, ale neuměla jsem si představit, že bych ji umístila někam do hospicu. Musela jsem se zdravotně dovzdělat, naučit se podávat injekčně léky, zavádět kanyly, pracovat s kyslíkem, zvládat práci s ležícím tělem, opečovávat, omývat. Nemůže to člověk zvládat sám. Já měla svého muže, který mi byl nezměrnou oporou, a já mu to nikdy nezapomenu. S maminkou jsem pracovala i duchovně tak, aby odešla smířená. A to všechno s námi prožívala i naše Elenka. Zapojovali jsme ji, vysvětlovali, co se děje… přijímala vše naprosto přirozeně. S babičkou se velmi milovaly, a Elenka teď ví z bezprostřední blízkosti, že smrt je přirozená součást života. Moc nám chybí, protože maminka je prostě jen jedna, ale byl to nakonec happy end. Kdo to prožil, porozumí mi. Maminka mi dodýchala v náručí… Asi rok před tím, než umřela, jsem potratila. Pochopila jsem, proč se to stalo. Kdybych v tu dobu měla miminko, nedokázala bych se o ni takhle postarat. Všechno je, jak má, jen člověk musí najít sílu přijímat věci s pokorou a věřit, že mají svůj důvod.

Váš syn Theodor se narodil rok po maminčině smrti.

Přesně rok. Rozdíl v čase jeho narození a maminčiny smrti je pouhých pár desítek minut. Síla života je obrovská. Bylo to až magické. Brečela jsem na porodním sále a omlouvala se s vysvětlením, aby si nemysleli, že jsem hysterická… Plakali jsme tam nakonec všichni, byl to moment, kdy se na pár minut všechno zastavilo.

Věříte, že se tak člověk může vrátit na svět?

To tvrdí naše Elenka. Že stejně je Tedíček naše babička, nebo minimálně, že nám ho babička poslala. Každý to vnímá po svém, jsou to ta nejintimnější témata. Je to velmi niterné a já se o víře s cizími lidmi vůbec nebavím. Cítím velký rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Přičemž víra je strašně důležitá.

Naše společnost žij e v poklusu, říkám jí rychloobrátková. Na zásady a pravidla v ní někdy nezbývá moc místa. Jak učíte svoje děti, aby se staly dobrými lidmi?

Pevně doufám, že tím, jak žij u. A doufám, že nasají to, co potřebují. Já měla to štěstí, že jsem zásady taky získala v dětství od své rodiny, sestavili mi automaticky žebříček hodnot. Čest, pravda, slušnost, morálka, poctivost. Nikdy jsem díky své rodině nemusela k těmhle pojmům hledat složitě cestu. I když samozřejmě, stejně jako každý, dělám chyby. Moc chyb, ale myslím, že i ony jsou v životě dobré, abyste se posunuli dál. Každý by měl mít zkušenost s jejich překonáváním, jinak to nejde. Můj úkol je častěji mlčet. Víte, jsem hodně temperamentní, rychlá a někdy dávám nevyžádané rady. Snažím se to nedělat. Neřešit věci za druhé, nebrat jim jejich zkušenost a tím jejich posun.

I děti jsou spojené s tématem strachu. Nejen ve smyslu, zda je dobře vychováme, ale prostě se o ně bojíme.

To je asi přirozené pro všechny normální rodiče, kteří milují své děti. Dříve jsem neměla tak silný pud sebezáchovy jako teď. Byla jsem ochotná skočit mezi žraloky a plavat s nimi.

To jste opravdu udělala?

No ano, bylo jich šestnáct a já byla nadšená. Krmila jsem je. Místní si byli jistí, že mi neublíží, a já jim věřila. Měli tak kolem dvou metrů, jen jeden měl metry tři, ten ovšem budil o dost větší respekt. Proč to říkám, protože dnes už bych to asi tak snadno neudělala. Mám odpovědnost za své děti a tím pádem za svoje zdraví a svůj život, abych tu pro ně byla do té doby, co mě budou potřebovat. Ale ani s tímhle strachem se to nesmí přehnat, měl by dostat uzdu, ne mu nechat, ať si s námi dělá, co chce.

Ale někdy je obtížné poznat hranici. Třeba i ve chvíli, kdy děti povyrostou a mají potřebu vydat se z domova poznávat svět.

To je strašně těžké. Moje maminka o mě měla velký strach. Ale já byla pečlivá, udržovala jsem i na cestách, pokud to bylo možné, denně kontakt s rodinou. Domluvili jsme se na přesný čas, kdy se ozvu, a já zavolala. Jenže jednou jsem se asi jen o hodinu zpozdila a maminka mi do telefonu vyslovila nedůvěru, strašně se mě to dotklo. Strach ji pohltil natolik, že přestala důvěřovat mému úsudku a mé odpovědnosti. Byla jsem už ale téměř hotový dospělý člověk. Pro rodiče je opravdu obtížné umět dítě pustit, sama si to zatím neumím představit, máme děti malé. Uvidím, jak budu reagovat, ale snad budu mít na paměti, jak se mě maminčina nedůvěra tenkrát na dlouhou dobu dotkla.

Na začátku rozhovoru jste řekla, že jste sebe dávala na poslední místo a teď se snažíte vracet sama k sobě. Jak to konkrétně vypadá?

Každý jsme nějak uplácaný. Narodila jsem se s obrovským smyslem pro spravedlnost a sociálním cítěním, starám se o druhé a sebe často upozaďuji. To taky není dobře. Potřebuju mít prostor pro svoji duši, osobnost. Někdo tomu říká meditace, usebrání, restart. Stačí málo, pro někoho je to hodina sportu denně, jiný hraje na klavír nebo si přečte pár stran z knížky, někdo potřebuje analyzovat vzorce z dětství a měnit je, nechat na sebe působit současné věci a mít šanci o nich přemýšlet.

Předpokládám, že jste se ale nikdy necítila jako oběť.

Ne, to určitě ne. Takhle to já opravdu nemám. A to myslím, že mám celkem v životě naloženo – ovšem tím si vůbec nestěžuju! Učím i svoje děti, že když se budou litovat, ničemu tím neprospějí. Třeba Elence říkám, že je dobré si prožít autentický moment emoce, zaplakat si, ale pak se zvednout a situaci řešit. Elenka převzala tuhle mantru a někdy je to až úsměvné, ještě vzlyká, ale říká mi, maminko, já se nelituju, jdu a už to řeším! Já taky nikdy nepropadala vlastní sebelítosti. Jsem bojovník.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...
Denisa Lhotová šperky

Denisa Lhotová: Od potápění ke šperkům, které pomáhají

Denisa Lhotová se odmalička věnovala potápění, sbírala úspěchy v soutěžích a žila svůj sen. Právě díky tomuto sportu se ale nakonec dostala...

Vychutnejte si kouzlo pozdních snídaní. Poradíme, kam na nejlepší brunch

Už jste také propadli kouzlu pozdních snídaní?  S kavárnami, kde si můžete v klidu vychutnat dobrý brunch a šálek...

Automobilka Volvo Cars získala prestižní ocenění v oblasti udržitelného rozvoje

V nizozemském Amsterdamu proběhlo udílení prestižních výročních cen Plastics Recycling Awards Europe, na kterém bylo oceněno také...

Už znáte zpěvačku Zeu? Její nová skladba Out of Touch je emocemi nasáklá audiovizuální lahůdka

Ještě ani nestihl utichnout rozruch okolo létem provoněného hitu Loco, v němž zpěvačka a tanečnice Zea hostuje...
Zavří­t reklamu